ECLI:CZ:NS:2004:32.ODO.748.2001.1
sp. zn. 32 Odo 748/2001
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Faldyny, CSc. a soudců JUDr. Miroslava Galluse a JUDr. Petra Gemmela v právní věci žalobce K. Ž., zastoupeného, advokátem proti žalovanému P. Š., o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví a o 80.000,- Kč, vedené u Okresního soudu Plzeň – jih pod sp. zn. 4 C 42/92, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 18. září 2000, č.j. 10 Co 84/2000 – 230, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 18. září 2000, č.j. 10 Co 84/2000 – 230, v části výroku I., pokud jím byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku IV. a v rozsahu výroků III. a IV. a rozsudek Okresního soud Plzeň – jih ze dne 29. října 1999, č.j. 4 C 42/92-205, v rozsahu výroků III. do částky 80.000,- Kč, IV. a V., se zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Výše označeným rozsudkem rozhodl Krajský soud v Plzni jako odvolací soud v předmětné věci, že rozsudek soudu prvního stupně se ve výroku I., II. a IV. potvrzuje (výrok I.), že ve výroku III. a ve výroku V. se rozsudek soudu prvního stupně mění tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci částku 74.881,- Kč do jednoho měsíce od právní moci rozsudku (výrok II.), dále že do částky 80.000,- Kč se žaloba zamítá (výrok III.) a konečně, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok IV.).
Okresní soud Plzeň – jih rozsudkem ze dne 29. 10. 1999, č.j. 4 C 42/92 – 205, rozhodl, že I. Soud zrušuje podílové spoluvlastnictví účastníků k spodní frézce na dřevo MNF 100 F, tříoperačnímu stroji MUT 400 RIG, formátovací pile FCG, vibrační brusce BOSCH PSS 23 A, elektrické vrtačce BOSCH, elektrické sponkovačce Black & Decker, elektrické ruční frézce BOSCH POF 500 A a elektrickému ručnímu hoblíku Black & Decker. II. Uvedené stroje se přikazují do výlučného vlastnictví žalovaného. III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci částku 153.342,50 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku. Ve výrocích IV. a V. rozhodl soud prvního stupně o povinnosti žalovaného zaplatit náhradu nákladů řízení, a to státu 221,10 Kč, a žalobci 64.899,- Kč.
K odvolání žalovaného proti tomuto rozsudku odvolací soud přezkoumal napadené rozhodnutí, jakož i řízení, které mu předcházelo, podle ustanovení §212 odst. 1 o. s. ř. a dospěl k závěru, že odvolání je částečně důvodné.
Odvolací soud nejprve poukázal na své zrušovací rozhodnutí ze dne 4. 8. 1999, jímž s odkazem na důkazní břemeno, tížící žalobce v otázkách doby uzavření a obsahu smlouvy o konsorciu, zavázal soud prvního stupně zjistit, zda účastníci po nějakou dobu společně podnikali na základě smlouvy o konsorciu a v důsledku toho vypořádat jejich závazky podle zásad zakotvených ve smlouvě, anebo pokud by bylo dovozeno, že smlouva není platná, protože nedošlo k dohodě o celém jejím obsahu, učinit zjištění, zda nevzniklo spoluvlastnictví účastníků k předmětným věcem.
Odvolací soud konstatoval, že soud prvního stupně provedl důkazy výpověďmi účastníků, ty jsou však rozporné a rozpory se nepodařilo odstranit, a to ani za použití dalších důkazů – výpovědí svědků a listinných důkazů. Nepodařilo se zjistit datum uzavření smlouvy ani obsah smlouvy. V tomto ohledu je tedy hodnocení důkazů soudem prvního stupně ve smyslu §131 o. s. ř. nesprávné.
Odvolací soud s poukazem na ustanovení §360a a §24 hospodářského zákoníku (zákon č. 109/1964 Sb., ve znění pozdějších předpisů, v rozhodném znění podle zákona č. 103/1990 Sb. – dále též „hosp. zák.“) zdůraznil, že účastníci se sice shodli na tom, že smlouvu podepsali, avšak neshodli se, kdy se tak stalo a jaký měla smlouva obsah. Smlouva není v písemné formě k dispozici. Předložený koncept bez data, do něhož bylo vpisováno, nemůže mít důkazní hodnotu konečné a pravé podoby smlouvy. Poněvadž se nepodařilo zjistit obsah smlouvy, nelze posoudit, zda smlouva odpovídá ustanovení §360a odst. 3 hosp. zák., tj. zda se účastníci a jak dohodli o celém obsahu smlouvy. Nelze posoudit ani její platnost, resp. je nutno uzavřít, že platná smlouva o konsorciu uzavřena nebyla. Nedošlo-li ke vzniku smlouvy, je žalobce v důkazní nouzi, pokud se domáhá vypořádání konsorcia zaplacením částky 80.000,- Kč.
