ECLI:CZ:NS:2004:32.ODO.706.2003.1
sp. zn. 32 Odo 706/2003
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Kateřiny Hornochové v právní věci žalobkyně K., k. s., zastoupené, advokátem, proti žalované D. K., zastoupené , advokátkou, o zaplacení 60.049,49 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu ve Frýdku - Místku pod sp. zn. 12 C 355/96, o dovolání žalobkyně proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. února 2003, č.j. 15 Co 110/2003-175, takto:
Usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. února 2003, č.j. 15 Co 110/2003-175, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Ostravě ve výroku označeným usnesením nevyhověl návrhu žalobkyně na vstup K. V., narozeného …, bytem v H. – M., J. 8/63 na její místo do řízení, který podala podle §107a odst. 1 občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“) v průběhu odvolacího řízení probíhajícího k odvolání obou účastníků proti v pořadí druhému rozsudku Okresního soudu ve Frýdku - Místku ze dne 22. března 2002, č.j. 12C 355/96-138, ve znění doplňujícího rozsudku ze dne 13. června 2002, č.j. 12C 355/96-160.
Podle odvolacího soudu nebylo zjištěno a prokázáno, že došlo k dohodě o postoupení žalované pohledávky, čímž ve smyslu §107a o. s. ř. nenastala taková právní skutečnost, s níž právní předpisy spojují převod či přechod práva, o něž v řízení jde. Nepřisvědčil tak žalobkyni, která tuto právní skutečnost dovozovala z článku III. dohody ze dne 3. května 2002 o narovnání vztahů ze smlouvy č. 08-92/33 o finančním leasingu ze dne 24. srpna 1992, uzavřené mezi ní a K. V. (dále též jen „předmětná dohoda“) po zahájení řízení. Žalobkyně a jmenovaný sice učinili v uvedené listině několik právních úkonů, k postoupení pohledávky, jež je předmětem řízení, však nedošlo, neboť žádné z ustanovení předmětné dohody neobsahuje projev vůle, jímž by na K. V. přešlo právo věřitele (žalobkyně) na zaplacení pohledávky z titulu smluvní pokuty ve výši 60.049,49 Kč za dlužníkem (žalovanou). Výkladem uvedené dohody dospěl k závěru, že se její účastníci dohodli pouze na procesní záměně žalobkyně jinou osobou; to však právně možné není, neboť procesní postavení účastníka v soudním řízení není pohledávkou a pro takový účel slouží institut záměny účastníka řízení podle §92 odst. 2 o. s. ř.
Proti usnesení odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost opřela o ustanovení §239 odst. 1 písm. b) o. s. ř. Výhrady dovolatelky směřují do právního posouzení věci odvolacím soudem. Tohoto pochybení se podle jejího názoru dopustil odvolací soud svým závěrem, že nedošlo k dohodě o postoupení pohledávky, jež je předmětem řízení. Namítla, že účelem dohody a vůlí obou jejich účastníků nebylo postoupení procesního postavení účastníka řízení, jak posoudil soud, ale postoupení tří různých pohledávek za žalovanou, o nichž jsou vedeny tři samostatné soudní spory. Skutečnost, že se jednalo o postoupení pohledávky, lze podle dovolatelky dovodit i z prvního odstavce článku IV. předmětné dohody obsahujícího ujednání, že žalobkyně dává pokyn právnímu zástupci, aby soudu oznámil postoupení, čímž bylo míněno postoupení pohledávek. Pokud měl odvolací soud pochybnosti o projevu vůle účastníků dohody, měl provést jejich výslechy s cílem tento jejich projev vůle náležitě objasnit. Proto navrhla, aby dovolací soud napadené usnesení Krajského soudu v Ostravě zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Ve vyjádřila k dovolání považuje žalovaná napadené rozhodnutí za věcně správné; proto navrhla, aby dovolací soud dovolání odmítl.
Dovolání je v této věci přípustné podle §239 odst. 1 písm. b) o. s. ř., neboť směřuje proti usnesení, jímž bylo v průběhu odvolacího řízení rozhodnuto o návrhu na vstup do řízení na místo dosavadního účastníka (§107a) a je i důvodné.
