ECLI:CZ:NS:2004:32.ODO.880.2003.1
sp. zn. 32 Odo 880/2003
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Kateřiny Hornochové v právní věci žalobkyně S., spol. s r.o., zastoupené, advokátem, proti žalovaným 1) F. T., spol. s r.o., zastoupené opatrovnicí L. J., tajemnicí Krajského soudu v Hradci Králové, 2) W. – B. s.r.o., zastoupené, advokátkou, o 594.600,- Kč se smluvní pokutou a o vydání věci, vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 39 Cm 105/2000, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 17. prosince 2002, č.j. 12 Cmo 265/2002-211, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 19. června 2002, č.j. 39 Cm 105/2002-234, uložil první žalované zaplatit žalobkyni částku 594.600,- Kč se smluvní pokutou ve výši 0,5 % denně, tj. 2.973,- Kč denně od 4. května 2000 do zaplacení (bod I. výroku) a zamítl žalobu vůči druhé žalované na vydání věcí specifikovaných ve výroku rozhodnutí (bod II. výroku). Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi první žalovanou a žalobkyní (bod III. výroku) a ve vztahu mezi žalobkyní a druhou žalovanou (bod IV. výroku).
Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně dodala žalobkyně první žalované zboží na základě mezi nimi písemně uzavřené kupní smlouvy, ve které si její účastníci sjednali výhradu vlastnického práva, podle níž první žalovaná jako kupující nabývá vlastnické právo zaplacením dodaného zboží. Vzhledem k tomu, že první žalovaná vyúčtovanou kupní cenu dodaného zboží žalobkyni nezaplatila, soud žalobě vůči ní vyhověl a uložil jí povinnost uhradit kupní cenu včetně smluvní pokuty sjednané v předmětné kupní smlouvě. Žalobu vůči druhé žalované, po níž se žalobkyně domáhala vydání zboží, které dodala první žalované a které první žalovaná následně druhé žalované na základě mezi nimi ústně uzavřené kupní smlouvy prodala, soud zamítl s odůvodněním, že v řízení nebylo prokázáno, že by druhá žalovaná věděla o výhradě vlastnictví zakotvené v kupní smlouvě uzavřené mezi žalobkyní a první žalovanou. Pokud pak zboží, které jí první žalovaná dodala, první žalované zaplatila, stala se v souladu s ustanovením §446 obchodního zákoníku (dále též jen „obch. zák.“) jeho vlastníkem, tj. nabyla ho v dobré víře od první žalované – nevlastníka, a nevznikla jí proto povinnost ho vydat žalobkyni jako původnímu vlastníkovi.
Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 17. prosince 2002, č.j. 12 Cmo 265/2002-211, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku ve věci samé proti druhé žalované (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení ve vztahu mezi žalobkyní a druhou žalovanou (výrok III.). V odvoláním nenapadené části zůstal rozsudek soudu prvního stupně nedotčen (výrok II.).
Odvolací soud se ztotožnil jak se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, tak i s jeho právním posouzením věci. V odůvodnění dovoláním napadeného rozsudku uvedl, že nedostatek dobré víry druhé žalované nebyl žádným z provedených důkazů prokázán. Za irelevantní v tomto směru považoval tvrzení žalobkyně o osobní známosti mezi jednateli první a druhé žalované z dřívější doby, jakož i další skutečnosti, které s odkazem na výpisy z obchodního rejstříku obou žalovaných uváděla.
Rozsudek odvolacího soudu v rozsahu potvrzujícího výroku ve věci samé a výroku o náhradě nákladů odvolacího řízení napadla žalobkyně dovoláním. Jeho přípustnost opřela o ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., označujíc napadené rozhodnutí za zásadně právně významné při posuzování existence či neexistence dobré víry ve smyslu §446 obch. zák. na straně druhé žalované. Ačkoli dovolatelka v otázce důvodnosti dovolání výslovně odkazovala na ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. a jeho prostřednictvím vytýkala soudům obou stupňů nesprávné právní posouzení věci, směřovaly její dovolací námitky výhradně do skutkového stavu věci. Stejně jako v nalézacím řízení poukazovala na personální propojení obou žalovaných, jakož i další konkrétní skutečnosti, které podle jejího názoru pro dobrou víru druhé žalované nesvědčí a k nimž soudy při hodnocení provedených důkazů nesprávně nepřihlédly. Na podporu svých argumentů navrhla provést důkaz obžalobou Krajského státního zastupitelství v Hradci Králové, která jí byla doručena až po doručení dovoláním napadeného rozsudku, podle níž je dle jejího vyjádření společníkům první žalované kladeno za vinu, že v jedenácti případech odebrali bez zaplacení od různých dodavatelů včetně žalobkyně zboží, které převáděli na další osobu (na J. S., bývalého společníka a jednatele druhé žalované). Navrhla, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Jelikož řízení u soudu prvního stupně bylo dokončeno (a rozhodnutí soudů obou stupňů vydána) po 1. lednu 2001, uplatní se pro dovolací řízení - v souladu s body 1., 15. a 17., hlavy první, části dvanácté, zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - občanský soudní řád ve znění účinném od 1. ledna 2001.
