ECLI:CZ:NS:2004:32.ODO.845.2003.1
sp. zn. 32 Odo 845/2003
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Kateřiny Hornochové v právní věci žalobkyně G. C. L., a.s., zastoupené, advokátem, proti žalované B. a s., s.r.o., zastoupené, advokátem, o zaplacení 256.776,- Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 9 Cm 313/96, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 5. března 2003, č.j. 2 Cmo 201/2002-80, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 5. března 2003, č.j. 2 Cmo 201/2002-80, a rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 19. března 2002, č.j. 9 Cm 313/96-62, se zrušují a věc se vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
V posuzované věci se žalobkyně domáhala žalobou po žalované zaplacení celkem osmi dlužných leasingových splátek v celkové částce 256.776,- Kč s příslušenstvím. Svůj žalobní nárok odvozovala z leasingové smlouvy ze dne 24. srpna 1995 uzavřené mezi účastníky.
Krajský obchodní soud v Praze v pořadí prvním rozsudkem ze dne 19. června 2000, č.j. 9 Cm 313/96-33, žalobu v plném rozsahu zamítl pro nedostatek pasivní věcné legitimace na straně žalované a žalobkyni uložil zaplatit žalované náklady řízení. Vycházeje ze skutkového zjištění, že v době uzavírání leasingové smlouvy nebyl jmenovaný jednatel (A. B.), který ji za žalovanou podepsal, zapsán jako jednatel v obchodním rejstříku, dospěl k závěru, že toto jeho jednání nebylo jednáním podnikatele, za něž by ho podle tehdy platného znění §13 obchodního zákoníku (dále též jen „obch. zák.“) bylo možné považovat až po jeho zápise jako statutárního orgánu do obchodního rejstříku.
Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 29. listopadu 2001, č.j. 2 Cmo 424/2000-50, k odvolání žalobkyně rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil se závazným právním názorem k dalšímu řízení. Při posouzení otázky, zda jednání jmenovaného jednatele bylo jednáním za žalovanou, dospěl k závěru, že jednatelské oprávnění spojené se jmenováním jednatele je svým obsahem tak široké, že pod ně lze podřadit i jednání osoby podle §15 obch. zák. Vzhledem k tomu, že v době uzavření leasingové smlouvy byl A. B. uveden v dodatku ke společenské smlouvě jako jednatel, nelze jeho jednání považovat za překročení oprávnění k jednání za společnost a dovodit nedostatek pasivní legitimace na straně žalované.
Městský soud v Praze, jsa vázán shora uvedeným závazným právním názorem odvolacího soudu, v pořadí druhým rozsudkem ze dne 19. března 2002, č.j. 9 Cm 313/96-62, žalované uložil zaplatit žalobkyni částku 256.776,- Kč, představující dlužné leasingové splátky za období od října 1995 do května 1996, s příslušenstvím a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vzal za prokázané, že mezi účastníky byla uzavřena leasingová smlouva podle §489 obch. zák., přičemž v otázce jejího konkrétního data ukončení vyšel z nesporného tvrzení účastníků. S ohledem na zákonnou povinnost platit nájemné podle §671 odst. 1 občanského zákoníku (dále též jen „obč. zák.“) a dohodu účastníků o jeho výši a splatnosti v předmětné leasingové smlouvě soud prvního stupně žalobě vyhověl a to včetně požadovaného úroku z prodlení vždy od splatnosti jednotlivých leasingových splátek, která byla stanovena splátkovým kalendářem.
Vrchní soud v Praze k odvolání žalované rozsudkem ze dne 5. března 2003, č.j. 2 Cmo 201/2002-80, v pořadí druhý rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.) a rozhodl o nepřiznání náhrady nákladů odvolacího řízení žádnému z účastníků (výrok II.). Odvolací soud se jak se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, tak i s jeho právním posouzením věci ztotožnil. Nepřisvědčil názoru žalované, že pokud s ohledem na nezapsání jmenovaného jednatele A. B. v době uzavření leasingové smlouvy do obchodního rejstříku nevznikla jmenovanému jeho působnost jednatele, nemohla mu rovněž vzniknout ani odvozená působnost osoby jednající podle §15 obch. zák. Její další námitkou, zpochybňující splnění náležitosti podpisu na smlouvě o převodu obchodního podílu, z níž žalovaná dovozovala, že se A. B. nestal jejím společníkem, se odvolací soud nezabýval s odůvodněním, že ji nepovažoval pro danou věc za rozhodující, a že mu v dané věci nepřísluší přezkoumávat řízení a rozhodnutí rejstříkového soudu.
