ECLI:CZ:NS:2004:32.ODO.889.2002.1
sp. zn. 32 Odo 889/2002
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobkyně Č. p., a. s., zastoupené, advokátem, proti žalovaným: 1) M. č. P. 2, zastoupená, advokátem a 2) O. m. P., zastoupena, advokátem, o určení vlastnického práva, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 14 Cm 736/92, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 27. září 2001, č. j. 11 Cmo 390/99-95, takto:
Dovolání se odmítá.
Odůvodnění:
Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem rozhodl v předmětné věci ve výroku I., že rozsudek soudu prvního stupně – bývalého Krajského obchodního soudu v Praze ze dne 10. února 1999 čj. 14 Cm 736/92-70 – se v napadeném zamítavém výroku ve věci samé potvrzuje (výrok I.).
Ve výroku II. odvolací soud rozhodl, že ve výrocích o náhradě nákladů řízení (výrocích II. a III.) se rozsudek soudu prvního stupně zrušuje a věc se mu v tomto rozsahu vrací k dalšímu řízení.
Ve výroku III. rozhodl odvolací soud, že zamítá návrh žalobkyně na připuštění dovolání.
V odůvodnění rozsudku odvolací soud zejména uvedl, že soud prvního stupně ve výroku I. svého rozsudku zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala určení, že je vlastníkem nemovitostí tam označených (osmnácti domů s pozemkovými parcelami), a to z důvodu, že žalobkyně není ve sporu aktivně věcně legitimována.
Odvolání žalobkyně proti rozsudku soudu prvního stupně neshledal odvolací soud opodstatněným. Podle názoru odvolacího soudu soud prvního stupně dostatečně zjistil skutkový stav věci a i když se s jeho právním posouzením plně neztotožnil, dovodil, že soud prvního stupně rozhodl věcně správně.
Odvolací soud s odkazem na ustanovení §80 písm. c) občanského soudního řádu (zákon č. 99/1963 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále též „o. s. ř.“) konstatoval, že podle již ustálené soudní praxe, navrhuje-li žalobce určení svého vlastnického práva k nemovitosti, je na požadovaném určené vždy naléhavý právní zájem, má-li být soudní rozhodnutí určující vlastnické právo zaznamenáno do katastru nemovitostí a bude-li tímto způsobem dosaženo shody mezi stavem právním a stavem zapsaným v katastru nemovitostí. Posledně uvedená podmínka předpokládá, že účastníci řízení o určení jsou účastni práva, o něž v řízení jde nebo že se toto právo týká jejich právní sféry, tedy že mají v řízení o určení věcnou legitimaci.
Odvolací soud dovodil, že v daném případě není pro posouzení věcné legitimace žalobce podstatná otázka nicotnosti rozhodnutí tehdejšího Ministerstva místního hospodářství ze dne 5. 11. 1953 zn. 332-153/3-2/11-1953, o svěření správy k obytným domům S. p. v P. komunálnímu podniku B. p. m. P., ani otázka, zda tyto obytné domy byly ve vlastnictví či pouze ve správě S. p. a v závislosti na tom, zda k nim Č. p., státní podnik měla v okamžiku rozhodnutí o privatizaci jejího majetku právo vlastnické či pouze právo hospodaření. Ostatně druhou z těchto otázek nastolil soud prvního stupně, ačkoliv žalobkyně v průběhu řízení nepopírala, že Č. p., s. p. k daným nemovitostem svědčilo pouze právo hospodaření. Rozhodné je, že žalobkyně vznikla jako právnická osoba – akciová společnost v rámci rozhodnutí o privatizaci, přičemž na základě rozhodnutí ministra financí ČR ze dne 17. 4. 1992 čj. 103/32 366/1962 byl majetek vyňat z Č. p., s. p. v rozsahu 1.637,748.000,- Kč, ve specifikaci vyplývající z aktualizovaného privatizačního projektu Č. p., s. p. převeden na F. n. m. České republiky, a jím vložen do základního kapitálu nově zakládané Č. p., a. s., P. Mezi účastníky je nesporné, a to zjistil i soud prvního stupně, že předmětné nemovitosti v aktualizovaném privatizačním projektu Č. p. uvedeny nebyly, takže žalobkyně se již z tohoto důvodu jejich vlastníkem stát nemohla a nestala, neboť se jím nestal ani F. n. m. Ze zákona č. 92/1991 Sb., o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby, ve znění účinném v rozhodné době (dále též jen „zákon o velké privatizaci“) žalobkyni nevyplynul žádný jiný nárok, než ten, aby do jejího základního kapitálu byl vložen právě ten majetek, který byl k tomuto účelu určen orgánem příslušným k rozhodnutí o privatizaci (v daném případě vládou) a ve schváleném privatizačním projektu vymezen [ust. §12 odst. 2 písm. a) zákona o velké privatizaci]. Žádný nárok na vklad předmětných nemovitostí do základního kapitálu žalobkyně pro případ nicotnosti výše zmiňovaného správního rozhodnutí o převodu správy pro žalobkyni ze zákona o velké privatizaci nevyplývá.