Odvolací soud uzavřel, že při neexistenci smlouvy o konsorciu bylo nutno vypořádat společné věci, které si účastníci společně pořídili, podle zásad o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví, a to podle ust. §12 a 13 hosp. zák. Pro vznik podílového spoluvlastnictví zákon nepředpokládá písemnou smlouvu a je nezbytné vycházet z provedených listinných důkazů a výpovědí svědků. Pokud jde o pořízení nákladnějších strojů, jako je spodní frézka na dřevo MNV 100 F, je její společné nabytí prokázáno společnou objednávkou z 12. 11. 1990, žalobce sám stroj převzal od dodavatele dle dokladu č. 64 181 z 27. 2. 1991 a účastníci pak společně reklamovali dne 20. 8. 1991 vady stroje. Tříoperační stroj MUST 400 RIG rovněž účastníci objednali společně dne 6. 8. 1991 u Z. P. objednávkou č. 18/91. Formátovací pilu FCT zakoupili účastníci společně, jak zjištěno z výpovědi svědka V. Š., který k tomu účelu půjčil žalobci 5.000,- Kč. Ohledně ostatních, méně hodnotných strojů, ohledně nichž soud prvního stupně zrušil podílové spoluvlastnictví, jako je vibrační bruska v hodnotě 2.245,- Kč, elektrická vrtačka v hodnotě 3.060,- Kč, elektrická sponkovačka v hodnotě 3.060,- Kč, elektrická ruční frézka v hodnotě 2.970,- Kč a elektrický ruční hoblík v hodnotě 2.997,- Kč, bylo spoluvlastnictví účastníků prokázáno výpověďmi svědků F. H., J. H., R. B. a V. Š. Má tedy i odvolací soud shodně se soudem prvního stupně za to, že k předmětným věcem vzniklo podílové spoluvlastnictví účastníků a proto soud prvního stupně správně rozhodl o zrušení podílového vlastnictví a jeho vypořádání tak, že tyto věci přikázal do výlučného vlastnictví žalovaného, který je užívá a žalovanému uložil polovinu hodnoty těchto věcí žalobci zaplatit.
Odvolací soud tudíž rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I., II. a IV. jako věcně správný podle ustanovení §219 o. s. ř. potvrdil, kdežto ve výroku III., jímž soud prvního stupně přiznal žalobci i částku 80.000,- Kč, rozsudek soudu prvního stupně podle ustanovení §220 odst. 2 o. s. ř. změnil a žalobu v tomto rozsahu zamítl.
Proti tomuto rozsudku podal žalobce dovolání a to proti výroku, kterým byl změněn výrok pod bodem III. a V. rozsudku soudu prvního stupně. Přípustnost dovolání opírá o ustanovení §238 odst. 1 písm. a) o. s. ř. ve znění před novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb. a dovolací důvod spatřuje v ustanovení §241 odst. 3 písm. d) o. s. ř. ve znění před cit. novelou, tj. že odvolací soud věc nesprávně posoudil po právní stránce.