Proti oběma výrokům rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož důvodnost opřela o nesprávné právní posouzení věci. Dovolatelka v něm setrvala na námitce nedostatku pasivní věcné legitimace s odkazem na své podání ze dne 23. listopadu 1999, k němuž dodala, že se neztotožňuje se závěrem soudů, podle nichž je jednatelské oprávnění tak široké, že pod něj lze podřadit i jednání osoby podle §15 obch. zák. Poukázala na to, že zatímco postavení a jednání jednatele je neodvozené, vzniká jmenováním valnou hromadou a nelze je vůči třetím osobám omezit, je rozsah oprávnění osoby pověřené určitou činností dán rozhodnutím statutárního orgánu – jednatele. Nelze dovozovat, že pokud ještě nevznikla z formálních důvodů působnost jednatele, mohla již existovat odvozená působnost osoby pověřené určitou činností, neboť nebyl orgán, který by ji pověřil; společenská smlouva takové oprávnění valné hromadě nesvěřila a statutární orgán to rovněž neučinil. Podle dovolatelky tak jednání A. B. jednáním jednatele podle §13 obch. zák. nebylo a jednáním osoby pověřené určitou činností být nemohlo. V třetí části dovolání pak poukazovala na to, že Všeobecné smluvní podmínky I. L., a.s. podepsal A. B. jako fyzická osoba, neboť svůj podpis nepřipojil k obchodnímu jménu společnosti, a že z provedených důkazů vyplynulo, že v rámci předmětné smlouvy nesložila akontaci ani žádnou další částku a pronajatý vůz neužívala. Proto navrhla, aby dovolací soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Se zřetelem k době vydání rozsudků soudů obou stupňů se uplatní pro dovolací řízení – v souladu s body 1., 15. a 17., hlavy I., části dvanácté, zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony – občanský soudní řád ve znění účinném od 1. ledna 2001 (dále též jen „o. s. ř.“).
Dovolání proti té části prvního výroku rozsudku odvolacího soudu, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, je v dané věci přípustné podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., neboť směřuje proti výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozsudek zrušil a je i důvodné.
Podle §242 odst. 3 o. s. ř. lze rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání, přičemž vzhledem k přípustnosti podaného dovolání je dovolací soud povinen přihlédnout též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř. (tzv. zmatečnostem), jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§242 odst. 3 o. s. ř.), i když nebyly v dovolání uplatněny. Jelikož tyto vady dovolatelka nenamítala a z obsahu spisu se ani nepodávají, přezkoumal Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu z důvodu uplatněného dovolatelkou.
Dovolací argumenty žalované jsou kritikou právního posouzení věci odvolacím soudem (i soudem prvního stupně) při řešení otázky, zda A. B. jako osoba jmenovaná valnou hromadou jednatelem společnosti a uvedená jako jednatel ve společenské smlouvě mohl podle obchodního zákoníku ve znění účinném do 30. června 1996 do doby svého zápisu jako jednatele žalované do obchodního rejstříku jednat za společnost podle §15 obch. zák. Námitky dovolatelky tak lze podřadit pod dovolací důvod dle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Právní úprava jednání podnikatele v obchodním zákoníku nemá komplexní povahu, a proto ve smyslu jeho ustanovení §1 odst. 2 přichází v úvahu i aplikace příslušných ustanovení občanského zákoníku.
Podle §13 odst. 1 věty druhé obch. zák. právnická osoba jedná statutárním orgánem nebo za ni jedná zástupce.
Oprávnění zástupce jednat za podnikatele může vyplývat buď ze zákona nebo rozhodnutí státního orgánu (tzv. zákonné zastoupení) nebo z dohody o plné moci (tzv. smluvní zastoupení). Jeden z případů zákonného zastoupení je upraven v ustanovení §15 obch. zák.
Podle ustanovení §15 obch. zák. účinného v rozhodné době ten, kdo byl při provozování podniku pověřen určitou činností, je zmocněn ke všem úkonům, k nimž při této činnosti obvykle dochází.
V tomto ustanovení se jedná o speciální úpravu, která je sice podobnou, ale přece jenom odlišnou od ustanovení §20 odst. 2 obč. zák. K tomu, aby určitá osoba mohla jednat podle §15 obch. zák. jako zákonný zástupce podnikatele, musí být splněny současně dvě podmínky. Především musí jít o osobu, která je pověřena určitou činností. Pověřená osoba nemusí být zaměstnancem, ani v jiném obdobném vztahu k podnikateli. Obchodní zákoník blíže nevymezuje, co se rozumí „pověřením“. Výslovně nevyžaduje, aby takové pověření bylo určitým způsobem formalizováno. V praxi takové pověření může mít například podobu vymezení pracovní náplně ve vnitřních organizačních předpisech podnikatele. Druhou podmínkou vzniku oprávnění pověřené osoby zastupovat podnikatele přímo ze zákona bez zvláštní plné moci je to, že činnost, kterou byla osoba pověřena, je činností při provozu podniku.
