ECLI:CZ:NS:2004:32.ODO.808.2004.1
sp. zn. 32 Odo 808/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Miroslava Galluse ve věci žalobce JUDr. Ing. J. H., zastoupeného, advokátem, proti žalované D., a. s., zastoupené, advokátem, o zaplacení částky 43 870 132 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 28 C 48/98, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. března 2003 č. j. 12 Co 378/2002 - 241, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 5 rozsudkem ze dne 24. dubna 2002 č. j. 28 C 48/98 - 226, po té co Městský soud v Praze usnesením ze dne 29. srpna 2000 č. j. 12 Co 286/2000 - 161 a 12 Co 287/2000 - 161 zrušil předcházející rozsudek soudu prvního stupně ze dne 29. listopadu 1999 č. j. 28 C 48/98 - 133 ve znění usnesení ze dne 28. března 2000 č. j. 28 C /98 - 153, jímž byla žaloba v celém rozsahu zamítnuta, zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal uložení povinnosti žalované zaplatit žalobci částku 43 870 132 Kč s úrokem z prodlení ve výši 17% ročně z částky 5 992 876 Kč od 7. 10. 1992 do zaplacení, z částky 3 188 483 Kč od 16. 10. 1992 do zaplacení, z částky 3 188 438 Kč od 27. 11. 1992 do zaplacení, z částky 9 190 314 Kč od 1. 7. 1993 do zaplacení; současně rozhodl o nákladech řízení.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 5. března 2003 č. j. 12 Co 378/2002 - 241 potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku ohledně částky 43 120 132 Kč (výrok I.), zrušil rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku ohledně částky 750 000 Kč a úroku z prodlení z částky 43 870 132 Kč a vrátil mu v tomto rozsahu věc k dalšímu řízení (výrok II.). Odvolací soud se se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, jakož i s jeho závěry ztotožnil. V odůvodnění rozsudku uvedl, že žalobce neprokázal, že mu v důsledku porušení povinností žalované (a jejího právního předchůdce) ze smlouvy uzavřené dne 26. března 1991 žalobcem s P. a i. o. k. s. p. - právním předchůdcem žalované, vznikla škoda ve formě ušlého zisku ve výši 43 120 132 Kč. Žalobce rovněž neprokázal příčinnou souvislost mezi proti právním úkonem žalované a vznikem škody. V dané věci tak nebyly naplněny všechny podmínky přechodu práva na náhradu škody ve smyslu §145 hospodářského zákona, který upravuje odpovědnost za škodu.
Proti potvrzujícímu výroku I. rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Žalobce namítá, že bylo krácen na svých právech účastníka řízení, když soud neustanovil znalce k vypracování potřebného znaleckého posudku a řádně jej nepoučil o tom, jakým způsobem by měl svůj nárok dále prokazovat. Dále namítá nesprávný závěr soudu ohledně absence příslušného správního oprávnění, resp. povolení či licence pro daný druh činnosti, který měl být v předmětných nebytových prostorách provozován; podle dovolatele nemá absence licence žádný vliv na nárok žalobce. Z uvedených důvodů dovolatel navrhuje, aby dovolací soud zrušil v napadeném rozsahu rozsudek odvolacího soudu, případě rovněž rozsudek soudu prvního stupně, a věc vrátil se závazným právním názorem k dalšímu řízení.
Dovolání bylo podáno včas k tomu legitimovaným subjektem (žalobcem) řádně zastoupeným advokátem, není však v dané věci přípustné.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle §237 o. s. ř. dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu,
a) jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé,
b) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil,
c) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Protože v posuzované věci odvolací soud potvrdil v pořadí druhý rozsudek soudu prvního stupně, kterým nebylo ve věci samé rozhodnuto jinak než dřívějším rozsudku, je namístě přípustnost dovolání uvažovat výlučně v intencích ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., pokud dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. O takový případ jde zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li otázku v rozporu s hmotným právem. Z toho, že přípustnost dovolání je podle zmiňovaného ustanovení spjata se závěrem o zásadním právním významu rozhodnutí, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá zásadně pro posouzení otázek právních, navíc takových, které se vyznačují zásadním významem; způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je tudíž výlučně důvod uvedený v ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jímž lze vytýkat, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, jsou relevantní jen otázky (z těch, na kterých napadené rozhodnutí spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl, resp. jejichž řešení v dovolání zpochybnil.
V posuzované věci však dovolatel zásadní právní význam napadeného rozhodnutí netvrdil a námitky do žádné právní otázky, na jejímž řešení rozsudek odvolacího soudu spočívá, nevznesl. Námitka žalobce ohledně nesprávného závěru neexistence licence ve vztahu k uplatněnému nároku není důvodná, neboť závěr odvolacího soudu, že žalobce neunesl důkazní břemeno o vzniku škody ve formě ušlého zisku ve smyslu §145 hosp. zák., nevychází z nesprávné argumentace, jak dovolatel uvádí, z absence licence žalobce. Odvolací soud vyšel pouze ze zjištění soudu prvního stupně, že žalobce neprokázal, že pro nemožnost užívat celý objekt v J. nezískal licenci na celoplošné televizní vysílání. Žalobce pouze obecně tvrdil, že právě tato skutečnost byla důvodem pro nezískání nezbytných finančních záruk pro licenční řízení, tuto skutečnost však neprokázal.
Vzhledem k tomu, že dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu neřeší žádnou otázku zásadního právního významu, kterou by dovolatel v dovolání namítal, není dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné.
K námitce dovolatele, že odvolací soud neustanovil znalce k vypracování potřebného znaleckého posudku a řádně účastníka nepoučil o tom, jakým způsobem má svůj nárok prokazovat, čímž zatížil řízení vadou, která mohl mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.), by dovolací soud mohl přihlédnout jen tehdy, pokud by bylo dovolání přípustné (§242 odst. 3 věta druhá). Správnost rozsudku odvolacího soudu z hlediska výtek, že řízení je postiženo vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, nezakládá - jak bylo výše vyloženo - přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c ) o. s. ř.
Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobce jako nepřípustné odmítl /§243b odst. 5 věta první ve spojení s §218 písm. c) o. s. ř./, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první).
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, 151 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř. za situace, kdy žalobce nebyl v dovolacím řízení úspěšný a žalované v souvislosti s tímto řízením náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 23. srpna 2004
JUDr. Kateřina Hornochová, v.r.
předsedkyně senátu