ECLI:CZ:NS:2004:32.ODO.730.2003.1
sp. zn. 32 Odo 730/2003
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Kateřiny Hornochové v právní věci žalobkyně T. CZ s.r.o., zastoupené, advokátem, proti žalované D. A., a.s., o 71.004,30 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 51 C 176/2001, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. dubna 2003, č.j. 58 Co 28/2003-64, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze shora označeným rozsudkem potvrdil rozsudek ze dne 17. července 2002, č.j. 51 C 176/2001-44, kterým Obvodní soud pro Prahu 9 zamítl žalobu o zaplacení celkové částky 71.004,30 Kč se specifikovaným příslušenstvím, a nepřiznal náhradu nákladů řízení žádnému z účastníků. Dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
V odůvodnění napadeného rozhodnutí uvedl, že se žalobkyně v posuzované věci domáhala náhrady škody, kterou představují náklady vynaložené v souvislosti s uplatněním vad předmětu leasingu. Odvolací soud se se skutkovými zjištěními, jakož i s právním posouzením věci soudu prvního stupně, na odůvodnění jehož rozsudku pro stručnost odkázal, ztotožnil. Svůj právní závěr o nedůvodnosti žalobního nároku založil na několika na sobě nezávislých důvodech – na neexistenci závazkového vztahu mezi účastníky, na nesplnění zákonných předpokladů pro vznik nároku na náhradu škody (žalobkyně neprokázala jak porušení povinnosti, tedy vadnost plnění ze strany žalované, tak i vznik škody a její výši) a na závazku žalobkyně ve smlouvě nést ze svého náklady spojené s uplatňováním práv z odpovědnosti za vady. Odvolací soud přisvědčil názoru soudu prvního stupně, že plná moc udělená leasingovou společností žalobkyni jakožto nájemci vozu opravňovala žalobkyni pouze k hmotněprávním úkonům specifikovaným v leasingové smlouvě (k uplatňování všech nároků plynoucích ze záruky jménem pronajímatele vůči dodavateli - vyjma odstoupení od smlouvy), a nikoli k procesně právním úkonům, tedy k podání žaloby na náhradu škody jménem pronajímatele. Ve shodě se soudem prvního stupně uzavřel, že žalobkyni jí tvrzená škoda nevznikla, když k uplatnění práv spojených s odpovědností za vady se zavázala na svůj náklad. Proto rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdil.
Rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu napadla žalobkyně dovoláním, opírajíc jeho přípustnost o ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“) ve spojení s ustanovením §237 odst. 3 o. s. ř. a důvodnost o ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jehož prostřednictvím odvolacímu soudu vytkla nesprávné právní posouzení věci. Za zásadně právně významné označila posouzení otázky, zda je žalobkyně jakožto leasingový nájemce oprávněna požadovat náhradu škody vůči žalované jakožto dodavateli předmětu leasingu. Namítla, že soudy obou stupňů leasingový vztah nesprávně zjednodušily pouze na vztah mezi dodavatelem předmětu leasingu a leasingovou společností na straně jedné a na vztah mezi leasingovou společností a nájemcem na straně druhé. Podle dovolatelky je leasingový právní vztah právním vztahem trojstranným s tím, že jeho účastníci jsou mezi sebou navzájem provázáni a vzájemně mají vůči sobě práva a povinnosti. Uvedla, že předmětné vozidlo pořídila na základě tzv. finančního leasingu, jehož podstatou je, že užívání věci se má co nejvíce podobat užívání vlastnickému včetně toho, že veškerá rizika včetně oprav zatěžují jeho uživatele. Z toho pak podle dovolatelky vyplývá, že nájemce může uplatňovat i nárok na náhradu škody, který mu kvůli vadám předmětu leasingu vznikl, vůči dodavateli.
Dovolatelka uvedla, že v souvislosti s odstraňováním vad předmětu leasingu vynaložila náklady zejména na pohonné hmoty, na náhradu mzdy zaměstnance, na cestovní náklady a na leasingové splátky, které musela hradit, i když byl předmět leasingu v opravě. Tím jí vznikla škoda, neboť došlo ke zmenšení jejího majetku o uvedené výdaje.
