ECLI:CZ:NS:2004:32.ODO.822.2003.1
sp. zn. 32 Odo 822/2003
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Kateřiny Hornochové v právní věci žalobce J. G., zastoupeného, advokátem, proti žalované R. a spol. S. s.r.o., o 95.000,- Kč s příslušenstvím a o vzájemném návrhu ve výši 130.000,- Kč, vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 38 Cm 102/2000, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 2. dubna 2003, č.j. 14 Cmo 340/2002-156, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 2. dubna 2003, č.j. 14 Cmo 340/2002-156, se v zamítavém výroku ve věci samé (první věta výroku) a ve výroku o nákladech řízení před soudy obou stupňů (třetí věta výroku) zrušuje a věc se vrací v tomto rozsahu tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 18. srpna 2002, č.j. 38 Cm 102/2000-122, žalované uložil zaplatit žalobci celkovou částku 95.000,- Kč s příslušenstvím (výrok I.), zamítl vzájemný návrh žalované na zaplacení částky 130.000,- Kč (výrok II.) a uložil žalované zaplatit žalobci náklady řízení (výrok III.).
Soud prvního stupně v odůvodnění rozsudku uvedl, že se žalobce domáhal po žalované zaplacení paušální odměny v celkové výši 95.000,- Kč s příslušenstvím za práce provedené v její prospěch na základě smlouvy o spolupráci ze dne 1. února 1993 uzavřené mezi účastníky (dále též jen „smlouva o spolupráci“). V průběhu řízení podáním u soudu dne 20. prosince 2000 (č.l. 27 spisu) žalovaná učinila vzájemný návrh, v rámci něhož požadovala po žalobci splatnou sankci ve výši 650.000,- Kč za porušení smlouvy o spolupráci, částku 40.000,- Kč jako nevydanou provizi z obchodního případu, částku 35.000,- Kč za nevrácený počítač a tiskárnu a částku ve výši 100.000,- Kč za nevyúčtované finanční prostředky pro její pobočku v T. Celkově tedy po žalobci požadovala 825.000,- Kč s tím, že po odečtení zápočtu – žalobního nároku ve výši 95.000,- Kč - navrhovala soudu, aby jí žalobce uhradil 730.000,- Kč. Uvedený zápočet pak učinila žalovaná ještě dopisem žalobci bez uvedení data (č.l. 53 spisu). Podáním u soudu dne 4. prosince 2001 (č.l. 108 spisu) žalovaná omezila svůj protinávrh na částku 130.000,- Kč s tím, že se jedná o částečné plnění ze splatné vyčíslené sankce ve výši 650.000,- Kč za porušení smlouvy o spolupráci. Usnesením ze dne 6. února 2002 soud řízení ohledně vzájemného návrhu žalované ve výši 600.000,- Kč zastavil.
Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se žalobce smlouvou o spolupráci zavázal vykonávat pro žalovanou funkci generálního managera k zajištění plnění úkolů realitní kanceláře, za jejíž běžný výkon byla mezi nimi sjednána paušální měsíční odměna ve výši 5.000,- Kč splatná na základě žalobcem předané faktury s tím, že za porušení zásad dohodnutých v této smlouvě byla žalovaná oprávněna požadovat od žalobce (viz článek IV. odst. 2 smlouvy o spolupráci) smluvní sankci do výše 1,000.000,- Kč. Vzal za prokázané, že žalovaná vyfakturovanou žalovanou částku ve výši 95.000,- Kč neuhradila, přičemž právo na její zaplacení potvrdila podle soudu prvního stupně sama žalovaná tím, že proti této pohledávce žalobce započetla svou pohledávku za žalobcem ve výši 100.000,- Kč. Důkazní břemeno naopak neunesla žalovaná a to jak ohledně jí tvrzené vzájemné pohledávky ve výši 100.000,- Kč, tak i o pohledávce ve výši 130.000,- Kč, kterou uplatnila v řízení jako vzájemný návrh. V odůvodnění rozsudku uvedl, že tvrzení žalované o porušení povinnosti žalobce vyplývajícího pro něho ze smlouvy o spolupráci byla provedenými důkazy vyvrácena, případně nebyla žalovanou prokázána. Předání částky 100.000,- Kč žalobcem D. B., o čemž podle tvrzení žalované žalobce nepředložil žádný doklad, bylo podle soudu prvního stupně potvrzeno svědeckou výpovědí M. B. Za této situace tak nebylo možné pohledávku žalované ve výši 100.000,- Kč proti pohledávce žalobce započítat, ani vyhovět vzájemnému návrhu žalované.
Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 2. dubna 2003, č.j. 14 Cmo 340/2002-156, změnil rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku ve věci samé tak, že žalobu na zaplacení částky 95.000,- Kč s příslušenstvím zamítl (první věta výroku) a potvrdil ho v zamítavém výroku o vzájemném návrhu na zaplacení 130.000,- Kč (druhá věta výroku). Dále rozhodl o nepřiznání náhrady nákladů řízení před soudy obou stupňů žádnému z účastníků (třetí věta výroku).
Odvolací soud opakoval dokazování smlouvou o spolupráci, dopisem žalované žalobci ze dne 2. února 1999 a čestným prohlášením žalobce. V tomto prohlášení žalobce uvedl, že na žádost ředitele žalované předával D. B. v její kanceláři v T. částku 100.000,- Kč, přičemž jmenovaná mu převzetí peněz odmítla opakovaně podepsat.
Odvolací soud dospěl k závěru, že žalobce za situace, kdy převzal od žalované částku 100.000,- Kč za účelem jejího předání jiné osobě a toto předání řádně nedoložil, způsobil žalované škodu, za níž podle §373 obchodního zákoníku odpovídá. Proto pokud si žalovaná takto vzniklou pohledávku za žalobcem započítala proti jeho pohledávce ve výši 95.000,- Kč, pak podle §580 občanského zákoníku (dále též jen „obč. zák.“) pohledávka žalobce i protipohledávka žalované v rozsahu 95.000,- Kč zanikly. Žalobu proto označil za nedůvodnou a rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku změnil tak, že žalobu zamítl. Se závěrem soudu prvního stupně o nedůvodnosti vzájemného návrhu žalované ve výši 130.000,- Kč se ztotožnil, a proto rozsudek soudu prvního stupně v jeho zamítavém výroku potvrdil.
Proti rozsudku odvolacího soudu v rozsahu první a třetí věty jeho výroku podal žalobce dovolání. Jeho přípustnost opřel o ustanovení §237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“) a důvodnost o ustanovení §241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř., jehož prostřednictvím namítl, že napadený rozsudek vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování a že spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Namítl, že žalované vůči němu pohledávka ve výši 100.000,- Kč požadovaná z titulu náhrady škody nevznikla, neboť tuto částku D. B. předal, což uvádí sám jednatel žalované JUDr. K. ve svém dopisu ze dne 2. února 1999, který je obsažen ve spisu. Závazek žalované vůči jmenované tak byl splněn a nedostatek spočívá pouze v tom, že v účetnictví chybí doklad o zaplacení. Protože uvedená částka zaplacena byla, žalované škodu nezpůsobil a žalovaná tak za ním pohledávku způsobilou započtení nemá.
Dalšího pochybení se podle dovolatele dopustil odvolací soud tím, že přiznal žalované nárok, který v době jeho rozhodování již procesně neexistoval, neboť ho žalovaná vzala dne 29. listopadu 2001 zpět. Žalovaná sice v průběhu řízení vůči němu uplatnila mimo jiné pohledávku ve výši 100.000,- Kč za nevyúčtované finanční prostředky, uvedeného data však svůj protinávrh omezila na částku 130.000,- Kč jako na částečné plnění ze splatné sankce za porušení smlouvy o spolupráci, které bylo žalobci vyčísleno ve výši 650.000,- Kč. „Protipohledávkou tedy zůstala část sankce 650.000,- Kč, a nikoliv pohledávka z náhrady škody“.