Dovolací soud nejprve zkoumal, zda řízení netrpí vadami uvedenými v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř. (tzv. zmatečnosti), jakož i jinými vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny. Tyto vady, k nimž dovolací soud přihlíží v případě přípustného dovolání z úřední povinnosti (§242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.), však dovoláním namítány nejsou a dovolací soud je z obsahu spisu neshledal.
Nejvyšší soud proto rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumal v napadeném rozsahu (srov. §242 odst. 1 o. s. ř.), jsa vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně toho, jak jej dovolatelka obsahově vymezila (srov. §242 odst. 3 věta první o. s. ř.). Dovolací soud se proto zabýval správností právního posouzení věci zpochybňovaného dovolatelkou, tj. zda dohodou ze dne 3. května 2002 uzavřenou mezi ní a K. V. došlo k dohodě o postoupení pohledávky za žalovanou, jež je předmětem řízení, jakožto právní skutečnosti, s níž právní předpisy podle ustanovení §107a o. s. ř. spojují převod práva.
Právní posouzení věci je činnost soudu, spočívající v podřazení zjištěného skutkového stavu pod hypotézu (skutkovou podstatu) vyhledané právní normy, jež vede k učinění závěru, zda a komu soud právo či povinnost přizná či nikoliv.
Nesprávným právním posouzením věci je obecně omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav (skutková zjištění), tj. jestliže věc posoudil podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Vycházeje z ustanovení §524 odst. 1 občanského zákoníku (dále též jen „obč. zák.“) upravujícího smlouvu o postoupení pohledávky a z ustanovení §35 odst. 2 obč. zák., dospěl odvolací soud v posuzované věci k závěru, že předmětná dohoda není takovou právní skutečností, která by měla za následek převod práva, o něž v řízení jde (dohodu o postoupení žalované pohledávky), jakožto předpoklad pro možnost postupu podle §107a o. s. ř., neobsahuje.
V ustanovení §107a odst. 1 o. s. ř. je zakotveno, že má-li žalobce za to, že po zahájení řízení nastala právní skutečnost, s níž právní předpisy spojují převod nebo přechod práva nebo povinnosti účastníka řízení, o něž v řízení jde, může dříve, než soud o věci rozhodne, navrhnout, aby nabyvatel práva nebo povinnosti vstoupil do řízení na místo dosavadního účastníka; to neplatí v případech uvedených v §107.
Podle odstavce 2 téhož ustanovení soud návrhu účastníka vyhoví, jestliže se prokáže, že po zahájení řízení nastala právní skutečnost uvedená v odstavci 1, a jestliže s tím souhlasí ten, kdo má vstoupit na místo žalobce; souhlas žalovaného nebo toho, kdo má vstoupit na jeho místo, se nevyžaduje. Právní účinky spojené s podáním žaloby zůstávají zachovány.
V ustanovení §107a o. s. ř. je upraveno procesní nástupnictví, k němuž dochází v důsledku hmotněprávní univerzální nebo singulární sukcese práva nebo povinnosti, která nastala po zahájení řízení (za řízení), aniž by jeho účastník ztratil způsobilost být účastníkem řízení. Jak vyplývá z dikce citovaného ustanovení, k procesnímu nástupnictví nedochází – na rozdíl od §107 o. s. ř. – ze zákona, a soud se jím bez návrhu (z úřední povinnosti) nezabývá. Nastane-li po zahájení řízení právní skutečnost, s níž právní předpisy spojují převod nebo přechod práva nebo povinnosti účastníka řízení, o něž v řízení jde, nemá to samo o sobě vliv na okruh účastníků řízení. K procesnímu nástupnictví tak může dojít jen tehdy, jestliže žalobce s poukazem na konkrétní právní skutečnost, s níž právní předpisy spojují převod nebo přechod práva nebo povinnosti, o něž v řízení jde, navrhne, aby nabyvatel práva nebo povinnosti vstoupil do řízení na místo dosavadního účastníka, a jestliže soud tomuto návrhu vyhoví.
V návrhu na vstup účastníka na straně žalobce podle §107a odst. 1 o. s. ř. musí žalobce zejména označit právní skutečnost, která měla za následek převod nebo přechod práva, uvést, kdy k ní došlo, a označit toho, kdo má vstoupit na jeho místo.
