ECLI:CZ:NS:2004:32.ODO.711.2004.1
sp. zn. 32 Odo 711/2004
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Miroslava Galluse v právní věci žalobce S. b. d. S., d., zastoupeného, advokátem, proti žalované T. u. v L., zastoupené, advokátem, o 361 452,50 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 13 C 402/97, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 22. března 2004, č.j. 35 Co 620/2003–146a), takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Liberci (poté, co jeho předchozí zamítavý rozsudek ze dne 2. července 1999, č.j. 13 C 402/97-39, Krajský soud v Ústí nad Labem zrušil usnesením ze dne 12. prosince 2000, č.j. 17 Co 410/99-50), rozsudkem ze dne 11. dubna 2001, č.j. 13 C 402/97 – 101, uložil žalované zaplatit žalobci 476 950 Kč s 12,75 % úrokem z prodlení od 16. června 1994 do zaplacení, a to do 15 dnů od právní moci rozsudku, ve zbývající části (tj. ohledně částky 468 050 Kč s příslušenstvím a ohledně dalších úroků z prodlení z částky, kterou žalobci přiznal) žalobu zamítl; žádnému z účastníků řízení nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že žalobce předal dílo žalované dne 15. dubna 1994, že žalovaná zaplatila žalobci za provedené dílo celkem 19 523 050 Kč z ceny díla dohodnuté ve výši 20 000 000 Kč, proto zbývá zaplatit žalobci již jen částku 476 950 Kč, jako doplatek ceny díla. Žalovaná byla v prodlení s úhradou této částky, tudíž žalobci náleží výše úroků z prodlení určená podle §369 a §502 obchodního zákoníku (dále jen obch. zák.) ve výši 12,75%.
K odvolání žalobce Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci rozsudkem ze dne 13. listopadu 2001, č.j. 17 Co 191/2001–113, změnil rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku ve věci samé tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci 361 452,50 Kč s 12,75 % úrokem z prodlení od 16. června 1994 do zaplacení; ve zbytku rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Dospěl k závěru, že dodatkem č. 3 ke smlouvě o dílo vzniklo žalobci právo na zaplacení 5 % daně z přidané hodnoty (dále jen „DPH“) z částek vyfakturovaných žalované v průběhu roku 1993 ve výši 7 729 050 Kč, což činí 386 452,50 Kč. Protože byl ale vázán výší návrhu žalobce, přiznal mu právo na zaplacení požadované částky 361 452,50 Kč s příslušenstvím.
Nejvyšší soud České republiky rozsudkem ze dne 24. září 2003, č.j. 29 Odo 384/2002-138, zrušil rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 13. listopadu 2001, č.j. 17 Co 191/2001–113, ve výroku o zaplacení částky 361.452,50 Kč s příslušenstvím a v závislých výrocích o nákladech řízení, a v tomto rozsahu věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Dospěl k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, jestliže odvolací soud v mezích zjištění, jež činil z předložených faktur, zcela pominul skutečnost, že příslušné částky byly fakturovány včetně daně z přidané hodnoty, když objem fakturace v roce 1993 činil částku 7 361 000 Kč a DPH 368 050 Kč, celkem 7 729 050 Kč. Odvolací soud nesprávně své úvahy vybudoval na skutkovém závěru, podle kterého fakturované částky daň z přidané hodnoty neobsahovaly. Z důvodu nesprávných skutkových zjištění Nejvyšší soud ČR pokládal proto za nadbytečné zkoumat, zda rozhodnutí odvolacího soudu obstojí po právní stránce.
Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 22. března 2004, č.j. 35 Co 620/2003 –146a), změnil rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku ve věci samé tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci 361 452,50 Kč s 12,75 % úrokem z prodlení od 16. června 1994 do zaplacení; ve zbytku zamítavý výrok rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil a zároveň rozhodl o náhradě nákladů řízení. V souladu s rozhodnutím Nejvyššího soudu ČR vázán zjištěním, že objem fakturace v roce 1993 činil částku 7 361 000 Kč a DPH 368 050 Kč, celkem 7 729 050 Kč, a na základě zjištěného ujednání účastníků, že cena díla činí 23 402 000 Kč + DPH z objemu fakturace za rok 1993 (s tím, že zaplacení částky 3 402 000 Kč bylo vázáno na termín ukončení přejímacího řízení stavby v termínu do 15. 8. 1993) vyložil odvolací soud toto ujednání jako změnu závazku – novaci (§516 obč. zák.), kdy původní závazek zaplatit 20 000 000 Kč byl nahrazen novým, tedy zaplatit (nepodmíněně) alespoň 20 000 000 Kč s připočtením další nepodmíněné částky, která byla dohodou stran určena jako DPH z objemu fakturace za rok 1993. Z tohoto hlediska pak považoval za nerozhodné, že žalovaná skutečně v předmětných fakturách uhradila DPH, neboť ujednání čl. 3 dodatku č. 3 ze dne 29. 6. 1993 smlouvy o dílo ze dne 3. 8. 1992 v části týkající se DPH je třeba chápat jako způsob určení ceny ve smyslu §546 odst. 1 věta první obch. zák. Proto nepřijal závěr, že by se žalobci plnění v podobě DPH dostalo dvakrát, a žalobci přiznal nárok na doplacení ceny díla.
