ECLI:CZ:NS:2004:32.ODO.758.2004.1
sp. zn. 32 Odo 758/2004
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Jiřího Macka a JUDr. Kateřiny Hornochové v právní věci žalobkyně C. L., a.s., zastoupené, advokátem, proti žalovanému M. S., zastoupenému, advokátem, o zaplacení 342.446,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 17 C 119/98, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 19. října 2001, č.j. 25 Co 378/2001-135, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
V posuzované věci se žalobkyně domáhala žalobou po žalovaném zaplacení částky 342.446,- Kč s 15% úrokem z prodlení od podání žaloby do zaplacení v návaznosti na své odstoupení od leasingové smlouvy pro prodlení žalovaného s úhradou leasingových splátek, kterou uzavřela s jeho právním předchůdcem na pronájem osobního automobilu značky Ford Escort. Požadovaná částka sestávala z nezaplacených devatenácti leasingových splátek (po 12.772,40 Kč) v celkové výši 242.675,60 Kč a ve zbývající části představovala smluvní sankce a náklady.
Okresní soud v Hradci Králové v pořadí prvním rozsudkem ze dne 23. září 1999, č.j. 17 C 119/98-74, žalovanému uložil zaplatit žalobkyni částku 242.675,60 Kč s úroky z prodlení ve výši 15 % p. a. od 22. června 1998 do zaplacení (výrok I.) a dále poměrnou část nákladů řízení ve výši 5.717,10 Kč (výrok II.). Ve zbývající části, ve které bylo požadováno zaplacení další částky ve výši 99.770,40 Kč s 15 % úrokem z prodlení p. a. od 22. srpna 1998 do zaplacení, žalobu zamítl (výrok III.). Soud prvního stupně vzal na základě provedeného dokazování za prokázané, že se žalovaný dostal do prodlení s úhradou 19 leasingových splátek v úhrnné výši 242.675,60 Kč, v důsledku čehož bylo předmětné vozidlo žalobkyní odebráno a účastníci si k zaplacení uvedeného dluhu dohodli lhůtu do 15. července 1997. Žalobkyně dne 14. července 1997 prodala předmětný automobil třetí osobě a písemným podáním ze dne 16. července 1997 odstoupila od leasingové smlouvy pro podstatné porušení povinností žalovaného. Soud prvního stupně podřadil právní vztah účastníků pod režim obchodního zákoníku, přičemž dotčenou smlouvu kvalifikoval jako nepojmenovanou smlouvu o finančním leasingu ve smyslu §269 odst. 2 obchodního zákoníku (dále též jen “obch. zák.“). Soud považoval odstoupení od leasingové smlouvy žalobkyní za neplatné, neboť podmínky pro toto odstoupení nebyly naplněny. Žalobkyně totiž prodala předmětné vozidlo třetí osobě za situace, kdy se žalovaný po dohodnutém posunutí lhůty splatnosti ještě nedostal do prodlení se splněním dluhu. Soud prvního stupně tak dovodil, že platnost leasingové smlouvy nebyla ukončena, „všechny splátky se nestaly splatnými (poslední splátky nebyly dosud dle smlouvy řádně předepsány), takže žalovaný dluží předepsaných a nezaplacených 19 splátek po 12.772,40 Kč, tedy 242.675,60 Kč“. Proto žalobě v této částce vyhověl a ve zbývající části ji zamítl.
Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 6. prosince 2000, č.j. 25 Co 157/2000-107, k odvolání obou účastníků řízení rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. potvrdil (bod I. výroku) a zrušil ho ve výrocích II. a III. a věc mu v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení (bod II. výroku), jednak pro neúplně zjištěný skutkový stav a jednak pro nepřezkoumatelnost rozhodnutí. V odůvodnění rozsudku konstatoval, že jednou ze základních smluvních povinností žalovaného bylo řádně a včas platit žalobkyni jednotlivé měsíční leasingové splátky; tuto povinnost žalovaný prokazatelně nesplnil (což sám potvrdil i v podaném odvolání) v 19 případech. Za právně bezvýznamnou označil skutečnost, zda prodlení se splněním dluhu zavinil výhradně sám žalovaný nebo jiný subjekt, např. peněžní ústav, jak tvrdil žalovaný. Na rozdíl od soudu prvního stupně dospěl k závěru, že pro posouzení důvodnosti zamítnuté části žalobního nároku není právně významné, zda žalobkyně odstoupila od leasingové smlouvy platně, neboť povinnost uhradit kromě nezaplacených splátek i úroky z prodlení, smluvní pokutu, daňové dopady, popřípadě další související náklady, se vztahuje k době, kdy žalobkyně od smlouvy neodstoupila. Dále vytkl soudu prvního stupně i nepřezkoumatelnost rozsudku, neboť si v odůvodnění rozhodnutí protiřečí – na jedné straně shledal nárok žalobkyně na zaplacení dlužných 19 leasingových splátek (aniž specifikoval období, za které dluh vznikl) důvodným a na druhé straně uzavřel, že všechny splátky (aniž by byly specifikovány) se nestaly splatnými.
Rozsudek odvolacího soudu ze dne 6. prosince 2000 v bodu I. výroku napadl žalovaný dovoláním (č.l. 120 spisu), které však posléze vzal v plném rozsahu zpět. Nejvyšší soud proto dovolací řízení usnesením ze dne 25. března 2004, č.j. 29 Odo 228/2002-148, zastavil a nepřiznal náhradu nákladů dovolacího řízení žádnému z účastníků.
Okresní soud v Hradci Králové, jsa vázán shora uvedeným právním názorem odvolacího soudu, v pořadí druhým rozsudkem ze dne 12. dubna 2001, č.j. 17 C 119/98-118, žalovanému uložil zaplatit žalobkyni částku 83.391,- Kč s 15% úrokem z prodlení p. a. od 22. června 1998 do zaplacení (výrok I.) a zamítl žalobu ve zbývající části, kdy bylo požadováno zaplacení další částky ve výši 16.379,40 Kč s 15% úrokem z prodlení p.a. od 22. srpna 1998 do zaplacení (výrok II.). Dále žalovanému uložil uhradit žalobkyni náklady řízení ve výši 17.692,- Kč (výrok III.). Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně si účastníci v bodu 4. odst. 4 Všeobecných podmínek, které jsou nedílnou součástí uzavřené leasingové smlouvy, sjednali i „smluvní úroky z prodlení ve výši 30 % z roční základní sazby … banky měsíčně se splatností na konci kalendářního měsíce, ve kterém nastane prodlení“, přičemž žalobkyně ve svém přehledu vyúčtovala smluvní úroky z prodlení označené jako penále ve výši 83.391,- Kč. Protože se žalovaný dostal do prodlení se splněním peněžitého dluhu (19 leasingových splátek) v celkové výši 242.675,60 Kč, jejíž úhrada mu již byla pravomocným soudním rozhodnutím uložena, vznikla mu ve smyslu cit. smluvního ujednání povinnost zaplatit smluvené sankce se splatností dne 31. května 1997. Jestliže tak žalovaný neučinil, ocitl se v prodlení se zaplacením této peněžité sankce od 1. června 1997 a od tohoto data tak má žalobkyně nárok na úroky z prodlení v zákonné výši, která je o 1% vyšší než úroky poskytované peněžními ústavy (v daném případě 16,18 + 1%). Je pak právem žalobkyně se části svého nároku vzdát a požadovat úroky až od 22. srpna 1998 pouze ve výši 15 %. Soud prvního stupně tak vzal za prokázané, že žalobkyni přísluší smluvené sankce ve výši 83.391,- Kč. Proto žalobě v tomto rozsahu vyhověl a ve zbývající části ji zamítl.
Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 19. října 2001, č.j. 25 Co 378/2001-135, potvrdil v pořadí druhý rozsudek soudu prvního stupně v odvoláním napadené části, tj. ve výrocích I. a III. (bod I. výroku) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (bod II. výroku). K námitkám odvolatele (žalovaného) odvolací soud opětovně zdůraznil, že v souzené věci je právně bezvýznamné, zda žalobkyně od leasingové smlouvy odstoupila platně a zda tak byla tato smlouva tímto způsobem zrušena. Předmětný dluh totiž vznikl v době, kdy žalobkyně od smlouvy neodstoupila a kdy právní vztah mezi účastníky trval. Rovněž tak na existenci a výši platební povinnosti žalovaného neměla vliv okolnost, kdo svým jednáním (opomenutím) vznik dluhu zavinil. Vzhledem k tomu, že se mezi účastníky o vzájemný (synallagmatický) závazek nejednalo, odvolací soud nepřisvědčil žalovanému ani potud, pokud se dovolával ustanovení §560 občanského zákoníku (dále též jen „obč. zák.“). Uvedl, že žalovanému nepříslušelo právo vznést námitku nesplnění smlouvy ze strany žalobkyně. Závazek žalovaného zaplatit 19 dlužných splátek, včetně smluvní pokuty, existoval již v době, kdy se účastníci dohodli na prodloužení splatnosti dluhu a ve spojitosti s tím na odebrání automobilu a jeho vrácení žalovanému, splní-li dluh ve stanovené lhůtě, tj. existoval nezávisle na závazku žalobkyně vrátit žalovanému osobní automobil.
Odvolatel neuspěl ani se svým tvrzením o dohodě se žalobkyní, že nebude po něm požadovat smluvní pokutu, zaplatí-li jí v dodatečně stanovené lhůtě 19 dlužných splátek. Žalovaný by totiž musel prokázat buď existenci dohody účastníků o částečném prominutí dluhu nebo o částečném vzdání se práva ohledně smluvní pokuty podle §574 odst. 1 obč. zák., která by musela být pod sankcí neplatnosti uzavřena písemně. Za takovou dohodu pak podle odvolacího soudu nelze považovat protokol o odebrání vozidla ze dne 30. května 1997. Za situace, kdy žalovaný nepředložil jinou listinu, jíž by bylo mezi účastníky prokázáno ohledně smluvní pokuty uzavření dohody podle §574 odst. 1 obč. zák., se svou obranou o dohodě účastníků o nepožadování smluvní pokuty neuspěl.
Rozsudek odvolacího soudu ze dne 19. října 2001 v celém rozsahu napadl žalovaný dovoláním, jehož přípustnost opřel o ustanovení §237 odst. 1 písm. b) občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.). Podle jeho názoru spočívá rozhodnutí odvolacího soudu (i soudu prvního stupně) na nesprávném právním posouzení věci [§241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.] a má po právní stránce zásadní význam, jelikož řeší právní otázku v rozporu s hmotným právem [§237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o. s. ř.]. Dovolatel argumentuje tvrzením o dohodě mezi účastníky, podle níž měl žalovaný dne 30. května 1997 předat předmět leasingu žalobkyni na její pobočku v Brně a mělo dojít k přerušení leasingu s tím, že do 15. července 1997 zaplatí žalovaný dlužné částky bez penalizace, vozidlo mu bude předáno zpět a bude dále pokračováno v leasingu dle smlouvy. Žalobkyně však dohodu nedodržela, předmětný automobil prodala již dne 14. července 1997 a znemožnila tak splnění svého závazku. Dále tvrdí, že mu žalobkyně zaslala písemné vyhotovení předmětné dohody dopisem ze dne 8. července 1997 a ačkoli tato listina již neexistuje, její existenci potvrdila sama žalobkyně svým dopisem žalovanému datovaným dne 7. července 1997 včetně obsahu dohody a uvedla to i v dokazování před soudem prvního stupně. Písemná forma dohody byla tedy podle dovolatele žalobkyní potvrzena.