Dovolání v této věci není přípustné.
Podle ustanovení §236 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Jde-li o rozsudek, jímž byl odvolacím soudem potvrzen v pořadí první rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé (jak tomu bylo i v posuzovaném případě), přichází v úvahu přípustnost dovolání jen podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., pokud dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. O takový případ jde zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Předpokladem přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je, že řešená právní otázka měla pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou otázku, na níž výrok odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení založen. Zásadní právní význam pak má rozsudek odvolacího soudu zejména tehdy, jestliže v něm řešená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí konkrétní věci (v jednotlivém případě), ale z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (pro jejich judikaturu), nebo obsahuje-li řešení právní otázky, které je v rozporu s hmotným právem.
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaných ustanovení spjata se závěrem o zásadním právním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních (ať již v rovině procesní nebo z oblasti hmotného práva), jiné otázky (zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění) přípustnost dovolání nezakládají. Způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je tak zásadně důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, a není jím naopak důvod, kterým by bylo možné vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§241a odst. 3 o. s. ř.).
Nesprávným právním posouzením věci ve smyslu §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. je pochybení soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav, tedy případ, kdy byl skutkový stav posouzen podle jiného právního předpisu, než který měl být správně použit, nebo byl-li sice aplikován správně určený právní předpis, ale soud jej nesprávně vyložil.
Nesprávné právní posouzení věci je způsobilým dovolacím důvodem jen tehdy, jestliže právě na něm napadené rozhodnutí spočívalo, jinými slovy, bylo-li rozhodující pro výrok rozhodnutí odvolacího soudu.
Jelikož ve smyslu ustanovení §242 odst. 3 věty první o. s. ř. je dovolací soud vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní jen otázky (z těch, na kterých napadené rozhodnutí spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl, resp. jejichž řešení v dovolání zpochybnil. Přitom otázku, zda dovoláním napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam, řeší dovolací soud jako otázku předběžnou. Přípustnost dovolání pak není založena pouhým tvrzením dovolatele, že rozhodnutí odvolacího soudu zásadní význam po právní stránce má, nýbrž až kladným závěrem dovolacího soudu, že tomu tak vskutku je.
Zásadní právní význam dovoláním napadeného rozsudku odvolacího soudu Nejvyšší soud neshledává.
V projednávané věci – jak je patrno z obsahu dovolání – je výtka nesprávnosti právního posouzení věci založena na kritice správnosti (úplnosti) skutkových zjištění, resp. hodnocení důkazů. Dovolatelka tu však přehlíží, že skutkový základ sporu se v dovolacím řízení nemůže změnit a že přezkumná činnost dovolacího soudu směřuje k posouzení právní kvalifikace věci včetně procesních aspektů bez toho, že by byl oprávněn zasahovat do skutkového stavu, zjištěného v nalézacím řízení soudy nižších stupňů. Případná neúplnost nebo nesprávnost skutkových zjištění a závěrů, k nimž odvolací soud dospěl a na nichž své rozhodnutí založil, není totiž žádným z dovolacích důvodů uvedených v ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř., nýbrž může být (při splnění dalších předpokladů) dovolacím důvodem podle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř. (prostřednictvím kterého lze namítat, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování). Tento dovolací důvod však není relevantním dovolacím důvodem v případě, že přípustnost dovolání má být založena podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Jestliže tedy v souzené věci dovolatelka napadla právní závěr odvolacího soudu (a shodně i soudu prvního stupně) o dobré víře druhé žalované ve smyslu §446 obch. zák. námitkami zpochybňujícími správnost a úplnost skutkových zjištění, na základě nichž soudy obou stupňů k uvedenému právnímu posouzení dospěly, není dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné.
Rovněž tak dovolání směřující do rozhodnutí odvolacího soudu o náhradě nákladů odvolacího řízení, které – ač součástí rozsudku – má povahu usnesení ve smyslu §167 odst. 1 o. s. ř., není podle právní úpravy přípustnosti dovolání v občanském soudním řádu účinné od 1. ledna 2001 přípustné (srov. usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Tento závěr s sebou nese posouzení podaného dovolání jako nepřípustného. Nejvyšší soud je proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první), odmítl [§243b odst. 5 věta první, §218 písm. c) o. s. ř.].
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. za situace, kdy neúspěšná žalobkyně nemá právo na náhradu těchto nákladů a žalované v souvislosti s tímto řízením žádné prokazatelné náklady nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 14. dubna 2004
JUDr. Miroslav Gallus, v.r.
předseda senátu