ECLI:CZ:NS:2004:32.ODO.873.2003.1
sp. zn. 32 Odo 873/2003
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Petra Gemmela a JUDr. Františka Faldyny, CSc. v právní věci žalobkyně P. spol. s r.o., zastoupené, advokátem, proti žalované K., p., a.s., o zaplacení částky 1,131.094,- Kč, vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 13 Cm 305/98, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 3. září 2002, č.j. 9 Cmo 251/2002-148, takto:
I. Dovolání žalobkyně se v části směřující proti výrokům rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 3. září 2002, č.j. 9 Cmo 251/2002-148, jimiž byl rozsudek soudu prvního stupně ve znění opravného usnesení potvrzen, a ve zbývajícím rozsahu bodu I. a bodu III. výroku zrušen a věc vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení, odmítá.
II. Jinak se dovolání žalobkyně zamítá.
Odůvodnění:
Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 3. září 2002, č.j. 9 Cmo 251/2002-148, změnil rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 22. března 1999, č.j. 13 Cm 305/98-106, ve znění opravného usnesení ze dne 12. října 1999, č.j. 13 Cm 305/98- -121, v bodě I. výroku v rozsahu částky 259.068,- Kč tak, že žalobu v této části zamítl (první odstavec výroku). Ve zbývajícím rozsahu v bodě I. výroku, tj. ohledně částky 106.565,- Kč, a v bodě III. výroku o nákladech řízení rozsudek soudu prvního stupně ve znění opravného usnesení zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení (druhý odstavec výroku). Dále odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně ve znění opravného usnesení v bodě II. výroku, jímž byla žaloba co do částky 765.461,- Kč zamítnuta, potvrdil.
V odůvodnění rozsudku odvolací soud zejména uvedl, že předmětem řízení je požadavek žalobkyně na úhradu úroků z prodlení s výplatou pojistného plnění žalovanou, přičemž obrana žalované vycházela z ustanovení §797 občanského zákoníku, když právo žalobkyně na pojistné plnění bylo „napevno postaveno“ až pravomocným rozhodnutím, kterým bylo ukončeno trestní řízení, jehož předmětem bylo šetření okolností odcizení pojištěné věci (osobního automobilu Alfa Romeo) pro podezření ze spáchání trestného činu „žalobcem“ (jeho společníky).
Soud prvního stupně po provedeném dokazování vyložil ustanovení §797 odst. 3 občanského zákoníku tak, že šetřením pojistitele se rozumí i šetření jiného orgánu, zvláště orgánu činného v trestním řízení, přičemž zdůraznil, že toto šetření bylo prováděno pro podezření ze spáchání podvodu spočívající v tom, že společníci žalobkyně měli uvést nepravdivé údaje o ceně automobilu a vylákat tak vyšší pojistné. Protože požadavek žalobkyně na poskytnutí zálohy na pojistné plnění ve výši 1,000.000,- Kč uplatněný dopisem z 20. října 1995 měl za oprávněný, shledal důvodným rovněž nárok žalobkyně na úhradu úroků z prodlení s placením této částky (rozuměj zálohy na pojistné plnění), a to počínaje dnem 31. října 1995. Povinnost žalované zaplatit „celé“ pojistné plnění (v úhrnné částce 2,383.348,- Kč) soud prvního stupně stanovil (vzhledem k době , kdy se dověděla o ukončení „šetření“) k datu 15. května 1997, s tím, že dnem následujícím se žalovaná s tímto plněním ocitla v prodlení, které trvalo až do 18. srpna 1997, když žalovaná svůj závazek vůči žalobkyni 19. srpna 1997 splnila.
Odvolací soud oproti tomu dospěl k závěru, že předpokladem splatnosti pojistného plnění je vznik práva na takové plnění, k němuž podle ustanovení §797 odst. 2 občanského zákoníku dojde, nastane-li skutečnost, se kterou je spojen vznik povinnosti pojistitele plnit (pojistná událost). Zdůraznil, že předmětem šetření orgánů činných v trestním řízení byl nejen rozsah povinnosti pojistitele, ale i šetření okolností odcizení pojištěné věci („údajné krádeže auta v Itálii), tj. šetření, z jehož závěru teprve vyplynulo zjištění, zda k pojistné události došlo či nikoli. Vznik povinnosti pojistitele poskytnout přiměřenou zálohu ve smyslu ustanovení §797 odst. 3 o. s. ř. tak podle odvolacího soudu předpokládá existenci pojistné události, respektive, že mezi účastníky smluvního vztahu je nepochybné, že k pojistné události došlo. Jelikož okolnosti odcizení pojištěné věci „dle mínění žalované“ nesvědčily vzniku pojistné události, byla její existence napevno postavena až rozhodnutím „orgánu činného v trestním řízení“, kterým bylo toto řízení ukončeno.