Poukazuje na konkrétní důkazy provedené soudem prvního stupně, namítá, že jimi bylo zcela nepochybně prokázáno, že dohoda účastníků o změně vzájemných práv a povinností byla uzavřena s konkrétním obsahem. Podle dovolatele tak uzavřenou dohodou došlo podle §570 obč. zák. k nahrazení dosavadních závazků závazky novými. Dále argumentuje tím, že soud prvního stupně sice vzal dohodu účastníků o nahrazení původních vzájemných závazků za prokázanou, avšak tento fakt zohlednil pouze jako skutečnost bránící žalobkyni v odstoupení od leasingové smlouvy, nikoliv ovšem pro právní posouzení věci. Odvolacímu soudu v tomto směru vytýká, že uzavření dohody pouze konstatoval, ale při svém rozhodování ji nevzal v úvahu vůbec.
Soudy obou stupňů tak právně pochybily podle dovolatele tím, že nevzaly v úvahu účinky neplnění závazku žalobkyně z dohody uzavřené se žalovaným a uložily mu povinnost plnit původní nahrazený závazek. Splnění nového závazku žalovaného, který je závazkem vzájemným, se žalobkyně není podle §560 obč. zák. oprávněna domáhat a žalovaný jej není povinen plnit, jelikož žalobkyně neposkytla, ani nezabezpečila poskytnutí vzájemného plnění.
Dovolatel navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I. a III. a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Se zřetelem k době vydání rozsudků soudů obou stupňů se uplatní pro dovolací řízení – v souladu s body 1., 15. a 17., hlavy I., části dvanácté, zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony – občanský soudní řád ve znění účinném od 1. ledna 2001.
Dovolání je v dané věci přípustné podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., neboť směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozsudek zrušil. Není však důvodné.
Dovolací soud nejprve zkoumal, zda řízení netrpí vadami uvedenými v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř. (tzv. zmatečnosti), jakož i jinými vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny. Tyto vady, k nimž dovolací soud přihlíží v případě přípustnosti dovolání z úřední povinnosti (§242 odst. 3 druhá věta o. s. ř.), však dovoláním namítány nejsou a dovolací soud je z obsahu spisu neshledal.
Nejvyšší soud proto rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumal v napadeném rozsahu (srov. §242 odst. 1 o. s. ř.), jsa vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil (srov. §242 odst. 3 věta první o. s. ř.). Dovolací soud se proto zabýval správností právního posouzení věci zpochybňovaného dovolatelem.
Právní posouzení věci je činnost soudu, spočívající v podřazení zjištěného skutkového stavu pod hypotézu (skutkovou podstatu) vyhledané právní normy, jež vede k učinění závěru, zda a komu soud právo či povinnost přizná či nikoliv.
Nesprávným právním posouzením věci je obecně omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav (skutková zjištění), tj. jestliže věc posoudil podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Dovolací argumenty žalovaného jsou především kritikou právního závěru odvolacího soudu, že závazek žalovaného zaplatit dlužné leasingové splátky včetně smluvní pokuty nebyl dotčen dohodou účastníků o prodloužení splatnosti dluhu, ani jejich jinou případnou dohodou, na základě níž by došlo k zániku závazku žalovaného hradit smluvní pokutu (§574 odst. 1 obč. zák.) a že závazek žalovaného zaplatit dlužné leasingové splátky včetně smluvní pokuty existoval nezávisle na závazku žalobkyně vrátit žalovanému osobní automobil, tj. že se mezi účastníky o vzájemný závazek nejednalo (§560 obč. zák.). Dovolatel se dále dovolává aplikace ustanovení §570 obč. zák.
Dovolací soud žádné právní pochybení odvolacího soudu neshledal.
Podle ustanovení §574 odst. 1 obč. zák. se může věřitel s dlužníkem dohodnout, že se vzdává svého práva nebo že dluh promíjí; tato dohoda musí být uzavřena písemně.
Ustanovení §40 odst. 1 obč. zák. pak určuje, že nebyl-li právní úkon učiněn ve formě, kterou vyžaduje zákon nebo dohoda účastníků, je neplatný.
