ECLI:CZ:NS:2004:32.ODO.898.2003.1
sp. zn. 32 Odo 898/2003
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobkyně S. p., a.s., proti žalovaným 1) J. E., 2) M. H., 3) R. H., o zaplacení 39.561,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Šumperku pod sp. zn. 7 C 99/97, o dovolání prvního žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 10. září 2002, č.j. 51 Co 317/2001-150, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Šumperku rozsudkem ze dne 9. května 2000, č.j. 7 C 99/97-56, ve znění opravného usnesení ze dne 27. března 2001, č.j. 7 C 99/97-91, uložil všem třem žalovaným zaplatit společně a nerozdílně žalobkyni 27.787,70 Kč se 17% úrokem z prodlení z částky 21.928,70 Kč od 28. října 1994 do jejího zaplacení a se 17% úrokem z prodlení z částky 5.859,- Kč od 30. prosince 1994 do jejího zaplacení s tím, že plněním jednoho ze žalovaných zanikne v rozsahu tohoto plnění povinnost ostatních žalovaných (bod I. výroku). Dále uložil prvnímu žalovanému zaplatit žalobkyni 685,10 Kč se 17% úrokem z prodlení od 28. října 1994 do zaplacení (bod II. výroku), zamítl žalobu ve zbývající části (body III. a IV. výroku) a uložil všem třem žalovaným zaplatit společně a nerozdílně žalobkyni náklady řízení ve výši 4.712,- Kč s tím, že plněním jednoho ze žalovaných zanikne v rozsahu tohoto plnění povinnost ostatních žalovaných.
K odvolání prvního žalovaného směřujícího do výroků rozsudku soudu prvního stupně, jimiž mu byla uložena povinnost k plnění, Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 10. září 2002, č.j. 51 Co 317/2001-150, zrušil rozsudek soudu prvního stupně v té části bodu I. výroku, ve které bylo stanoveno, že plněním jednoho ze žalovaných zanikne v rozsahu plnění povinnost ostatních žalovaných (výrok I.), jakož i ve vyhovujícím výroku o povinnosti všech třech žalovaných zaplatit žalobkyni 14.619,20 Kč se 17% úrokem z prodlení od 28. října 1994 do zaplacení a řízení v této části zastavil (II. výrok). Dále ho změnil v bodu V. výroku o nákladech řízení tak, že všem třem žalovaným uložil zaplatit společně a nerozdílně žalobkyni 3.909,- Kč (III. výrok) a potvrdil ho v bodu II. výroku, jakož i ve zbývající části bodu I. výroku o povinnosti všech třech žalovaných zaplatit žalobkyni společně a nerozdílně 13.168,50 Kč se 17% úrokem z prodlení z částky 7.309,50 Kč od 28. října 1994 do zaplacení a z částky 5.859,- Kč od 30. prosince 1994 do zaplacení (IV. výrok). Odvolací soud dále rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok V.).
Rozsudek odvolacího soudu napadl první žalovaný dovoláním, jehož přípustnost opřel o ustanovení §238 odst. 1 občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“) a důvodnost o ustanovení §241 odst. 2 (správně má být uvedeno „odst. 3“) písm. d) o. s. ř., prostřednictvím kterého odvolacímu soudu vytkl nesprávné právní posouzení věci. V následných dvou podáních, kterými dovolatel reagoval na výzvy soudu prvního stupně k doplnění dovolání, namítl rovněž pochybení odvolacího soudu, pokud ho v napadeném rozsudku poučil o možnosti podat dovolání dle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. prosince 2000. Vzhledem k tomu, že předmětný právní vztah mezi ním a žalovanými zanikl k datu 14. června 1993, nevidí důvod, proč by mělo být přihlíženo k pozdější novele občanského soudního řádu – k zákonu č. 238/1995 Sb., který stanovil finanční limity z hlediska přípustnosti dovolání. Vzhledem k nesprávnému poučení soudu lhůtu k podání dovolání dodržel, neboť ho podal „do doby 45 dnů, tj. do doby 2 měsíců, ačkoli z důvodů, že se odvolatel řídil nesprávným poučením soudu o dovolání, lze podat toto do 4 měsíců od doručení takového rozhodnutí na základě ustanovení §240 odst. 2 o. s. ř.“ (dovolatel cituje toto ustanovení ve znění účinném od 1. ledna 2001). Dovolatel dále snesl argumenty na podporu jím uplatněného dovolacího důvodu a navrhl, aby dovolací soud jím napadené rozhodnutí zrušil a aby věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Podle bodu 17., hlavy I., části dvanácté, zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. lednem 2001). O takový případ jde i v této věci, jelikož odvolací soud věc ve shodě s bodem 15., hlavy I., části dvanácté, zákona č. 30/2000 Sb. rovněž projednal podle dosavadního znění občanského soudního řádu.
Dovolací soud tak nepřisvědčil dovolateli, pokud brojil proti poučení odvolacího soudu o možnosti podat dovolání za aplikace občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. prosince 2000 a poukazoval na nutnost použití uvedeného předpisu ve znění rozhodném k datu zániku předmětného právního vztahu mezi ním a ostatními žalovanými. Z výše uvedených ustanovení zákona č. 30/2000 Sb. je zcela nepochybné, že při posuzování a projednání dovolání se postupuje podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. prosince 2000, pokud podle něho rozhodoval o odvolání odvolací soud, nebo v ostatních případech podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2001. Doba trvání příslušného hmotně právního vztahu (tj. k jakému konkrétnímu datu tento vztah trval, změnil se či zanikl), z něhož je žalobní nárok odvozován, je z pohledu toho, jaké znění občanského soudního řádu má být na projednání a rozhodnutí dovolání aplikováno, právně bezvýznamná.
Dovolání v této věci není přípustné.