Není pochyb o tom, že s ohledem na konstitutivní účinky zápisu jednatele A. B. do obchodního rejstříku (dle právní úpravy účinné v době jeho jmenování jednatelem žalované) nemohl do doby tohoto zápisu jmenovaný činit úkony zavazující žalovanou jako jednatel. To však nevylučuje, aby do obchodního rejstříku dosud nezapsaný jednatel jednal za žalovanou podle §15 obch. zák. jako její zástupce při splnění podmínek v tomto ustanovení uvedených. Otázkou v dané věci je, zda-li lze za pověření podle tohoto ustanovení považovat rozhodnutí valné hromady o jmenování jednatele.
Žalovaná má právní formu společnosti s ručením omezeným. Podle §133 obch. zák. je statutárním orgánem společnosti s ručením omezeným jeden nebo více jednatelů.
V ustanovení §20 odst. 1 obč. zák. je zakotveno, že statutární orgány činí právní úkony právnické osoby ve všech věcech.
V důsledku této právní úpravy je rozsah oprávnění statutárního orgánu jednat jménem právnické osoby neomezený, což patří k pojmovým znakům statutárního orgánu. Oprávnění jednat ve všech věcech je zároveň neomezitelné. Obchodní zákoník sice v některých případech připouští možnost omezení jednatelského oprávnění statutárního orgánu (u právní formy společnosti s ručením omezeným jde o ustanovení §133 odst. 2 věty první, které upravuje možnost omezit jednatelská oprávnění jednatele společnosti společenskou smlouvou, stanovami nebo valnou hromadou), ale současně takové omezení prohlašuje za neúčinné vůči třetím osobám (§133 odst. 2 věta druhá obch. zák.). Omezení má proto jen vnitřní povahu a jeho porušení neznamená, že by jednání, při němž k němu došlo, právnickou osobu nezavazovalo.
I když z uvedeného nepochybně vyplývá, že oprávnění jednat jako jednatel je širší než oprávnění k jednání na základě pověření dle §15 obch. zák., pouhé rozhodnutí valné hromady o jmenování jednatele společnosti včetně návazné změny společenské smlouvy nelze považovat za pověření k určité činnosti dle §15 obch. zák. do doby zápisu jednatele do obchodního rejstříku. Rozhodnutí valné hromady o jmenování jednatelem s konstitutivními účinky ode dne zápisu do obchodního rejstříku samo o sobě není pověřením k určité činnosti dle §15 obch. zák. do doby zápisu jednatele do obchodního rejstříku, protože k takovému pověření (tj. k pověření k určité činnosti) jmenování jednatelem nesměřuje. Jmenování jednatelem směřuje k tomu, aby jednatel zastával od doby zápisu do obchodního rejstříku (za účinnosti právní úpravy jmenování jednatelem s konstitutivními účinky ode dne zápisu do obchodního rejstříku) funkci statutárního orgánu. Jiný závěr by bylo možné zaujmout pouze za situace, že by jmenování jednatelem obsahovalo výslovně i pověření k určité činnosti dle §15 obch. zák. do doby zápisu jednatele do obchodního rejstříku.
Jestliže tedy odvolací soud dospěl k závěru, že A. B. jmenovaný valnou hromadou jednatelem žalované byl před svým zápisem do obchodního rejstříku (v době účinnosti právní úpravy obchodního zákoníku, podle níž měl zápis statutárního orgánu do obchodního rejstříku konstitutivní charakter) oprávněn na základě jmenování jednatelem jednat za žalovanou podle §15 obch. zák., aniž bylo zjištěno, že jmenování jednatelem směřovalo i k jeho pověření dle §15 obch. zák. (podle obsahu spisu soudy obou stupňů na objasnění této skutečnosti pozornost vůbec nezaměřily), věc nesprávně právně posoudil.
Námitkami dovolatelky obsaženými v třetí části jejího dovolání, jak jsou popsány shora, se dovolací soud nezabýval, protože je odvolací soud neřešil a jejich řešení tudíž nebylo pro napadené rozhodnutí určující.
Lze tedy uzavřít, že nesprávnou aplikací ustanovení §15 obch. zák. na zjištěný skutkový stav byl dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci ve smyslu §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. naplněn. Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), napadený rozsudek odvolacího soudu (včetně závislých výroků o náhradě nákladů řízení) zrušil (§243b odst. 2 část věty za středníkem o. s. ř.). Jelikož důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud i je a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243b odst. 3 o. s. ř.). V něm se soud nejprve vypořádá s otázkou, zda jmenování A. B. jednatelem směřovalo i k jeho pověření dle §15 obch. zák. a poté věc znovu právně posoudí.
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud (soud prvního stupně) závazný (§243d odst. 1 část první věty za středníkem o. s. ř.).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 26. května 2004
JUDr. Miroslav Gallus, v.r.
předseda senátu