Uvedeným postupem, tj. započítáváním neexistující pohledávky z titulu odpovědnosti za škodu, jakož i uznáním pohledávky, která již v době rozhodování odvolacího soudu nebyla pro její zpětvzetí žalovanou uplatňována, se odvolací soud podle dovolatele dopustil nesprávného právního posouzení věci. Proto navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Ve vyjádření k dovolání se žalovaná ohradila proti sdělení žalobce, že v dopise ze dne 2. února 1999 potvrdila, že peníze předány byly. Uvedla, že věta o předání hotovosti, kterou žalobce hrubě vytrhl z kontextu uvedeného dopisu, je bez zbývající části textu zcela bezcenná. Její jednatel JUDr. K. nikdy nepotvrdil, že peníze předány byly; předání hotovosti tvrdil pouze žalobce, což nikdy nedoložil a aniž věděl, kdy k němu údajně došlo.
Žalovaná rovněž nesouhlasí s názorem dovolatele, že jí odvolací soud přiznal procesně neexistující nárok. Protipohledávkou nezůstala částka 650.000,- Kč, jak tvrdí dovolatel, nýbrž částka 130.000,- Kč, na kterou s ohledem na zákonem stanovené promlčecí lhůty pro celou sankci omezila svůj původní protinávrh. Uvedla, že částka 130.000,- Kč, která je nad rámec zápočtu, nemá s nevrácenou finanční hotovostí ve výši 100.000,- Kč, již započetla proti žalobnímu nároku ve výši 95.000,- Kč, nic společného. Odvolací soud tedy podle žalované rozhodl zcela správně a k jeho žádnému procesnímu pochybení, jak tvrdil dovolatel, nedošlo. Žalovaná se s rozsudkem odvolacího soudu ztotožnila a navrhla, aby dovolací soud dovoláním napadené rozhodnutí potvrdil.
Se zřetelem k době vydání rozsudků soudů obou stupňů se uplatní pro dovolací řízení – v souladu s body 1., 15. a 17., hlavy I, části dvanácté, zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony – občanský soudní řád ve znění účinném od 1. ledna 2001.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Dovolání směřující proti první větě výroku rozsudku odvolacího soudu, kterým byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, je přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., a je i důvodné.
Ačkoli dovolatel v dovolání uvedl, že jako jeden z dovolacích důvodů uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., je z obsahu jeho podání zřejmé, že ve skutečnosti uplatňuje důvod dle §241a odst. 3 o. s. ř. (tj. že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování), i když na něj výslovně neodkazuje. Tvrdí totiž, že finanční hotovost ve výši 100.000,- Kč D. B. předal, čímž zpochybňuje skutkový závěr odvolacího soudu o tom, že nepředáním peněz způsobil žalované škodu.
Nejvyšší soud přezkoumal rozhodnutí odvolacího soudu v napadeném rozsahu (§242 odst. 1 o. s. ř.). Předmětem dovolacího přezkumu tak není druhá věta potvrzujícího výroku rozsudku odvolacího soudu o vzájemném návrhu, kterou dovolatel dovoláním nenapadl.
Vzhledem k přípustnosti dovolání dovolací soud nejprve posuzoval, zda řízení netrpí vadami uvedenými v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř. (tzv. zmatečnosti), jakož i jinými vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Vady, jež by činily řízení zmatečným, v dovolání namítány nejsou a z obsahu spisu nevyplývají. Jinak tomu však je s jinými vadami řízení, které zakládají důvodnost dovolání podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.
Podle ustanovení §213 o. s. ř. odvolací soud není vázán skutkovým stavem, jak jej zjistil soud prvního stupně (odstavec 1). Odvolací soud může opakovat dokazování nebo je i doplnit, nejde-li o rozsáhlejší doplnění a lze-li je provést bez průtahů. Dokazování provádí buď sám nebo prostřednictvím soudu prvního stupně, nebo soudu dožádaného (odstavec 2).
Ustanovení §213 odst. 1 o. s. ř. o tom, že odvolací soud není vázán skutkovým stavem, jak jej zjistil soud prvního stupně, neznamená – zejména s přihlédnutím k zásadám přímosti a ústnosti – že by se odvolací soud mohl bez dalšího odchýlit od skutkového zjištění, jež soud prvního stupně čerpal z výpovědi účastníků řízení a svědků, kteří byli slyšeni při jednání. Jestliže o tom uvažuje, musí podle §213 odst. 2 o. s. ř. důkazy přímo provedené soudem prvního stupně opakovat, popřípadě doplnit (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. srpna 2000, sp. zn. 20 Cdo 1546/99, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 1, ročník 2001, pod číslem 11).