Jak vyplývá z výše uvedeného, aby soud podle §107a odst. 2 o. s. ř. vyhověl návrhu žalobce, musí být prokázány formální podmínky, že nastala právní skutečnost, s níž právní předpisy spojují převod nebo přechod práva na jiného, že se tato právní skutečnost týká práva nebo povinnosti dosavadního účastníka řízení a že nastala (došlo k ní) po zahájení řízení. Přitom návrh na vstup účastníka musí byl podán za řízení, tedy dříve, než soud o věci samé rozhodl, a musí být doložen souhlas nabyvatele práva se vstupem do řízení, má-li nabyvatel práva nastoupit na místo dosavadního žalobce.
Ohledně žalobcem označené právní skutečnosti soud zkoumá, zda vůbec jde o právní skutečnost, zda jde o takovou právní skutečnost, s níž právní předpisy obecně vzato spojují převod nebo přechod práva nebo povinnosti (tedy zda nejde o takovou právní skutečnost, která podle právních předpisů nemůže mít za následek přechod nebo převod práva nebo povinnosti), zda opravdu nastala (tedy například že smlouva o postoupení pohledávky nebo převzetí dluhu byla skutečně uzavřena) a zda je v konkrétním případě způsobilá mít za následek přechod nebo převod práva nebo povinnosti, o něž v řízení jde (tedy že se týká práva nebo povinnosti, o něž v řízení jde). Otázkou, zda tvrzené právo (povinnost), které mělo být převedeno nebo které mělo přejít na jiného, tu vskutku je nebo zda podle žalobcem uvedené právní skutečnosti opravdu na jiného přešlo nebo bylo převedeno, se nezabývá, neboť se týká již posouzení věci samé, které nelze vyjádřit při zkoumání procesního nástupnictví, ale jen v rozhodnutí o věci samé (srov. Občanský soudní řád, komentář, C. H. BECK Praha, 6. vydání, 1 díl, str. 382 až 383).
Při posuzování projevu vůle vyjádřeného slovy je třeba v obchodním závazkovém vztahu, o který se v posuzované věci jedná (postoupení pohledávky – nároku na zaplacení smluvní pokuty za pozdní úhradu leasingových splátek - z obchodněprávního vztahu mezi dvěma podnikateli), vycházet z ustanovení §35 odst. 2 obč. zák. a dále z interpretačních pravidel uvedených v ustanovení §266 obchodního zákoníku (dále též jen „obch. zák.“), v němž je obecné pravidlo obsažené v občanském zákoníku rozvedeno podrobněji a doplněno podle potřeb obchodních vztahů.
Podle ustanovení §35 odst. 2 obč. zák. je třeba právní úkony vyjádřené slovy vykládat nejenom podle jejich jazykového vyjádření, ale zejména též podle vůle toho, kdo právní úkon učinil, není-li tato vůle v rozporu s jazykovým projevem.
Uvedené ustanovení předpokládá, že o obsahu právního úkonu může vzniknout pochybnost. Pro takový případ formuluje výkladová pravidla, která ukládají soudu, aby tyto pochybnosti odstranil výkladem založeným na tom, že vedle jazykového vyjádření právního úkonu vyjádřeného slovně (nikoliv konkludentně podle §35 odst. 3 obč. zák.) podrobí zkoumání i vůli jednajících osob. Jazykové vyjádření právního úkonu zachycené ve smlouvě musí být proto nejprve vykládáno prostředky gramatickými (z hlediska možného významu jednotlivých použitých pojmů), logickými (z hlediska vzájemné návaznosti použitých pojmů) či systematickými (z hlediska řazení pojmů ve struktuře celého právního úkonu). Kromě toho soud posoudí na základě provedeného dokazování, jaká byla skutečná vůle stran v okamžiku uzavírání smlouvy, přičemž podmínkou pro přihlédnutí k vůli účastníků je to, aby nebyla v rozporu s tím, co plyne z jazykového vyjádření úkonu. Takto musí soud postupovat i tehdy, interpretují-li účastníci ve svých přednesech či výpovědích v průběhu řízení smluvní ujednání odlišným způsobem. Taková situace neznamená, že právní úkon vyložit nelze, neboť zájmy a postoje účastníků v průběhu soudního řízení již nemusejí odpovídat jejich původní vůli, kterou projevili při právním úkonu. Interpretace obsahu právního úkonu soudem podle §35 odst. 2 obč. zák. nemůže být považována za nahrazování či měnění již učiněných projevů vůle, jestliže použití zákonných výkladových pravidel směřuje pouze k tomu, aby obsah právního úkonu vyjádřeného slovy, který učinili účastníci ve vzájemné dohodě, byl vyložen v souladu se stavem, který existoval v době jejich smluvního jednání.
