ECLI:CZ:NS:2004:32.ODO.702.2003.1
sp. zn. 32 Odo 702/2003
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Kateřiny Hornochové v právní věci žalobkyně L., spol. s r.o., zastoupené, advokátem, proti žalovanému PharmDr. M. M., zastoupenému, advokátem, o zaplacení 82.182,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Trutnově pod sp. zn. 7 C 269/2001, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 23. ledna 2003, č.j. 26 Co 474/2002-138, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Hradci Králové shora uvedeným rozsudkem potvrdil rozsudek pro uznání ze dne 18. června 2002, č.j. 7 C 269/2001-122, kterým Okresní soud v Trutnově uložil žalovanému zaplatit žalobkyni 82.182,- Kč a náklady řízení (výrok I.). Dále rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.).
Odvolací soud v odůvodnění rozsudku uvedl, že soud prvního stupně vyzval žalovaného usnesením, které obsahovalo všechny zákonem předepsané náležitosti, k písemnému vyjádření pro případ podání odporu proti vydanému platebnímu rozkazu, což žalovaný neučinil. Skutečnost, že žalovaný podal odpor proti platebnímu rozkazu a že mu bylo posléze zmeškání lhůty k podání odporu prominuto, nemohla mít žádný vliv na důsledky plynoucí z toho, že ve stanovené lhůtě nepodal vyjádření k žalobě. Prominutím lhůty k podání odporu bylo žalovanému poskytnuto dokonce více času k podání vyjádření, neboť lhůta k vyjádření mu začala běžet až dnem opožděně podaného odporu. Soud prvního stupně nepochybil, pokud i přes podaný odpor žalovaného proti platebnímu rozkazu vyšel z tzv. fikce uznání nároku a žalobě rozsudkem pro uznání vyhověl, čímž posoudil jako nedůvodnou námitku odvolatele (žalovaného), že podáním odporu byla tato fikce vyloučena. Skutečnost, že fikce uznání nároku nastává i po předchozím podání odporu, vyplývá z ustanovení §114b odst. 2 a 5 občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“). Vzhledem k tomu, že odvolací soud nepřisvědčil ani dalším námitkám žalovaného, rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdil.
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalovaný dovoláním, jehož přípustnost opřel o zásadní právní význam napadeného rozhodnutí podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a důvodnost o ustanovení §241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř., namítaje, že řízení bylo postiženo vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a že rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Stejně jako v odvolání dovolatel argumentoval tím, že usnesení soudu prvního stupně, kterým byl vyzván k vyjádření k žalobě, obsahovalo nedostatečné poučení o obsahu požadovaného vyjádření ve věci a o případných následcích nevyhovění výzvě ve stanovené lhůtě. Právní posouzení věci odvolacím soudem označil za zjevně nesprávné. Poukazuje na odpor proti platebnímu rozkazu, ve kterém namítal, že uplatněný nárok neuznává, odvolacímu soudu vytkl, že nenapravil procesní pochybení soudu prvního stupně, který nesprávně vyšel z ustanovení §114b odst. 5 o. s. ř., ačkoli podmínky pro jeho aplikaci nebyly naplněny. Za situace, kdy odvolací soud uznal závažnost důvodů, pro které dovolatel nemohl v zákonné lhůtě podat odpor proti platebnímu rozkazu, a zmeškání lhůty k podání lhůty odporu mu prominul, nebyly podle jeho tvrzení procesní podmínky pro učinění závěru o nepodání vyjádření k žalobě bez vážného důvodu naplněny a soud prvního stupně nebyl oprávněn rozsudek pro uznání vydat. Navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a aby věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Jelikož řízení před soudem prvního stupně bylo zahájeno po 1. lednu 2001, uplatní se pro dovolací řízení – v souladu s body 1., 15. a 17., hlavy I., části dvanácté, zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony – občanský soudní řád ve znění účinném od 1. ledna 2001.
Dovolání v této věci není přípustné.
Podle ustanovení §236 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Jde-li o rozsudek, jímž byl odvolacím soudem potvrzen v pořadí první rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé (jak tomu bylo i v posuzovaném případě), přichází v úvahu přípustnost dovolání jen podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., pokud dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. O takový případ jde zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s .ř.).
Dovolací soud názoru dovolatele o zásadním právním významu dovoláním napadeného rozhodnutí pro jím vytýkané právní pochybení odvolacího soudu nepřisvědčil. Soud prvního stupně při vydání usnesení (srov. č.l. 99 spisu) vyzývajícího žalovaného k vyjádření k žalobě právně nepochybil, neboť v souladu s ustanovením §114b odst. 1, 2 a 5 o. s. ř., jakož i s konstantní soudní judikaturou žalovaného poučil jak o obsahu požadovaného vyjádření, tak o důsledcích spojených s jeho případnou procesní pasivitou (tj. o tzv. fikci uznání), jakož i o důsledcích, které nastanou při naplnění fikce uznání nároku, tj. že v takovém případě rozhodne soud rozsudkem pro uznání (srov. např. usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 8. března 2002, sp. zn. 10 Co 131/2002, zveřejněné v časopise Soudní rozhledy č. 6, ročník 2002, strana 204-205). Jestliže potom soud prvního stupně za této procesní situace, kdy žalovanému marně uplynula lhůta k vyjádření k žalobě, vycházel i přes podaný neodůvodněný odpor proti platebnímu rozkazu z fikce uznání nároku podle §114b odst. 5 o. s. ř. a o žalobě rozhodl rozsudkem pro uznání podle §153a odst. 3 o. s. ř., a odvolací soud jeho rozhodnutí jako věcně správné potvrdil, není důvodu pro závěr o tom, že by postup obou soudů včetně právního posouzení předpokladů pro vydání rozsudku při uznání byl v rozporu s konstantní judikaturou.
Protože se nejedná o žádný z případů uvedených v ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř., zakládajících přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a protože dovolací soud ani z jiných okolností nedospěl k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam, není dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné.
Tento závěr s sebou nese posouzení podaného dovolání jako nepřípustného. Nejvyšší soud je proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první), podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. za situace, kdy neúspěšný žalovaný nemá právo na náhradu těchto nákladů a žalobkyni v souvislosti s tímto řízením žádné prokazatelné náklady nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 8. dubna 2004
JUDr. Miroslav Gallus,v. r.
předseda senátu