Podle ustanovení §236 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Rozsudek odvolacího soudu má v prvním a ve čtvrtém výroku povahu potvrzujícího rozhodnutí ve věci samé (pro posouzení toho, zda je o výrok zrušující, potvrzující či měnící není významné, jak odvolací soud formuloval výrok svého rozhodnutí, nýbrž obsah výroku a jeho porovnání s příslušným výrokem rozhodnutí soudu prvního stupně).
Přípustnost dovolání směřujícího do potvrzujícího výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé lze obecně opřít o ustanovení §237, §238 odst. 1 písm. b) nebo o ustanovení §239 o. s. ř.
O případ podřaditelný ustanovení §238 odst. 1 písm. b) o. s. ř. nejde, neboť potvrzený rozsudek soudu prvního stupně je prvním rozsudkem tohoto soudu ve věci.
Podle ustanovení §239 o. s. ř. dovolání rovněž přípustné není, neboť odvolací soud ji výrokem svého rozsudku nevyslovil a první žalovaný návrh na vyslovení přípustnosti nepodal.
Navíc je třeba dodat, že přípustnost dovolání podle ustanovení §238 odst. 1 písm. b) a §239 odst. 1 a 2 o. s. ř. je v této věci vyloučena ustanoveními §238 odst. 2 písm. a) a §239 odst. 3 o. s. ř. Podle §238 odst. 2 písm. a) o. s. ř. není dovolání podle odstavce 1 téhož ustanovení přípustné ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20 000 Kč a v obchodních věcech 50 000 Kč s tím, že se k příslušenství pohledávky nepřihlíží, ledaže by samostatně tvořilo předmět řízení (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. ledna 1998, sp. zn. 2 Cdon 322/97, publikované pod č. 62 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1998). V předmětném sporu jde nepochybně o obchodní věc (spor mezi podnikateli o zaplacení ceny dodaného zemního plynu), v níž dovoláním dotčeným prvním výrokem ve spojení se čtvrtým výrokem rozsudku odvolacího soudu bylo rozhodnuto o peněžitých plněních ve výši 13.168,50 Kč s příslušenstvím a ve výši 685,10 Kč s příslušenstvím, tedy o peněžitém plnění, které ani v jedné z obou částek nepřevýšilo 50.000,- Kč.
Zbývá tak posoudit podmínky přípustnosti určené v ustanovení §237 o. s. ř., tedy zda v řízení nedošlo k vadám v tomto ustanovení uvedeným, neboť omezení uvedená v §238 odst. 2 písm. a) a §239 odst. 2 o. s. ř. zde neplatí.
Vady řízení ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř., k nimž je povinen dovolací soud přihlížet z úřední povinnosti (§242 odst. 3 o. s. ř.) a jejichž existence činí zmatečným (s výjimkami zakotvenými v §237 odst. 2 o. s. ř.) každé rozhodnutí odvolacího soudu, dovoláním namítány nejsou a z obsahu spisu rovněž nevyplývají.
Z uvedeného vyplývá, že dovolání proti prvnímu a čtvrtému výroku rozsudku odvolacího soudu přípustné není.
Rozsudek odvolacího soudu ve druhém výroku, jímž bylo rozhodnutí soudu prvního stupně ohledně částky 14.619,20 Kč s příslušenstvím zrušeno a řízení zastaveno, má povahu usnesení.
Proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo rozhodnutí soudu prvního stupně zrušeno a řízení zastaveno, přichází v obecné rovině přípustnost dovolání pouze za podmínek uvedených v ustanoveních §238a odst. 1 písm. b) o. s. ř. a §237 o. s. ř. Vzhledem k tomu, že podle §238a odst. 1 písm. b) části věty za středníkem o. s. ř. je přípustnost dovolání také podle tohoto ustanovení vyloučena ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20 000 Kč a v obchodních věcech 50 000 Kč (rovněž zde se k příslušenství pohledávky nepřihlíží - srov. též shora citované usnesení Nejvyššího soudu), není dovolání proti druhému výroku rozsudku odvolacího soudu podle tohoto ustanovení přípustné.
Protože existenci tzv. zmatečnostních vad řízení uvedených v §237 odst. 1 o. s. ř. Nejvyšší soud již dříve vyloučil, lze uzavřít, že dovolání není podle tohoto ustanovení přípustné ani proti druhému výroku rozsudku odvolacího soudu.
Rovněž tak dovolání směřující i do zbývající části rozsudku odvolacího soudu, tj. do jeho třetího a pátého výroku o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů, které – ač součástí rozsudku – má s ohledem na §167 odst. 1 o. s. ř. povahu usnesení, přípustné není. Nelze je totiž podřadit žádnému z usnesení, proti nimž zákon připouští dovolání v §238 a odst. 1 písm. b) až f) o. s. ř. a podmínky stanovené v §239 o. s. ř. daná věc rovněž nesplňuje, neboť usnesení o nákladech řízení není usnesením ve věci samé; existenci zmatečnostních vad řízení dle §237 odst. 1 o. s. ř. Nejvyšší soud již dříve vyloučil.
Tento závěr s sebou nese konečné posouzení podaného dovolání jako nepřípustného. Nejvyšší soud je proto, aniž by se mohl věcí dále zabývat, bez nařizování jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), podle §243b odst. 4 a §218 odst. 1 písm. c) o. s. ř. usnesením odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanoveními §243b odst. 4, 224 odst.1 a §146 odst. 2 věty první o. s. ř. (per analogiam), když první žalovaný, který z procesního hlediska zavinil, že dovolání bylo odmítnuto, nemá právo na náhradu těchto nákladů a žalobkyni v souvislosti s dovolacím řízením náklady nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 20. dubna 2004
JUDr. Miroslav Gallus, v.r.
předseda senátu