Podle závěrů Ústavního soudu formulovaných v jeho nálezu I.ÚS 546/03 ze dne 28. ledna 2004 je pouhý gramatický výklad právního úkonu nesprávnou aplikací ustanovení §35 odst. 2 obč. zák.
Při výkladu právního úkonu ve smyslu §35 odst. 2 obč. zák. lze na vůli toho, kdo úkon činil, usuzovat také s přihlédnutím k následnému chování smluvních stran (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. prosince 1997, sp. zn. 1 Odon 95/97, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 5, ročník 1998, pod číslem 38).
Podle ustanovení §266 odst. 1 obch. zák. se projev vůle vykládá podle úmyslu jednající osoby, jestliže tento úmysl byl straně, které je projev vůle určen, znám nebo jí musel být znám.
Podle odstavce 2 téhož ustanovení v případech, kdy projev vůle nelze vyložit podle odstavce 1, vykládá se projev vůle podle významu, který by mu zpravidla přikládala osoba v postavení osoby, které by projev vůle určen. Výrazy používané v obchodním styku se vykládají podle významu, který se jim zpravidla v tomto styku přikládá.
Podle odstavce 3 téhož ustanovení při výkladu vůle podle odstavců 1 a 2 se vezme náležitý zřetel ke všem okolnostem souvisejícím s projevem vůle, včetně jednání o uzavření smlouvy a praxe, kterou strany mezi sebou zavedly, jakož i následného chování stran, pokud to připouští povaha věci.
Jak se podává z odůvodnění napadeného rozhodnutí, opřel odvolací soud svůj závěr o tom, že předmětná dohoda neobsahuje projev vůle smluvních stran, jímž by na K. V. přešlo právo věřitele – dosavadní žalobkyně na zaplacení pohledávky z titulu smluvní pokuty ve výši 60.049,49 Kč za žalovanou, pouze o její jazykový výklad, aniž provedl výklad projevu vůle jejich účastníků, jak mu ukládá §35 odst. 2 obč. zák., a aniž postupoval podle interpretačních pravidel uvedených v §266 obch. zák. a to i včetně případného výslechu osob, které uvedený projev vůle jménem účastníků učinily.
Postup odvolacího soudu, který při posuzování předmětné dohody nepostupoval důsledně podle §35 odst. 2 obč. zák. a zcela opomněl výkladová pravidla obsažená v §266 obch. zák., vede dovolací soud k závěru, že právní posouzení odvolacího soudu, že předmětnou dohodou nedošlo k postoupení žalované pohledávky, v důsledku čehož nenastala právní skutečnost ve smyslu §107a odst. 1 o. s. ř., s níž právní předpisy spojují převod práva, o než v řízení jde, je neúplné a tím i nesprávné.
Nejvyšší soud uzavřel, že napadené usnesení spočívá na nesprávném právním posouzení věci a že dovolací důvod dle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. byl dovolatelkou uplatněn právem.
Protože rozhodnutí odvolacího soudu není správné, Nejvyšší soud je, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), podle ustanovení §243b odst. 2 část věty za středníkem a odst. 5 věty první o. s. ř. usnesením zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§243b odst. 3 věta první o. s. ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný (§243d odst. 1 část první věty za středníkem o. s. ř.).
V novém rozhodnutí o věci bude znovu rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, včetně nákladů řízení dovolacího (§243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.)
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 24. února 2004
JUDr. Miroslav Gallus, v.r.
předseda senátu