ECLI:CZ:NS:2004:32.ODO.893.2003.1
sp. zn. 32 Odo 893/2003
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Kateřiny Hornochové v právní věci žalobkyně K. S., s. r. o., zastoupené, advokátkou, proti žalovaným 1) M. F., spol. s r.o., 2) Mgr. M. P., advokátovi, správci konkursní podstaty úpadkyně B. a.s., o nařízení předběžného opatření, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 34 Nc 4/2002, o dovolání druhého žalovaného proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 23. ledna 2003, č.j. 7 Cmo 526/2002-54, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Vrchní soud v Olomouci shora označeným usnesením změnil usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 11. listopadu 2002, č.j. 34 Nc 4/2002-42, o zamítnutí návrhu na vydání předběžného opatření tak, že žalovaným uložil povinnost zdržet se právních úkonů vedoucích k převodu vlastnictví osobního automobilu, blíže specifikovaného ve výroku rozhodnutí, na jakoukoliv třetí osobu, vyjma žalobkyně (první věta výroku). Dále uložil Městskému úřadu v Klatovech neprovádět zápis skutečností blíže specifikovaných ve výroku rozhodnutí (druhá věta výroku) a žalobkyni povinnost podat do třiceti dnů od právní moci usnesení žalobu ve věci samé (třetí věta výroku). Odvolací soud dále rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (čtvrtá věta a pátá věta výroku).
Proti usnesení odvolacího soudu podal druhý žalovaný dovolání, v němž odvolacímu soudu vytkl nesprávně zjištěný skutkový stav, jakož i pochybení v právním posouzení věci. Podle mínění dovolatele mu soud uložil předmětnou povinnost, ačkoli ho jako správce konkursní podstaty ve výkonu jeho práv a povinností, které mu svěřuje zákon, omezit nelze. Poukázal na to, že podmínky pro vydání předběžného opatření vymezené v ustanovení §74 občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“) nebyly splněny, neboť podle jeho přesvědčení nebylo třeba zatímně upravit jeho poměry a ani nebyla odůvodněna obava, že by byl ohrožen výkon rozhodnutí. Dále namítl, že soud měl postupovat podle §150 o. s. ř. a náhradu nákladů řízení žalobkyni vůči němu, který pouze plnil své zákonné povinnosti a svým chováním příčinu k podání návrhu na vydání předběžného opatření nezavdal, nepřiznat. Výhradu vznesl i proti označení jeho osoby jako účastníka řízení v usneseních soudů obou stupňů. Poukazuje na nedostatečně zjištěný skutkový stav věci navrhl, aby do řízení vstoupila … banka, a.s. jako vedlejší účastník na straně žalobkyně a aby dovolací soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Jelikož řízení před soudem prvního stupně bylo zahájeno po 1. lednu 2001, uplatní se pro dovolací řízení – v souladu s body 1., 15. a 17., hlavy I., části dvanácté, zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony – občanský soudní řád ve znění účinném od 1. ledna 2001.
Dovolání není v této věci přípustné.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Přípustnost dovolání proti usnesení odvolacího soudu upravují ustanovení §237 až §239 o. s. ř.
Usnesení odvolacího soudu, jímž bylo změněno usnesení soudu prvního stupně o zamítnutí návrhu na vydání předběžného opatření, nelze podřadit žádnému z usnesení, proti nimž zákon připouští dovolání v ustanoveních §238, §238a a §239 o. s. ř.
Dovolání není přípustné ani podle ustanovení §237 o. s. ř., upravujícího přípustnost dovolání rovněž proti usnesení odvolacího soudu, ovšem pouze za podmínky, že jde o usnesení ve věci samé. Protože usnesení o nařízení předběžného opatření, které zpravidla meritornímu rozhodnutí soudu předchází, nemůže mít (již s ohledem na svůj účel) povahu rozhodnutí ve věci samé, není dovolání přípustné ani podle §237 o. s. ř.
Pokud pak dovolatel zpochybňoval správnost rozhodnutí odvolacího soudu o nákladech řízení, majícího charakter usnesení ve smyslu §167 odst. 1 o. s. ř., není podle právní úpravy přípustnosti dovolání v občanském soudním řádu účinné od 1. ledna 2001 ani v této části dovolání přípustné (srov. usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Tento závěr s sebou nese posouzení podaného dovolání jako nepřípustného. Na tom nemůže nic změnit ani okolnost, že písemné vyhotovení napadeného usnesení neobsahovalo poučení o tom, zda lze proti němu podat dovolání. Důsledkem chybějícího, neúplného nebo nesprávného poučení soudu o opravných prostředcích může být pouze zachování lhůty k podání opravného prostředku, nikoli přípustnost jinak nepřípustného opravného prostředku (srov. rozhodnutí uveřejněné pod číslem 51/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Nejvyšší soud proto podané dovolání, aniž ve věci nařizoval jednání (§243a odst. 1, věta první, o. s. ř.), usnesením odmítl [§243b odst. 5, věta první, o. s. ř. a §218 písm. c) o. s. ř.].
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanoveními §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. Dovolání druhého žalovaného bylo odmítnuto, žalobkyni však v souvislosti s dovolacím řízením náklady nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 14. dubna 2004
JUDr. Miroslav Gallus, v.r.
předseda senátu