Odvolací soud se tak neztotožnil s právním názorem soudu prvního stupně v části týkající se vzniku povinnosti žalované k poskytnutí zálohy na pojistné plnění a okamžiku počátku prodlení žalované s placením takové zálohy, v důsledku čehož rozsudek soudu prvního stupně v rozsahu přiznaného úroku z prodlení s placením zálohy ve výši 1,000.000,- Kč za období od 1. listopadu 1995 do 16. května 1997 změnil a žalobu v této části zamítl.
Jako věcně správný odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku ohledně částky 765.461,- Kč (tato částka je představována kapitalizovanými úroky z prodlení s placením pojistného plnění k datu 16. května 1997).
Pokud dále soud prvního stupně žalobě vyhověl v rozsahu úroků z prodlení s výplatou pojistného plnění za období od 16. května do 19. srpna 1997, odvolací soud shledal tento rozsudek nepřezkoumatelným, v důsledku čehož jej včetně výroku o nákladech řízení zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně včasné dovolání, odvozujíc jeho přípustnost z ustanovení §238 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“) a namítajíc, že řízení před odvolacím soudem je postiženo vadou, která měla za následek nesprávné posouzení věci.
Zdůrazňuje, že již ve svém vyjádření k odvolání žalované poukazovala na skutečnost, že toto odvolání má být jako opožděné odmítnuto, přičemž odvolací soud k této námitce v odůvodnění rozhodnutí nezaujal žádné stanovisko a zmíněný problém neřešil. Podle dovolatelky pak nelze za včasné považovat ani „odvolání“ žalované doručené soudu prvního stupně 20. července 1999, ani odvolání „proti opravnému usnesení“ podané 25. listopadu 1999, a odvolací soud proto nemohl přistoupit ke změně výroku I. napadeného rozhodnutí.
Proto žalobkyně požaduje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Podle bodu 17., hlavy I., části dvanácté, zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů, se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. prosince 2000). O takový případ jde i v této věci, jelikož odvolací soud odvolání, jak se výslovně podává z odůvodnění jeho rozsudku, ve shodě s bodem 15., hlavy I., části dvanácté, zákona č. 30/2000 Sb., rovněž projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. prosince 2000.
Dovolání žalobkyně směřující proti výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, a proti výroku, jímž byl tento rozsudek z části zrušen a věc vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení, není přípustné.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu upravují ustanovení §237, §238 odst. 1 písm. b) a §239 o. s. ř.
Přípustnost dovolání v dané věci nezakládá ustanovení §238 odst. 1 písm. b) o. s. ř., když rozsudkem odvolacího soudu bylo potvrzeno v pořadí první rozhodnutí soudu prvního stupně. Odvolání není přípustné ani podle ustanovení §239 odst. 1 a 2 o. s. ř., když odvolací soud ve výroku rozhodnutí přípustnost dovolání nevyslovil a dovolatelka návrh na vyslovení přípustnosti dovolání neučinila.
Zbývá posoudit přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 o. s. ř., neboť k vadám řízení v tomto ustanovení uvedeným, jejichž existence činí zmatečným, s výjimkami zakotvenými v ustanovení §237 odst. 2 o. s. ř., každé rozhodnutí odvolacího soudu, je povinen dovolací soud přihlížet z úřední povinnosti (§242 odst. 3 o. s. ř.).
Dovolatelka výhradou, podle které odvolací soud neměl o odvolání žalované meritorně rozhodovat, nýbrž je měl podle ustanovení §218 odst. 1 písm. a) o. s. ř. odmítnout, nenamítá existenci zmatečnostní vady podle ustanovení §237 odst. 1 o. s. ř., nýbrž jiné vady řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [§241 odst. 3 písm. b) o. s. ř.], ke které by dovolací soud přihlížel pouze u přípustného dovolání, která ale přípustnost dovolání způsobilá založit není.
Samotná dovolatelka tedy žádnou z vad uvedených v ustanovení §237 odst. 1 o. s. ř. v dovolání nenamítá a ani dovolací soud existenci takových vad podle obsahu spisu neshledává.
Dovolání tak v této části není přípustné ani podle ustanovení §237 o. s. ř.
Žalobkyně dovoláním dále napadá rozsudek odvolacího soudu v jeho výroku, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně v části zrušen a věc tomuto soudu vrácena k dalšímu řízení. Ani v tomto směru však není dovolání přípustné.