Právnímu názoru odvolacího soudu, opírajícího se podle odůvodnění napadeného rozsudku o citovaná ustanovení §§40 odst. 1 a §574 odst. 1 věty za středníkem obč. zák., že dohoda účastníků o částečném prominutí dluhu nebo o částečném vzdání se práva ohledně smluvní pokuty by pod sankcí neplatnosti musela mít písemnou formu, tak žádné právní pochybení vytknout nelze. Za situace, kdy žalovaný uzavření takové písemné dohody neprokázal, je právní závěr odvolacího soudu, že ohledně smluvní pokuty nedošlo k prominutí dluhu nebo vzdání se práva, správný.
Odvolací soud se správně vypořádal i s námitkou žalovaného, pokud se dovolával ustanovení §560 obč. zák. a svůj závěr v odůvodnění rozsudku i přesvědčivě a výstižně zdůvodnil.
Podle ustanovení §560 věty první obč. zák. mají-li si ze smlouvy plnit účastníci navzájem, může se domáhat splnění závazku jen ten, kdo sám splnil svůj závazek dříve anebo je připraven jej splnit.
Za synallagmatické jsou označovány ty dvoustranné závazky, v nichž plnění obou stran je na sebe vzájemně vázáno (povinnost plnit je podmíněna současným protiplněním). Jde tedy nejen o vzájemnost práv a povinností, ale i o vzájemnou podmíněnost plnění.
Odvolací soud správně dovodil, že se o vzájemný (synallagmatický) závazek účastníků nejednalo, neboť závazek žalovaného zaplatit 19 dlužných leasingových splátek včetně smluvní pokuty tu byl již v době, kdy se účastníci dohodli na prodloužení splatnosti dluhu a ve spojitosti s tím na odebrání automobilu a jeho vrácení žalovanému. Uvedený závazek žalovaného uhradit leasingové splátky a případné majetkové sankce, který vyplývá z uzavřené leasingové smlouvy, tak existoval nezávisle na závazku žalobkyně vrátit žalovanému automobil, který vznikl později na základě dohody účastníků o prodloužení splatnosti dluhu, a proto žalovaný nemůže splnění svého závazku vázat na vrácení automobilu ze strany žalobkyně ve smyslu §560 obč. zák.
Opodstatněnou není ani námitka dovolatele, že v souzené věci došlo k privativní novaci.
Podle ustanovení §570 odst.1 obč. zák. dohodne-li se věřitel s dlužníkem, že dosavadní závazek se nahrazuje závazkem novým, dosavadní závazek zaniká a dlužník je povinen plnit závazek nový.
Privativní novací se tak nazývá dohoda věřitele s dlužníkem, kterou se zřizuje nový závazek při současném zrušení jejich dosavadního závazku. Dosavadní pohledávka věřitele zaniká, přičemž mu současně vzniká z dohody nová pohledávka a dlužníkovi vzniká povinnost splnit nový závazek.
Z žádného projevu vůle, jak byl zjištěn soudy nižších stupňů, nevyplývá, že by účastníci měli vůli nahradit dosavadní závazky novými závazky; podle jejich skutkových závěrů bylo úmyslem účastníků dohodnout se na prodloužení splatnosti již splatného dluhu (§521 obč. zák.) s tím, že po vyrovnání dluhu v takto prodlouženém dohodnutém termínu bude auto vráceno zpět nájemci (žalovanému) a bude dále pokračováno ve vztahu podle původní leasingové smlouvy. To svědčí o tom, že k nahrazení původního závazku novým závazkem nedošlo. Při privativní novaci by nemohlo být ve smlouvě pokračováno podle původního právního vztahu. Ostatně i sám dovolatel, rozporuje soudem zjištěný obsah dohody účastníků, v dovolání uvedl, že předmětná dohoda zahrnovala ujednání o pokračování v leasingu dle smlouvy po zpětném předání vozidla žalovanému.
Lze tedy uzavřít, že dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. nebyl naplněn. Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání zamítl (§243b odst. 2 věta před středníkem o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 o. s. ř. ve spojení s ustanoveními §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř., když žalovaný nebyl v dovolacím řízení úspěšný a žalobkyni žádné prokazatelné náklady dovolacího řízení nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 23. listopadu 2004
JUDr. Miroslav Gallus, v.r.
předseda senátu