ECLI:CZ:NS:2004:32.ODO.751.2002.1
sp. zn. 32 Odo 751/2002
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobkyně I., a.s., proti žalované A. B. a.s., o 1,818.057,95 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 22 Cm 399/98, o dovolání žalobkyně proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 30. května 2002 č. j. 3 Cmo 396/2000 - 43, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Vrchní soud v Olomouci jako soud odvolací, v předmětné věci v záhlaví označeným usnesením potvrdil usnesení bývalého Krajského obchodního soudu v Ostravě ze dne 20. 3. 2000 č. j. 22 Cm 399/98 - 31, kterým soud řízení zastavil.
Z odůvodnění usnesení odvolacího soudu vyplývá, že žalobkyně byla soudem prvního stupně usnesením ze dne 26. 1. 2000 č. j. 22 Cm 399/98 - 29 vyzvána aby ve lhůtě 15 dnů doplnila žalobu s tím, že pokud tak neučiní, bude řízení podle ustanovení §43 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „o. s. ř.“) zastaveno. Žalobkyně na výzvu nereagovala, a proto soud prvního stupně řízení zastavil. Odvolací soud usnesení soudu prvního stupně potvrdil zejména s odůvodněním, že uznáním závazku postupem podle §323 odst. 1 obchodního zákoníku nevzniká nový závazek a to se projeví v rámci důkazního řízení přesunem důkazního břemene na žalovaného. Tento postup nemůže žalobce zbavit povinnosti uvést údaje umožňující vymezení předmětu řízení po skutkové stránce. Z žaloby tak není vůbec patrné, na základě jakého skutku (závazkového vztahu) se žalobce žalované částky domáhá.
Proti tomuto rozhodnutí podala žalobkyně včas dovolání, tvrdíc, že postupem soudů obou stupňů jí byla odňata možnost jednat před soudem a není možné tato rozhodnutí považovat za správná. V podání nazvaném „doplnění důvodů dovolání“ žalobkyně poukazuje na to, že soud prvního stupně dne 4. 5. 1998 vydal platební rozkaz, čímž deklaroval, že uplatněné právo vyplývá ze skutečností uvedených žalobkyní v žalobě. Platební rozkaz podle ustanovení §172 odst. 1 o. s. ř. je možné vydat jen tehdy, pokud uplatněné právo vyplývá ze skutečností uvedených žalobcem. Dovolatelka je přesvědčena, že nemůže být pochybností o tom, že závazek žalovaného v žalobou uplatněné výši a v čase jeho uznání existoval a nebylo pochybností o tom, jaký konkrétní závazek je předmětem řízení. V žalobě ve spojení s přiloženými fakturami je závazek identifikovatelný nezaměnitelně a jednoznačně. Dovolatelka tvrdí, že zastavením řízení jí bylo odejmuto právo na jednání před soudem a dokonce právo na soudní ochranu ve smyslu ustanovení čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod. Navrhuje proto napadené rozhodnutí odvolacího soudu, jakož i rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušit a věc vrátit soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Podle bodu 17., hlavy I., části dvanácté, zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů, se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (to jest podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. 1. 2001).
Dovolání není přípustné.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti usnesení je vymezena v §238a a §239 o. s. ř. V ustanovení §238a o. s. ř. taxativně určených usneseních není vyjmenováno usnesení, kterým bylo usnesení soudu prvního stupně potvrzeno. Podle ustanovení §239 o. s. ř. je dovolání přípustné jen proti usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé. Takovým usnesením však není usnesení odvolacího soudu, kterým bylo v této věci usnesení soudu prvního stupně o zastavení řízení potvrzeno (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 12. 1997, sp. zn. 2 Cdon 774/97, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek 10/1998 pod číslem 61). Přípustnost dovolání proto připadá v úvahu jen podle §237 odst. l o. s. ř. Ten zakládá přípustnost proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, pokud trpí vadami v něm uvedenými. Žalobkyně namítá vadu podle §237 odst. l písm. f) o. s. ř.
Podle ust. §237 odst. 1 písm. f) o. s. ř., je dovolání přípustné, jestliže účastníku řízení byla v průběhu řízení nesprávným postupem soudu odňata možnost jednat před soudem. Již v rozsudku sp. zn. 2 Cdon 1420/96 (uveřejněném v časopise Soudní judikatura pod č. 1/97) uvedl Nejvyšší soud ČR, že „odnětím možnosti jednat před soudem“ (§237 odst. 1 písm. f/ o. s. ř.) se rozumí postup soudu, jímž znemožnil účastníku řízení realizaci procesních práv, která mu občanský soudní řád dává (např. právo účastnit se jednání, činit přednesy, navrhovat důkazy apod.). O vadu ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. f) o. s. ř. jde přitom jen tehdy, jestliže šlo o postup nesprávný (uvažováno z hlediska zachování postupu soudu určeného zákonem nebo dalšími obecně závaznými právními předpisy) a jestliže se postup soudu projevil v průběhu řízení a nikoliv také při rozhodování.
Dovolatelka shledává nesprávnost postupu soudu v tom, že po vydání platebního rozkazu, který byl podaným odporem zrušen, soud vyzval žalobkyni, aby odstranila vady žaloby, jinak bude řízení zastaveno. Žalobkyně na výzvu nereagovala a soud řízení zastavil, čímž jí odňal možnost jednat před soudem. Pokud byla žaloba způsobilá k vydání platebního rozkazu, nebyl důvod se domnívat, že žaloba je tak vadná, že se v jejím důsledku nedá pokračovat v řízení.
Dovolací sodu dovozuje, že skutečnost, že soud prvního stupně zastavil řízení podle ustanovení §43 odst. 2 o. s. ř., přestože ve věci již předtím rozhodl platebním rozkazem, jenž byl posléze zrušen, jej nezbavuje povinnosti zkoumat, zda jsou splněny podmínky, za nichž nemůže jednat ve věci (srov. §103 o. s. ř.). Tímto postupem proto dovolatelka nemohla být zkrácena na svých procesních právech ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. f) o. s. ř. Jestliže pak řízení bylo zastaveno proto, že soudy obou stupňů zaujaly ve svých rozhodnutích názor, podle něhož žalobkyně neodstranila vadu žaloby bránící jejímu věcnému projednání, není tento hodnotící úsudek, projevený v rozhodnutí, nesprávným postupem soudu „v průběhu řízení“ (srov. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 2 Cdon 887/97, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 5, ročník 1998, pod číslem 42).
Dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobkyně - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení §243b odst. 4, věty první, a §218 odst. 1 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Dovolatelka z procesního hlediska zavinila, že dovolání bylo odmítnuto, u žalované však žádné prokazatelné náklady dovolacího řízení zjištěny nebyly. Této procesní situaci odpovídá ve smyslu ustanovení §146 odst. 2, věty první (per analogiam), §224 odst. 1 a §243b odst. 4 o. s. ř. výrok o tom, že na náhradu nákladů dovolacího řízení nemá právo žádný z účastníků.
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně 21. ledna 2004
JUDr. František Faldyna, CSc., v.r.
předseda senátu