Skutkový stav zjištěný soudem prvního stupně může doznat změn i v důsledku odchylného hodnocení důkazů, které byly provedeny již soudem prvního stupně. Je zásadně nepřípustné, aby odvolací soud, jestliže se chce odchýlit od hodnocení důkazů soudem prvního stupně, tyto důkazy hodnotil jinak, aniž by je sám opakoval (viz. Bureš, J., Drápal L., Krčmář, Z. Mazanec, M. Občanský soudní řád. Komentář. II. díl. 6. vydání. Praha: C. H. Beck, 2003, 967 s.)
Z odůvodnění napadeného rozsudku se podává, že odvolací soud postavil své rozhodnutí o zamítnutí žalobního nároku na zaplacení 95.000,- Kč s příslušenstvím na tom, že započtením pohledávky na náhradu škody ze strany žalované z titulu žalobcem nevrácené finanční hotovosti ve výši 100.000,- Kč (viz č.l. 53 spisu) na žalobní pohledávku zanikly obě pohledávky a žaloba je tak nedůvodná. Odvolací soud učinil uvedený závěr na základě skutkového zjištění, že žalobce finanční hotovost ve výši 100.000,- Kč, kterou od žalované převzal k předání jiné osobě, řádně nedoložil, tedy nepředal, čímž v tomto rozhodujícím skutkovém zjištění dospěl k opačnému závěru než soud prvního stupně, podle něhož uvedená částka žalobcem předána byla (podle odůvodnění rozsudku opřel soud prvního stupně tento závěr o skutkové zjištění ze svědecké výpovědi M. B.). Protože však odvolací soud dospěl k tomuto závěru, aniž podle ustanovení §213 odst. 2 o. s. ř. opakoval svědecké či účastnické výpovědi, zatížil tak řízení jinou vadou řízení, která činí dovolání důvodným.
Odvolacímu soudu je třeba rovněž vytknout, že nebyl proveden výslech D. B., které měla být finanční hotovost ve výši 100.000,- Kč žalobcem podle jeho tvrzení předána. I když účastníci řízení výslech jmenované nenavrhli, mohl ho soud nařídit podle ustanovení §120 odst. 3 o. s. ř., jež mu umožňuje provést jiné než účastníky navržené důkazy, nejde-li o řízení uvedená v odstavci 2, v případech, kdy potřeba jejich provedení ke zjištění skutkového stavu vyšla v řízení najevo.
Námitka dovolatele o tom, že odvolací soud přiznal žalované vůči němu nárok na náhradu škody (protipohledávka ve výši 100.000,- Kč za nepředanou finanční hotovost), ačkoli v rámci částečného zpětvzetí vzájemného návrhu vzala žalovaná tuto protipohledávku zpět, je nedůvodná. Došlo-li by na základě právního úkonu žalované (č.l. 53 spisu) jako jednostranného zápočtu podle §580 obč. zák. k zániku žalobní pohledávky, pak by byla žaloba nedůvodná bez ohledu na to, co učinila žalovaná předmětem vzájemného návrhu a zda-li posléze vzala svůj vzájemný návrh zpět.
Lze uzavřít, že řízení před odvolacím soudem, který nepostupoval podle ustanovení §213 odst. 2 o. s. ř., bylo postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu není správný. Nejvyšší soud ho proto aniž se zabýval dovolacími námitkami žalobce, v dovoláním dotčeném rozsahu, tj. v zamítavém výroku ve věci samé (první věta výroku) a v závislém výroku o nákladech řízení před soudy obou stupňů (třetí věta výroku) bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) zrušil (§243b odst. 2 část věty za středníkem a §243b odst. 3 věta první o. s. ř.) a věc vrátil v tomto rozsahu odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud (soud prvního stupně) závazný (§243d odst. 1 věta za středníkem o. s. ř.). O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 12. května 2004
JUDr. Miroslav Gallus, v.r.
předseda senátu