ECLI:CZ:NS:2004:32.ODO.852.2002.1
sp. zn. 32 Odo 852/2002
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobkyně I. O., a. s. (a. s.), proti žalované O., a. s., č. k. K. I. a. s., o 195.637,08 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 9 Cm 1062/93, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 27. června 2002, čj. 2 Cmo 599/2000-102, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský obchodní soud v Ostravě jako soud prvního stupně rozhodl rozsudkem ze dne 13. 6. 2000, čj. 9 Cm 1062/93-78, v předmětné věci, že I. Žaloba se zamítá a II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované náhradu nákladů řízení ve výši 11.450,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Vrchní soud v Olomouci jako soud odvolací rozhodl rozsudkem ze dne 27. června 2002, čj. 2 Cmo 599/2000-102, k odvolání žalobkyně, že I. Rozsudek soudu prvního stupně se v odst. I. výroku potvrzuje. V odst. II. výroku se rozsudek soudu prvního stupně mění takto: Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení 11.300,- Kč, a to do tří dnů od právní moci rozsudku na účet právního zástupce žalované. Ve výroku II. svého rozsudku odvolací soud rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 12.777,20 Kč, a to do tří dnů od právním moci rozsudku na účet právního zástupce žalované.
Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění obsažených ve spise a zopakoval důkazy smlouvou o dílo č. 1105 ze dne 9. 9. 1992 a dodatkem č. 8 k této smlouvě ze dne 4. 2. 2000 a konstatoval, že předmětem sporu je zaplacení smluvní pokuty, kterou žalobkyně vyúčtovala žalované ve smyslu ust. §544 odst. 1 a 2 občanského zákoníku (zákon č. 40/1964 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále též „obč. zák.“).
Odvolací soud však dospěl k jinému právnímu závěru než soud prvního stupně, pokud jde o platnost ujednání o smluvní pokutě. Účastníci si sjednali zcela přesně a jednoznačně splatnost faktur či zálohových listů do 21 dnů ode dne doručení. Rovněž si zcela konkrétně sjednali výši smluvní pokuty 0,1 % denně z dlužné částky za každý den prodlení. I způsob odesílání a doručování zálohových listů byl sjednán zcela jednoznačně a určitě, když žalobkyně byla povinna zálohové listy adresovat O. a. s. , důl Č. K. a tomuto adresátovi je doručovat prostřednictvím O., a. s., I.
Odvolací soud nicméně dovodil, že žalobkyně v průběhu celého řízení ani netvrdila a tudíž ani nemohla prokázat, kdy byly faktury či zálohové listy popsaným způsobem žalované doručeny a kdy tedy nastala jejich splatnost a v důsledku toho, kdy se dostala žalovaná do event. prodlení. Svá tvrzení nedoplnila žalobkyně ani v průběhu odvolacího řízení, přestože byla odvolacím soudem poučena. Žalobkyně proto neunesla břemeno tvrzení ani břemeno důkazní (§120 občanského soudního řádu – dále jen „o. s. ř.“) a oprávněnost svého nároku neprokázala. Odvolací soud tudíž rozsudek soudu prvního stupně v té části, kterou byla žaloba zamítnuta, jako věcně správný podle ustanovení §219 o. s. ř. potvrdil, byť z jiných důvodů, než na základě kterých žalobu zamítl soud prvního stupně.
Žalobkyně podala proti tomuto rozsudku dovolání ze dne 8. 8. 2002 současně se žádostí o odložení vykonatelnosti napadeného rozsudku.
Dovolatelka napadá celý výrok rozsudku odvolacího soudu sub I. a II. s odkazem na ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., v platném znění, a namítá, že „tvrzení“ odvolacího soudu, že žalobkyně neprokázala, jakým způsobem byly žalované doručeny faktury a kdy tudíž nastala jejich splatnost, je v rozporu s odůvodněním rozsudku soudu prvního stupně ze dne 13. 3. 1997, sp. zn. 9 Cm 1062/93, kde se doslova uvádí: „Dále bylo soudem z provedeného dokazování zjištěno, že dne 6. 4. 1993 odeslal navrhovatel odpůrci č. 2 splátkový list č. 321 ze dne 6. 4. 1993, na částku 2,835.322,35 Kč, který dle prezentačních zásilek interní pošty byl odpůrci č. 2 doručen dne 8. 4. 1993, odpůrci č. 1 pak 2. 7. 1993. Z výpisu … banky O. pak bylo zjištěno, že odpůrce 1) zaplatil uvedený splátkový list dne 7. 7. 1993.“
Podle názoru dovolatelky z uvedeného odůvodnění rozsudku je tedy nesporné, že v řízení bylo prokázáno, kdy byly faktury či zálohové listy žalované doručeny, kdy nastala jejich splatnost a kdy se dostala žalovaná do prodlení. Na základě nesprávného hodnocení důkazů je dán „důvod pro podání dovolání“ podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Dovolatelka z uvedených důvodů navrhuje, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek i rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Podle bodu 17., hlavy I., části dvanácté, zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů, se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. 1. 2001). Odvolací soud, jak výslovně uvádí v odůvodnění svého rozsudku, postupoval podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2000 a stejně postupoval i dovolací soud.
Dovolací soud se musel na prvním místě zabývat přípustností podaného dovolání, neboť dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.).
Podle ustanovení §239 odst. 1 o. s. ř. dovolání je přípustné proti rozsudku nebo usnesení odvolacího soudu ve věci samé, jímž bylo rozhodnutí soudu prvního stupně potvrzeno, jestliže odvolací soud ve výroku rozhodnutí vyslovil, že dovolání je přípustné, protože jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu. Přípustnost dovolání může odvolací soud vyslovit i bez návrhu.
Podle cit. ustanovení není v daném případě dovolání přípustné, neboť jeho přípustnost odvolací soud ve výroku svého rozhodnutí nevyslovil.
Podle odstavce 2 cit. ustanovení nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku nebo před vyhlášením (vydáním) usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.
Ani podle tohoto ustanovení není v posuzovaném případě dovolání přípustné, poněvadž dovolatelka návrh na vyslovení přípustnosti dovolání nepodala.
Přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 o. s. ř., k níž by musel dovolací soud přihlédnout z úřední povinnosti, tvrzena dovolatelkou nebyla a ze spisu se nepodává.
Nejvyšší soud tudíž dovolání jako nepřípustné – aniž ve věci nařizoval jednání (ustanovení §243a odst. 1 o. s. ř.) – odmítl (ustanovení §218 odst. 1 písm. c) ve vazbě na §243b odst. 4 o. s. ř.).
O nákladech dovolacího řízení dovolací soud rozhodl v souladu s ustanovení §146 odst. 2 věta první (per analogiam) v návaznosti na §224 odst. 1 a §243b odst. 4 o. s. ř.). Dovolatelka procesně zavinila odmítnutí dovolání, přičemž žalované v řízení o dovolání žádné náklady podle obsahu spisu nevznikly. Této procesní situaci odpovídá výrok, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně 28. ledna 2004
JUDr. František Faldyna, CSc., v. r.
předseda senátu