Shora uvedený výrok, ač součástí rozsudku, má povahu usnesení (srov. ustanovení §223 o. s. ř.), přičemž přípustnost dovolání proti usnesení upravují ustanovení §237, §238a odst. 1 a §239 o. s. ř. Usnesení odvolacího soudu, jímž byl zrušen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé a věc tomuto soudu vrácena k dalšímu řízení, pak nelze podřadit pod žádné z rozhodnutí, proti kterým občanský soudní řád ve výše uvedených ustanoveních dovolání připouští, přičemž existenci zmatečnostních vad podle ustanovení §237 odst. 1 o. s. ř. dovolací soud již dříve vyloučil.
Dovolací soud proto dovolání žalobkyně ve výše uvedeném rozsahu podle ustanovení §243b odst. 4 a §218 odst. 1 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Dovolání žalobkyně v části směřující proti prvnímu bodu výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně ve znění opravného usnesení v rozsahu částky 259.068,- Kč změněn a žaloba zamítnuta, je přípustné podle ustanovení §238 odst. 1 písm. a) o. s. ř.; není však důvodné.
Podle ustanovení §204 odst. 1 o. s. ř. odvolání se podává do patnácti dnů od doručení rozhodnutí u soudu, proti jehož rozhodnutí směřuje. Bylo-li vydáno opravné usnesení, běží tato lhůta znovu od doručení opravného usnesení.
Podle ustanovení §204 odst. 2 o. s. ř. odvolání je podáno včas také tehdy, jestliže bylo podáno po uplynutí patnáctidenní lhůty proto, že se odvolatel řídil nesprávným poučením soudu o odvolání. Neobsahuje-li rozhodnutí poučení o odvolání nebo obsahuje-li nesprávné poučení o tom, že odvolání není přípustné, lze podat odvolání do tří měsíců od doručení.
Nejvyšší soud již v usnesení uveřejněném pod číslem č. 49/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek formuloval a odůvodnil závěr, podle kterého začíná-li v důsledku vydání opravného usnesení znovu běžet lhůta k podání odvolání proti opravenému rozhodnutí nebo jeho opravené části, musí být účastníci řízení také znovu poučeni o možnosti podat v příslušné lhůtě proti opravenému (výroku) rozhodnutí odvolání. Jestliže se tak nestane, je poučení o odvolání obsažené v opravném usnesení neúplné a tudíž i nesprávné. Od uvedeného závěru nemá dovolací soud důvodu odchýlit se ani v této věci.
Jak je zřejmé z obsahu spisu rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 22. března 1999, č.j. 13 Cm 305/98-106, byl žalované doručen opakovaně a to 11. a 16. června 1999 (srov. doručenky u č.l. 111), přičemž výrokem I. tohoto rozsudku (srov. jeho písemné vyhotovení č.l. 106) byla žalobkyni uložena povinnost zaplatit žalované částku 365.633,- Kč. Opravným usnesením ze dne 12. října 1999, č.j. 13 Cm 305/98-121, byl mimo jiné uvedený výrok rozsudku opraven tak, že správně zní: „Žalovaný je povinen zaplatit žalobci částku 365.633,- Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku“. Usnesení obsahuje rovněž poučení, podle kterého lze proti němu podat odvolání do patnácti dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení k Vrchnímu soudu v Praze prostřednictvím soudu podepsaného. Z dokladu o jeho doručení (srov. doručenky č.l. 121) je nepochybné, že bylo žalované doručeno 27. října 1999, přičemž žalovaná proti tímto usnesením opravenému rozsudku (rozuměj rozsudku z 22. března 1999, č.j. 13 Cm 305/98-106) podala odvolání podáním učiněným na poště 26. listopadu 1999.
Jelikož se oprava týkala výroku rozsudku soudu prvního stupně, započala žalované od doručení opravného usnesení znovu běžet lhůta k podání odvolání (srov. §204 odst. 1 věta druhá o. s. ř.). V situaci, kdy opravné usnesení neobsahovalo poučení o možnosti podat v příslušné lhůtě proti opravenému (výroku) rozhodnutí odvolání, mohla žalovaná podat odvolání do tří měsíců od jeho doručení. Závěr odvolacího soudu o včasnosti žalovanou podaného odvolání, byť přijatý ve vztahu k podání žalované z 16. července 1999, je tak správný.
Dovolací soud proto dovolání žalobkyně v části, ve které bylo shledáno přípustným, podle ustanovení §243b odst. 1 věty před středníkem o. s. ř. zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení Nejvyšší soud v intencích ustanovení §243b odst. 4 věty první, §224 odst. 1 a §151 odst. 1 věty první o. s. ř. nerozhodoval, když v řízení bude dále, v rozsahu, v němž byl jeho rozsudek zrušen, pokračovat soud prvního stupně, tj. dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu není rozhodnutím, jímž se řízení končí (srov. usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 48/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 14. ledna 2004
JUDr. Miroslav Gallus, v.r.
předseda senátu