Odvolací soud tak dovodil, že žalobkyně není aktivně věcně legitimována ve sporu o určení vlastnictví k předmětným nemovitostem.
Nemá-li žalobkyně v řízení o určení vlastnického práva k daným nemovitostem aktivní věcnou legitimaci, soud prvního stupně správně žalobu zamítl, byť její nedostatek zaměnil za nedostatek naléhavého právního zájmu.
Odvolací soud proto napadený rozsudek v zamítavém výroku ve věci samé podle §219 o. s. ř. potvrdil.
Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně dovolání, které směřuje proti jeho výroku, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku ve věci samé potvrzen a dovolání „opírá o dovolací důvod uvedený v §238 odst. 1 písm. a) o. s. ř., neboť rozsudkem odvolacího soudu byl změněn rozsudek soudu prvního stupně.“
Dovolatelka má za to, že závěr odvolacího soudu ji zcela zbavuje možnosti domoci se oprávněného požadavku na určení vlastnictví k nemovitostem, ohledně nichž došlo v minulosti k nezákonnému postupu ke škodě právního předchůdce dovolatelky, v důsledku čehož byl zakonzervován stav, který je v rozporu s právem.
Podle mínění dovolatelky odvolací soud „v podstatě“ vycházel „zřejmě“ z úvahy, že majetkem dovolatelky může být pouze ten majetek, který je uveden v privatizačním projektu v souladu s ustanovením §6 odst. 1 zákona o velké privatizaci a s nímž se nakládá způsobem popsaným v §12 odst. 2 tohoto zákona. Tato úvaha však nemá podle názoru dovolatelky oporu v žádném ustanovení cit. zákona. Naopak podle §2 téhož zákona majetkem pro účely tohoto zákona je souhrn věcí a finančních prostředků, ke kterým má podnik právo hospodaření nebo které jsou v jeho vlastnictví, jakož i souhrn práv i jiných majetkových hodnot podniku. Z cit. ustanovení vyplývá, že dovolatelka mohla být „subjektem“ vlastnictví i jiných majetkových hodnot, než uvedených v §6 cit. zákona, a tedy jiných, než uvedených v privatizačním projektu.
Odvolací soud podle názoru dovolatelky nepřihlédl ani k té závažné skutečnosti, že dovolatelka je právním nástupcem Č. p., s. p. a že v důsledku toho na dovolatelku přešla veškerá práva a závazky právního předchůdce. Dovolatelka poukazuje na to, že vyhláškou ministerstva financí ze dne 24. 10. 1945 vzniklo pět pojišťoven, které byly vyhláškou č. 977 ze dne 25. 5. 1948 sloučeny a vznikla Československá pojišťovna n. p. Zákonem č. 85/1952 Sb. přestává být Československá pojišťovna národním podnikem a stává se státním pojišťovacím ústavem s názvem Státní pojišťovna. Podle zákona č. 162/1968 Sb. se Státní pojišťovna rozdělila na Českou státní pojišťovnu a Slovenskou státní pojišťovnu a nakonec podle zákona č. 185/1991 Sb. zanikla Česká státní pojišťovna a vznikla Česká pojišťovna s. p. Lze tedy – podle mínění dovolatelky – konstatovat, že dovolatelka je právním nástupcem všech výše jmenovaných pojišťoven. Právě Československá pojišťovna n. p. byla vlastníkem všech nemovitostí, které jsou předmětem tohoto sporu. V roce 1953 došlo k převodu správy nemovitostí ze Státní pojišťovny do správy „komunálního podniku m. P.“, avšak tento převod nebyl v souladu s platnými předpisy, zejména pro nedostatek souhlasu Ministerstva financí s převodem správy ve smyslu čl. 10 Statutu podle §12 zák. č. 85/1952 Sb., a proto byl neplatný. Tento převod mohl být proveden pouze na základě smlouvy a se zmíněným souhlasem. V případě neúčinnosti výměru Ministerstva místního hospodářství z 15. 11. 1953 by se dovolatelka - podle svého tvrzení - stala v privatizaci vlastníkem předmětných nemovitostí.