Namítla, že přistoupením na argumentaci soudů obou stupňů by jí byla odňata možnost domáhat se svého práva před soudem a že postup, který k uplatnění svého nároku zvolila, je jediným možným řešením. Dovolatelka je sice ve smluvním vztahu s leasingovou společností, vůči ní se však náhrady škody domáhat nemůže, protože ta vůči ní žádnou svou povinnost ze zákona ani ze závazkového vztahu neporušila, a to i s přihlédnutím k tomu, že podle ujednání ve Všeobecných smluvních podmínkách leasingu leasingová společnost jakožto pronajímatel neodpovídá žádným způsobem za jakékoliv škody vzniklé z důvodu vad nebo fungování předmětu leasingu. Náhrady škody ze vzájemného smluvního vztahu se pak vůči žalované nemůže domáhat ani leasingová společnost, neboť jí žádná škoda nevznikla.
Dovolatelka dále argumentovala tím, že se ve smlouvě, ani ve Všeobecných podmínkách leasingu nevzdala možnosti uplatňovat právo na náhradu škody, která by jí mohla vzniknout v souvislosti s vadami nebo fungováním předmětu leasingu a že by tak učinit ani platně nemohla, neboť takový postup by byl v rozporu s ustanovením §386 odst. 1 obchodního zákoníku (dále též jen „obch. zák.“). Žalovaná sice uzavřela kupní smlouvu s leasingovou společností, ovšem zboží předala přímo žalobkyni, která je od ni převzala. Odvolávaje se na odpovědnost prodávajícího za jakost dodávaného zboží podle ustanovení §420 obch. zák. a jeho záruku za jakost podle ustanovení §429 obch. zák. je podle dovolatelky nesporné, že došlo k porušení závazku prodávajícího ze záruky, protože vozidlo v záruční době potřebné vlastnosti nemělo. Žalovaná tak porušila povinnost uloženou jí obchodním zákoníkem a tímto jednáním způsobila žalobkyni škodu, kterou jí je povinna nahradit.
Dovolatelka navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Se zřetelem k době vydání rozsudků soudů obou stupňů se uplatní pro dovolací řízení – v souladu s body 1., 15. a 17., hlavy I, části dvanácté, zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony – občanský soudní řád ve znění účinném od 1. ledna 2001.
Dovolání v této věci není přípustné.
Podle ustanovení §236 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Jde-li o rozsudek, jímž byl odvolacím soudem potvrzen v pořadí první rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé (jak tomu bylo i v posuzovaném případě), přichází v úvahu přípustnost dovolání jen podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., pokud dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. O takový případ jde zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s .ř.).
Předpokladem přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je, že řešená právní otázka měla pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou otázku, na níž výrok odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení založen. Zásadní právní význam pak má rozsudek odvolacího soudu zejména tehdy, jestliže v něm řešená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí konkrétní věci (v jednotlivém případě), ale z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (pro jejich judikaturu), nebo obsahuje-li řešení právní otázky, které je v rozporu s hmotným právem.
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaných ustanovení spjata se závěrem o zásadním právním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních (ať již v rovině procesní nebo z oblasti hmotného práva), jiné otázky (zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění) přípustnost dovolání nezakládají. Způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je tak zásadně důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, a není jím naopak důvod, kterým by bylo možné vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§241a odst. 3 o. s. ř.).
Nesprávným právním posouzením věci ve smyslu §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. je pochybení soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav, tedy případ, kdy byl skutkový stav posouzen podle jiného právního předpisu, než který měl být správně použit, nebo byl-li sice aplikován správně určený právní předpis, ale soud jej nesprávně vyložil.
Nesprávné právní posouzení věci je způsobilým dovolacím důvodem jen tehdy, jestliže právě na něm napadené rozhodnutí spočívalo, jinými slovy, bylo-li rozhodující pro výrok rozhodnutí odvolacího soudu.
Jelikož ve smyslu ustanovení §242 odst. 3 věty první o. s. ř. je dovolací soud vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní jen otázky (z těch, na kterých napadené rozhodnutí spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl, resp. jejichž řešení v dovolání zpochybnil. Přitom otázku, zda dovoláním napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam, řeší dovolací soud jako otázku předběžnou. Přípustnost dovolání pak není založena pouhým tvrzením dovolatele, že rozhodnutí odvolacího soudu zásadní význam po právní stránce má, nýbrž až kladným závěrem dovolacího soudu, že tomu tak vskutku je.