Dovolatel popírá, že – jak dovodil odvolací soud – platná smlouva o konsorciu uzavřena nebyla, naopak tato smlouva podle jeho názoru byla uzavřena. Nelze dovozovat ze skutečnosti, kdy žalovaný žalobci smlouvu odcizil a soudu ji nepředložil, že smlouva uzavřena nebyla a vyvozovat z toho negativní závěr v neprospěch toho, kdo nebyl schopen smlouvu předložit a naopak ve prospěch toho, kdo ji předložit odmítá. Účastníci se shodli, že smlouva uzavřena byla a za pomocí svědků p. H. a p. ing. Š. podstatné náležitosti smlouvy zjištěny byly. Soud nedocenil skutečnost, že žalovaný mnohokrát před zahájením řízení i v řízení lhal, což bylo prokázáno řadou svědeckých výpovědí i listinných důkazů. Svědek ing. Š. jednoznačně vypověděl, že v červnu sepsal smlouvu a byl přítomen jejímu podpisu a poté zastupoval účastníky na aukci a v srpnu 1991 pro ně vypracoval podnikatelský záměr. Z obsahu smlouvy bylo možno zjistit, že účastníkům svědčilo k věcem získaným v souvislosti s podnikáním podílové spoluvlastnictví každému jednou polovinou. Výtěžky a ztráty konsorcia měly být hrazeny rovněž jednou polovinou. Je tedy možno považovat za nesporně prokázané, že účastníci konsorcium založili, je zřejmé, kdo byl účastníkem konsorcia a jaké majetkové vztahy byly dohodnuty. Není zjištěno přesné datum uzavření smlouvy, neboť žalovaný smlouvu nepředložil, ale je evidentní, že již od počátku srpna 1991 konsorcium existovalo. Obdobně svědek H., který nastoupil do pracovního poměru od srpna 1991 tvrdí, že v této době už konsorcium existovalo, ze skutečnosti, ze smlouva není k dispozici v písemné formě, nelze dovozovat, že smlouva neodpovídá či odpovídá tehdy platnému hospodářskému zákoníku.
Dovolatel uvádí, že tvrzení žalobce jsou od počátku řízení stejná, jinak je tomu však u žalovaného. Žalovaný před podáním žaloby v dopise z 1. 2. 1992 tvrdil, že účastníci žádné konsorcium nezaložili. Později pod tlakem důkazů připustil, že asi jeden měsíc před rozchodem účastníků, tj. někdy v říjnu 1991, konsorcium bylo založeno. Ve skutečnosti však konsorcium bylo založeno ještě dříve, v červnu nebo v červenci 1991, a to písemnou smlouvou.
Dovolatel má za to, že z jeho výpovědi je zřejmé, že smlouva o sdružení resp. konsorciu obsahovala náležitosti podle ustanovení §360a hosp. zák. Sdružení bylo uzavřeno na dobu neurčitou k výkonu činnosti truhlářské práce, výroba a prodej polotovarů určených k dalšímu zpracování, nákup a prodej nepotravinářského materiálu. Dále bylo zjištěno, kdo je účastníkem tohoto sdružení, jaká jsou práva a povinnosti účastníků, jejich podíly, příspěvky na náklady a rozdělení zisku a ztrát. Soudu byl předložen návrh smlouvy, který podle tvrzení žalobce již nebyl měněn. Skutečnost, že se smlouva nezachovala a že si žalovaný účelově nepamatuje její obsah, neznamená, že její obsah i datum vzniku nelze dovodit z důkazů, které jsou obsahem spisu. Ze spisu je zřejmé, že konsorcium bylo založeno, nachází se v něm provozní řád konsorcia a hospodářské smlouvy, uzavírané konsorciem. Ve spise je otisk razítka konsorcia už z června 1991, jsou v něm založeny objednávky na zboží, prováděné již od 1. 8. 1991, a doklad o tom, že konsorcium své výrobky označovalo jako výrobky konsorcia, jakož i o společném účtu konsorcia s podpisovým právem obou účastníků. Ve spise je založeno též vyúčtování konsorcia z rozdílem příjmů a výdajů ve prospěch příjmů ve výši 299.571,- Kč, jakož i další doklady.
Podle názoru dovolatele bylo v řízení prokázáno uzavření písemné smlouvy o konsorciu a bylo na soudu, aby z nepřímých důkazů dovodil její obsah a posoudil jej, zda je v souladu s tehdy platnou právní úpravou. Soud měl při hodnocení důkazů vyvodit závěr o nevěrohodnosti žalovaného a o věrohodnosti žalobce. Pochybnosti o existenci a platnosti smlouvy nevznášel ani samotný žalovaný.
Dovolatel z uvedených důvodů navrhuje, aby Nejvyšší soud dovoláním napadený rozsudek bez jednání zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení a aby žalobci přiznal náhradu nákladů dovolacího řízení.
Podle bodu 17., hlavy I., části dvanácté, zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů, se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. 1. 2001). Na přezkoumávanou věc se vztahuje občanský soudní řád v uvedeném znění, tj. ve znění účinném do 31. 12. 2000.