Dovolatelka uzavírá, že pokud byl rozhodnutím ministra financí ze dne 17. 4. 1992 vyjmut majetek státního podniku Č. p. a tento majetek převeden na F. n. m. ke dni vkladu tohoto majetku do nově zakládané a. s. Č. p., došlo k převedení vlastnických práv státního podniku Č. p. k veškerému majetku, včetně nemovitostí, které jsou předmětem tohoto řízení. Právě v důsledku nezákonného postupu státních orgánů došlo k převodu správy nemovitostí na B. p. m. P. a v důsledku toho mohl být tento majetek uveden v privatizačním projektu.
Z uvedených důvodů dovolatelka navrhuje, aby byl zrušen napadený rozsudek, jakož i rozsudek soudu prvního stupně a věc byla vrácena posledně jmenovanému soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný 1) ve vyjádření k dovolání považuje dovolání za nedůvodné. Žalobkyně si zcela nesprávně a účelově vykládá ustanovení zákona o velké privatizaci. Ustanovení §2 tohoto zákona podává jen obecný výčet toho, co se podle zákona považuje za majetek podniku, avšak co je předmětem konkrétní privatizace, to upravují ustanovení §6 a §11 cit. zákona. Tato ustanovení oba soudy správně aplikovaly.
Žalovaný 1) dále namítá, že není správné tvrzení dovolatelky, že je právním nástupcem Č. p., státního podniku, pokud by mělo jít o universální sukcesi. Dovolatelka ignoruje skutečnost, že po privatizaci státního podniku a vzniku akciové společnosti – dovolatelky nadále existuje původní státní podnik, i když jeho předmět činnosti je omezen na pouhou likvidaci restitučních nároků. O právním nástupnictví mezi státním podnikem a dovolatelkou lze proto hovořit jen v mezích §15 zákona o velké privatizaci.
Žalovaná 2) ve vyjádření k dovolání především uvádí, že námitky žalobkyně si vzájemně odporují, protože je-li právním nástupcem původních vlastníků předmětných nemovitostí, pak je nemohla nabýt privatizací. Žalovaná 2) souhlasí se závěry soudů, že žalobkyně není právním nástupcem vlastníka, který nemovitosti vlastnil před znárodněním a sporné nemovitosti žalobkyně nezískala ani privatizací.
Žalovaná 2) odkazuje na rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 13. 11. 1998 čj. 11 Cmo 115/98-83, obsahující totožnou právní problematiku se stejnými právními závěry. Navrhuje zamítnutí dovolání.
Podle bodu 17., hlavy I., části dvanácté zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů, se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. lednem 2001).
Dovolatelka se zjevně mýlí, pokud dovolání opírá o ustanovení §238 odst. 1 písm. a) o. s. ř., poněvadž jednak jde o přípustnost dovolání, nikoli o dovolací důvod, jednak neodpovídá skutečnosti, že rozsudkem odvolacího soudu byl změněn rozsudek soudu prvního stupně.
V posuzovaném případě odvolací soud potvrdil zamítavý rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, a proto přípustnost dovolání - když odvolací soud dovolání ve výroku svého rozsudku nepřipustil – může být založena jen podle ustanovení §239 odst. 2 o. s. ř. [jde o první rozsudek soudu prvního stupně a odvolacího soudu ve věci, takže nepřichází v úvahu přípustnost dovolání podle §238 odst. 1 písm. b) o. s. ř.].