Zásadní právní význam dovoláním napadeného rozsudku odvolacího soudu Nejvyšší soud neshledal.
Podle konstantní judikatury je dovolací soud ve smyslu §242 odst. 1 o. s. ř. vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil. Jestliže odvolací soud závěr o nedůvodnosti uplatněného nároku založil současně na dvou na sobě nezávislých důvodech, pak sama okolnost, že jeden z nich neobstojí, nemůže mít na správnost tohoto závěru vliv, jestliže obstojí důvod druhý. To platí i tehdy, nemohl-li být druhý důvod podroben dovolacímu přezkumu proto, že nebyl dovoláním dotčen (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. prosince 1997, sp. zn. 3 Cdon 1374/96, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 2, ročník 1998, pod číslem 17).
Tyto závěry je třeba vztáhnout i k posuzované věci. Z obsahu dovolání je zřejmé, že dovolatelka podrobuje kritice pouze některé z důvodů, na kterých odvolací soud závěr o nedůvodnosti žalobního nároku založil (neexistence závazkového vztahu mezi účastníky a závazek žalobkyně ve smlouvě nést ze svého náklady spojené s uplatňováním práv z odpovědnosti za vady) a za zásadně právně významné označuje otázky, které s nimi souvisí. Konkrétně jí jde o posouzení otázky, zda je leasingový nájemce oprávněn požadovat náhradu škody vůči dodavateli předmětu leasingu a o přezkoumání závěru odvolacího soudu o tom, že odpovědnost žalované není dána z důvodu, že žalobkyni s ohledem na její shora citovaný smluvní závazek tvrzená škoda nevznikla.
Jak se podává z napadeného rozsudku, jakož i z rozsudku soudu prvního stupně, na jehož odůvodnění odvolací soud pro stručnost odkázal, bylo pro rozhodnutí odvolacího soudu (jeho výrok) určující nejen řešení dovolatelkou vytčených otázek (tj. jen na jejich posouzení rozhodnutí nespočívalo), nýbrž i jeho další závěr o nesplnění zákonných předpokladů pro nárok na náhradu škody, založený na skutkových zjištěních o neprokázání porušení povinnosti (vadného plnění ze strany žalované) a vzniku škody a její výši.
Shora již bylo vysvětleno, že v případě zvažování přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je dovolací soud skutkovým základem sporu zjištěným soudy nižších stupňů vázán, tj. že se skutkový základ sporu v dovolacím řízení nemůže změnit. I kdyby tedy dovolatelka vztahovala zásadní právní význam napadeného rozhodnutí i k dalším uvedeným důvodům napadajícím skutková zjištění, na nichž odvolací soud závěr o nedůvodnosti žalobního nároku také založil, nemohl by k nim dovolací soud - s ohledem na posuzování přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. - přihlížet.
Lze tedy uzavřít, že dovolatelkou vytčené otázky za zásadně právně významné považovat nelze a dovolání směřující do rozsudku odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, tak podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné není.
Rovněž tak dovolání ve zbývajícím rozsahu, tj. pokud směřovalo do rozhodnutí odvolacího soudu, kterým bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně o nákladech řízení, jakož i do rozhodnutí odvolacího soudu o nákladech odvolacího řízení, která – ač součástí rozsudku – mají povahu usnesení ve smyslu §167 odst. 1 o. s. ř., není podle právní úpravy přípustnosti dovolání v občanském soudním řádu účinné od 1. ledna 2001 přípustné (srov. usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Tento závěr s sebou nese posouzení podaného dovolání jako nepřípustného. Nejvyšší soud je proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), odmítl [§243b odst. 5 věta první, §218 písm. c) o. s. ř.].
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. za situace, kdy neúspěšná žalovaná nemá právo na náhradu těchto nákladů a žalobkyni v souvislosti s tímto řízením žádné prokazatelné náklady nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 20. dubna 2004
JUDr. Miroslav Gallus, v.r.
předseda senátu