ECLI:CZ:NS:2004:32.ODO.813.2003.1
sp. zn. 32 Odo 813/2003
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Kateřiny Hornochové v právní věci žalobkyně Č. p. a.s., proti žalované Č. M., a.s., zastoupené, advokátem, o 685.680,- Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 8 Cm 337/99, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 30. dubna 2003, č.j. 9 Cmo 116/2003-37, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Vrchní soud v Praze shora označeným rozsudkem potvrdil rozsudek pro uznání ze dne 18. října 2002, č.j. 8 Cm 337/99-17, kterým Městský soud v Praze uložil žalované zaplatit žalobkyni částku 685.680,- Kč s příslušenstvím a náklady řízení. Dále rozhodl o nepřiznání náhrady nákladů odvolacího řízení žádnému z účastníků.
Proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, opírajíc jeho přípustnost o zásadní právní význam napadeného rozhodnutí podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“) a důvodnost o ustanovení §241a odst. 2 písm. a) a písm. b) o. s. ř. Podle názoru dovolatelky odvolací soud postupoval v rozporu s hmotným právem, pokud potvrdil rozsudek, kterým soud prvního stupně rozhodl ve prospěch žalobkyně za aplikace občanského zákoníku, ačkoli měl k dispozici důkazy svědčící o neoprávněnosti žalobního nároku a o tom, že by měla být věc posuzována podle speciálního předpisu, konkrétně podle Úmluvy o přepravní smlouvě v mezinárodní silniční dopravě. Dovolatelka snesla argumenty na podporu jí uplatněného dovolacího důvodu a navrhla, aby dovolací soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a aby věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Podle vyjádření žalobkyně k dovolání rozhodly soudy obou stupňů správně, a proto navrhla dovolání zamítnout.
Se zřetelem k době vydání rozsudků soudů obou stupňů se uplatní pro dovolací řízení – v souladu s body 1., 15. a 17., hlavy I, části dvanácté, zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony – občanský soudní řád ve znění účinném od 1. ledna 2001.
Dovolání v této věci není přípustné.
Podle ustanovení §236 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Jde-li o rozsudek, jímž byl odvolacím soudem potvrzen v pořadí první rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé (jak tomu bylo i v posuzovaném případě), přichází v úvahu přípustnost dovolání jen podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., pokud dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. O takový případ jde zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Dovolací soud názoru dovolatelky, že odvolací soud postupoval v rozporu s právem, pokud nepřihlédl k její námitce o nedostatku předpokladu pro vydání rozsudku pro uznání spočívajícího v tom, že se soud prvního stupně nevypořádal s důkazy svědčícími dle jejího tvrzení o neoprávněnosti žalobního nároku a tím rozhodl v rozporu s právními předpisy, nepřisvědčil.
Odvolací soud postupoval v souladu s konstantní judikaturou, neboť při vydání rozsudku pro uznání (§153a o. s. ř.) soud k výsledkům provedeného dokazování nepřihlíží (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. dubna 2001, sp. zn. 20 Cdo 1053/2000, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 6, ročník 2002, pod číslem 100).
Nastane-li fikce uznání podle §114b odst. 5 o. s. ř., jak tomu bylo podle rozsudků soudů obou stupňů i v posuzovaném případě, je soud povinen také podle tohoto uznání rozsudek pro uznání vydat (srov. §153a odst. 3 o. s. ř.)
Podle uznání nebo podle fikce uznání soud rozhodne bez ohledu na to, zda jsou tvrzení žalobce podložena důkazy, zda dosavadní výsledky řízení prokazují oprávněnost nároku nebo zda se jeví požadavky žalobce jako nedůvodné (srov. např. Bureš, J. - Drápal, L. – Krčmář, Z. – Mazanec, M. Občanský soudní řád. Komentář. I. díl. 6. vydání, Praha: C. H. Beck, 2003, str. 581).
Lze uzavřít, že odvolací soud postupoval v souladu s konstantní judikaturou, přičemž ani z jiných okolností nedospěl dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Tento závěr s sebou nese posouzení podaného dovolání jako nepřípustného. Nejvyšší soud je proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. za situace, kdy neúspěšná žalovaná nemá právo na náhradu těchto nákladů a žalobkyni v souvislosti s tímto řízením žádné prokazatelné náklady nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 8. dubna 2004
JUDr. Miroslav Gallus, v.r.
předseda senátu