Naposledy uvedený rozsudek odvolacího soudu v jeho měnícím výroku o zaplacení částky 361 452,50 Kč s příslušenstvím napadla žalovaná dovoláním, jehož přípustnost opřela o §237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“). Dovolání odůvodnila tím, že řízení před odvolacím soudem bylo postiženo jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [§241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.], že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování (§241a odst. 3 o. s. ř.), a spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.]. Poukazuje, že odvolací soud porušil zásadu občanského soudního řízení tím, že nerespektoval názor vyslovený dovolacím soudem, který je pro soud závazný a nevycházel z důkazů, které již byly provedeny a správně je nehodnotil. Nesouhlasí se závěrem, že by se žalobci nedostalo rozhodnutím odvolacího soudu plnění v podobě DPH dvakrát, když žalovaná uhradila žalobci jím fakturovanou úplatu za zdanitelné plnění a i vyčíslené DPH, které se k jednotlivým zdanitelným plněním vztahovalo, proto návrh na opětovnou úhradu DPH považuje za zcela neoprávněný a v rozporu s nároky, které jsou oprávněné ve smyslu uzavřené smlouvy o dílo. Zdůrazňuje, že odvolací soud nesprávně aplikoval §53 odst. 1 zákona č. 588/1992 Sb., o dani z přidané hodnoty, který stanoví, že u smluv uzavřených před účinností tohoto zákona, jestliže se zdanitelné plnění uskuteční po dni, kdy nabude účinnosti, se vztahují ustanovení tohoto zákona na první zdanitelné plnění, které se uskuteční po dni účinnosti tohoto zákona, a nesprávně vyložil smluvní ujednání o DPH. Odvolací soud učinil nesprávný právní závěr, jestliže ze skutkových zjištění vyplývá, že ze strany žalobce byla DPH na daňových dokladech vždy vypočtena a žalovaná také uhradila vždy fakturovanou částku, obsahující jednak vlastní cenu a DPH, tedy za rok 1993 uhradila žalovaná žalobkyni část ceny bez DPH ve výši 7 361 000 Kč a s DPH 7 729 050 Kč. Žalobce při fakturaci postupoval v souladu se zákonem o DPH, neboť byl povinen vyúčtovat zdanitelné plnění v měsících, kdy se skutečně uskutečnilo a zároveň požadovat příslušnou DPH. Odvolací soud nesprávně dovodil, že DPH měla být uhrazena až z objemu celkové fakturace až na konci předání díla. Dovolatelka navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas a osobou k tomu oprávněnou (§240 odst. 1 o. s. ř.), řádně zastoupenou advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.), je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a opírá se o způsobilé dovolací důvody podle §241a odst. 2 písm. a), b) a odst. 3 o. s. ř., rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumal podle §242 o. s. ř.
Nejprve se zabýval námitkou dovolatelky poukazující na řízení před odvolacím soudem, jež je postiženo jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí věci [§241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.], když odvolací soud porušil jednu ze základních zásad občanského soudního řízení, nerespektoval-li názor vyslovený dovolacím soudem, který je pro odvolací soud závazný, nevycházel z důkazů, které již byly provedeny a správně je nehodnotil. O vadu řízení při zjišťování skutkového stavu věci se jedná mimo jiné i tehdy, jestliže při provádění dokazování nebylo postupováno v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu. Ve smyslu §243d odst. 1 a ve spojení s §226 o. s. ř. je odvolací soud po zrušení jeho rozhodnutí vázán právním názorem dovolacího soudu. Právní názor dovolacího soudu může spočívat také v tom, že skutková zjištění, z nichž odvolací soud vycházel, z provedeného dokazování nevyplývají, či že odvolací soud pominul určitá skutková zjištění. V daném případě dovolací soud konstatoval, že odvolací soud zcela pominul skutečnost, že příslušné částky byly fakturovány včetně daně z přidané hodnoty, když objem fakturace v roce 1993 činil částku 7 361 000 Kč a DPH 368 050 Kč, celkem 7 729 050 Kč. Odvolací soud tento právní názor respektoval (viz strana 3 odst. 2 odůvodnění jeho rozsudku ze dne 22. března 2004). Namítá-li dovolatelka, že odvolací soud nehodnotil správně provedené důkazy, pak pochybení v tomto směru nelze spojovat s vadou řízení, neboť dovolacím důvodem uvedeným v ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. nemohou být vady a omyly při hodnocení důkazů (§132 o. s. ř.).
Z uvedených důvodů Nejvyšší soud ČR dospěl k závěru, že dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. nebyl uplatněn právem.
Pro další uplatněný dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř., že rozhodnutí soudu vychází ze skutkového zjištění, jež nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování, nenalezl Nejvyšší soud ČR rovněž opodstatnění.
Dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř se totiž nepojí s každou námitkou účastníka ke zjištěnému skutkovému stavu; pro dovolací řízení jsou významné jen ty námitky, jejichž obsahem je tvrzení, že skutkové zjištění, ze kterého napadené rozhodnutí vychází, nemá podle obsahu spisu v provedeném dokazování oporu v podstatné části. Tak je tomu tehdy, týká-li se skutkové zjištění skutečností, které byly významné pro skutkový závěr o věci a tím i pro posouzení věci z hlediska hmotného (případně i procesního) práva (srov. též rozhodnutí uveřejněné pod číslem 8/1994 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Skutkové zjištění pak v provedeném dokazování nemá oporu také tehdy, neodpovídá-li výsledek hodnocení důkazů odvolacím soudem ustanovení §132 o. s. ř., protože soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo.
Dovolací soud dospěl k závěru, že žalovaná se mýlí, poukazuje-li, že odvolací soud opětovně zcela ignoroval, že DPH bylo žalobci již jedenkrát uhrazeno podle jednotlivých faktur, a že ze strany žalobce byla DPH na daňových dokladech vždy vypočtena a žalovaná také uhradila vždy fakturovanou částku, obsahující jednak vlastní cenu a DPH, kdy za rok 1993 byla uhrazena část ceny bez DPH 7 361 000 Kč a s DPH 7 729 050 Kč. Je třeba odkázat opět na odůvodnění rozsudku odvolacího soudu, podle něhož odvolací soud respektoval právní názor dovolacího soudu, že příslušné částky byly fakturovány v roce 1993 včetně daně z přidané hodnoty, když objem fakturace v roce 1993 činil částku 7 361 000 Kč a DPH 368 050 Kč, celkem 7 729 050 Kč.
Dovolací soud se dále zabýval uplatněným dovolacím důvodem podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
Nesprávným právním posouzením věci ve smyslu §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. je pochybení soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav, tedy případ, kdy byl skutkový stav posouzen podle jiného právního předpisu, než který měl být správně použit, nebo byl-li sice aplikován správně určený právní předpis, ale soud jej nesprávně interpretoval (vyložil nesprávně podmínky obecně vyjádřené v hypotéze právní normy a v důsledku toho nesprávně aplikoval vlastní pravidlo, stanovené dispozicí právní normy).
Dospěl-li odvolací soud k závěru, že původní závazek zaplatit 20 000 000 Kč byl nahrazen novým, tedy zaplatit (nepodmíněně) alespoň 20 000 000 Kč s připočtením další nepodmíněné částky, která byla dohodou stran určena jako DPH z objemu fakturace za rok 1993, a dovodil-li, že je nerozhodné, že žalovaná skutečně v předmětných fakturách uhradila DPH, když ujednání čl. 3 dodatku č. 3 ze dne 29. 6. 1993 smlouvy o dílo ze dne 3. 8. 1992 v části týkající se DPH je způsobem určení ceny ve smyslu §546 odst. 1 věta první obch. zák., a tato část ceny díla nebyla zaplacena, proto má žalobce nárok na doplacení ceny, je jeho závěr správný, a dovolání není v tomto směru důvodné.
Odvolací soud správně aplikoval §546 odst. 1 obch. zák., podle něhož je objednatel povinen zhotoviteli zaplatit cenu díla dohodnutou ve smlouvě nebo určenou způsobem stanoveným ve smlouvě. Sjednali-li totiž účastníci smlouvy, že cena díla činí 23 402 000 Kč + DPH z objemu fakturace za rok 1993 (s tím, že zaplacení částky 3 402 000 Kč bylo vázáno na termín ukončení přejímacího řízení stavby v termínu do 15. 8. 1993), a mezi účastníky bylo nesporné, že žalovaná zaplatila žalobci za provedení díla 19 523 050 Kč, že žalobci bylo přiznáno dalších 476 950 Kč, a že část ceny představující DPH z objemu fakturace za rok 1993 činí 368 050 Kč, přičemž žalobce požadoval jen 361 452,50 Kč, je skutečně nerozhodné, uhradila-li žalovaná DPH již v předmětných fakturách, neboť ze celkové ceny ve výši 20 000 000 Kč + 361 452,50 Kč zbývá doplatit 361 452,50 Kč. Závěru odvolacího soudu, že cena díla nebyla dosud plně uhrazena, tedy nelze vytknout nesprávné právní posouzení.
Z uvedeného vyplývá, že ani dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. není naplněn, tudíž Nejvyšší soud České republiky, aniž nařídil jednání (§243a odst. 1 o. s. ř.), dovolání žalované podle §243b odst. 2 o. s. ř. zamítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř. za situace, kdy neúspěšná žalovaná nemá právo na náhradu těchto nákladů a žalobci v souvislosti s tímto řízením náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně 27. října 2004
JUDr. Kateřina Hornochová, v.r.
předsedkyně senátu