Nejvyšší soud jako soud dovolací, po zjištění, že dovolání splňuje zákonem stanovené náležitosti (ust. §240 odst. 1 a §241 odst. 1 a 2 o. s. ř.), konstatoval, že v daném případě je dovolání přípustné podle ust. §238 odst. 1 písm. a) o. s. ř. proti výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Dovolatel expressis verbis napadá rozsudek odvolacího soudu, pokud jím byl změněn výrok pod bodem III. a V. rozsudku soudu prvního stupně a dovolává se cit. ustanovení občanského soudního řádu.
Ve výroku III. svého rozsudku soud prvního stupně zavázal žalovaného, aby zaplatil žalobci částku 153.342,50 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku a ve výroku V. soud prvního stupně uznal žalovaného povinným zaplatit žalobci na náhradu nákladů řízení částku 64.899,- Kč v téže lhůtě k rukám zástupce žalobce.
Dovolatel neoznačuje v dovolání číselně výroky rozsudku odvolacího soudu, které napadá, nicméně lze mít za to, že napadeným měnícím výrokem rozsudku odvolacího soudu je výrok III., kterým odvolací soud rozhodl, že do částky 80.000,- Kč se žaloba zamítá. Právě v tomto rozsahu nebylo žalobci ve věci samé vyhověno. Dovolání je v tomto rozsahu přípustné podle již cit. ustanovení §238 odst. 1 písm. a) o. s. ř.
Dovolací důvod spatřuje dovolatel v ust. §241 odst. 3 písm. d) o. s. ř., tj. v nesprávném právním posouzení věci, jeho argumentace však tomuto důvodu neodpovídá.
Z obsahu dovolání, zejména z námitek a argumentů dovolatele, vztahujících se k existenci smlouvy o konsorciu, je naopak zřejmé, že dovolatel napadá způsob, jakým odvolací soud hodnotil důkazy, zvláště výpovědi svědků, týkající se tvrzeného uzavření smlouvy.
Dovolací soud po přezkoumání procesního postupu obou soudů při zjišťování skutkového stavu a hodnocení důkazů musel především konstatovat, že závěr soudu prvního stupně o existenci smlouvy o konsorciu je nepřezkoumatelný, když soud prvního stupně nijak nezkoumal, zda se účastníci smlouvy dohodli o podstatných náležitostech smlouvy podle ustanovení §360a hospodářského zákoníku, a přesto dovodil, že k uzavření takové dohody došlo.
Odvolací soud však dospěl k opačnému závěru, tj. k právnímu závěru o neexistenci smlouvy o sdružení, aniž zopakoval důkazy, zejména výpověďmi účastníků a svědků. V uvedené skutkové a důkazní situaci měl odvolací soud naopak rozhodnutí soudu prvního stupně zrušit pro nepřezkoumatelnost s tím, že je třeba se zabývat existencí smlouvy z hlediska ustanovení §360a hosp. zák.
Kromě toho odvolací soud dovodil, že „se nepodařilo zjistit“ datum a obsah smlouvy o sdružení, což znamená, že se žalobci nepodařilo unést důkazní břemeno. V tomto směru však schází výslovné poučení odvolacího soudu podle §5 a §120 o. s. ř.
Z uvedeného vyplývá, že těmito procesními pochybeními zatížil odvolací soud řízení tzv. jinou vadou ve smyslu §241 odst. 3 písm. b) o. s. ř., která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. K této vadě musí dovolací soud přihlédnout z úřední povinnosti (§242 odst. 3 věta druhá in fine o. s. ř.).
Rovněž soud prvního stupně pochybil, když se nezabýval vznikem smlouvy a jejím obsahem z hlediska jejich podstatných náležitostí ve smyslu §360a hosp. zák.
Z těchto důvodů dovolací soud zrušil nejen rozsudek odvolacího soudu v napadeném rozsahu, ale v odpovídajícím rozsahu zrušil i rozsudek soudu prvního stupně a vrátil věc v tomto rozsahu soudu prvního stupně k dalšímu řízení (ustanovení §243b odst. 1 část věty za středníkem a odstavec 2 cit. ustanovení).
Zrušeny musely být i akcesorické výroky o nákladech řízení v obou rozsudcích s tím, že o nákladech řízení rozhodne soud prvního stupně v dalším řízení.
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně 21. ledna 2004
JUDr. František Faldyna, CSc., v.r.
předseda senátu