Vady řízení ve smyslu ust. §237 odst. 1 o. s. ř., k nimž dovolací soud přihlíží z úřední povinnosti (ust. §242 odst. 3 o. s. ř.) a jejichž existence činí zmatečným (s výjimkami vypočtenými v odstavci druhém) každé rozhodnutí odvolacího soudu, dovoláním namítány nejsou a z obsahu spisu se nepodávají.
Zbývá tudíž posoudit přípustnost dovolání podle §239 odst. 2 o. s. ř., na kterou lze usuzovat podle obsahu dovolání. Podle tohoto ustanovení nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.
Dovolání může být ve smyslu cit. ustanovení přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právní otázky (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání neumožňují) a jde-li zároveň o právní otázku zásadního významu.
V takovém případě lze dovolání podat jen z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§241 odst. 3 písm. d) o. s. ř.].
Právním posouzením je činnost soudu, při níž aplikuje konkrétní právní normu na zjištěný skutkový stav, tedy dovozuje ze skutkového zjištění, jaká mají účastníci podle příslušného právního předpisu práva a povinnosti. Při aplikaci práva jde tudíž o to, zda byl použit správný právní předpis a zda byl také správně vyložen, popř. správně aplikován.
Ve výše uvedeném smyslu musí mít rozhodnutí odvolacího soudu zásadní význam po právní stránce především z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (co do obecného dopadu na případy obdobné povahy). Rozhodnutí odvolacího soudu má z tohoto pohledu zásadní význam zpravidla tehdy, jestliže řeší takovou právní otázku, která judikaturou vyšších soudů (tj. dovolacího soudu a odvolacích soudů) nebyla vyřešena nebo jejích výklad se v judikatuře těchto soudů dosud neustálil (vyšší soudy při svém rozhodování řeší takovou otázku rozdílně, takže nelze hovořit o ustálené judikatuře) nebo jestliže odvolací soud posoudil určitou právní otázku jinak, než je řešena v konstantní judikatuře vyšších soudů, tedy představuje-li v tomto směru odlišné, „nové řešení této právní otázky (srov. odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu uveřejněného pod č. 27/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
V projednávané věci však dovolatelka žádnou takovou právní otázku zásadního významu neformuluje.
Otázka, který majetek byl předmětem privatizace, je otázkou skutkového zjištění, a nikoli otázkou právní, kterou by bylo lze subsumovat pod dovolací důvod podle §241 odst. 3 písm. d) o. s. ř. Toto skutkové zjištění činí soud na základě uzavřené smlouvy, a to předmětu této smlouvy, popř. i rozhodnutí o privatizaci (privatizačního projektu).
To se obdobně týká další otázky, kladené dovolatelkou, která se týká přechodu resp. převodu práv a závazků, spojených s převáděným (privatizovaným) majetkem. Podle §15 odst. 1 zákona o velké privatizaci mohly takto přejít na nabyvatele jen ty práva a závazky, které byly spjaty s privatizovaným majetkem.
Ani v tomto směru tudíž nejde o právní otázku, natož zásadního právního významu, ale jen o otázku skutkovou.
Z toho zároveň vyplývá, že v takovém případě otázka, zda určité právo přešlo na nabyvatele podle zákona o velké privatizaci, popř. zda právní předchůdce nabyvatele (F. n. m., privatizovaný státní podnik) byl subjektem konkrétního práva, je otázkou, která se týká jednotlivého případu a jednoho subjektu a nemá proto nezbytný judikatorní přesah; nemůže být proto otázkou zásadního právního významu, která má zobecňující právní význam pro stejné nebo obdobné případy téhož druhu.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §239 odst. 2 o. s. ř. není z uvedených důvodů dána a proto dovolací soud dovolání jako nepřípustné odmítl [§218 odst. 1 písm. c) ve vazbě na §243b odst. 4 věta první o. s. ř.].
O nákladech řízení o dovolání dovolací soud nerozhodoval, protože o těchto nákladech rozhodne soud prvního stupně v souvislosti se zrušením výroků o nákladech řízení odvolacím soudem.
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně 28. ledna 2004
JUDr. František Faldyna, CSc., v. r.
předseda senátu