ECLI:CZ:NS:2004:32.ODO.904.2003.1
sp. zn. 32 Odo 904/2003
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Jiřího Macka ve věci žalobce M. S., zastoupeného, advokátem, proti žalované P. S. a.s., zastoupené, advokátkou, o zaplacení částky 82 138 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 10 C 33/2002, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. dubna 2003 č. j. 19 Co 124/2003-45, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 30. dubna 2003 č. j. 19 Co 124/2003-45 se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 6 rozsudkem ze dne 29. listopadu 2002 č. j. 10 C 33/2002-22 zamítl žalobu s návrhem, aby byla žalovaná povinna zaplatit žalobci částku 82 138 Kč s 8,5% úrokem z prodlení od 13. 10. 2001 do zaplacení, a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soud prvního stupně zjistil, že žalobce jako leasingový nájemce tahače návěsu SPZ … uzavřel s žalovanou pojistnou smlouvu, jejímž předmětem bylo pojištění tohoto vozidla pro případ poškození, zničení nebo jeho odcizení. Dne 27. 3. 2001 došlo k dopravní nehodě tohoto vozidla tak, že jeho řidič V. Š. (zaměstnanec žalobce) při projíždění pravotočivé zatáčky v L. a při výjezdu z ní způsobil převrácení vozidla s prázdným návěsem na levý bok. Řidič se zranil a na vozidle způsobil škodu ve výši 634 407 Kč dle nákladů vyúčtovaných společností N. T. spol. s r. o., provádějící jeho opravu. Žalovaná poskytla pojistné plnění, které krátila o žalovanou částku, což odůvodnila tím, že došlo k vědomému porušení povinností řidiče při dopravní nehodě. Soud prvního stupně dále zjistil, že řidič jel v den nehody více než 10 hodin, k jízdě nastoupil v 5.20 hodin a jízdu ukončil dopravní nehodou v 16.00 hodin, přičemž od 14.40 hodin neměl přestávku v řízení. Předepsané přestávky v řízení v délce 45 minut nahrazoval povolenými patnáctiminutovými pauzami v řízení. Uvedeným jednáním porušil vyhlášku č. 108/1976 Sb., o evropské dohodě o práci osádek vozidel v mezinárodní silniční dopravě, která povoluje řízení vozidla pouze 9 hodin denně (v ojedinělých případech 10 hodin), když řídil vozidlo déle než 10 hodin a poslední přestávku měl 80 minut před nehodou. V době nehody proto musel být unavený. Soud prvního stupně věc posoudil tak, že k dopravní nehodě došlo výlučně zaviněním řidiče vozidla, který kromě nedodržování předepsaných přestávek v řízeních vjel do zatáčky takovou rychlostí, že nebyl schopen vozidlo zvládnout, takže se převrátilo. Tím hrubě porušil své povinnosti dané mu vyhláškou č. 361/2000 Sb., o pravidlech silničního provozu, a to jejího §4 písm. a), §18 odst. 1, přičemž toto porušení je o to závažnější, že se jej dopustil řidič profesionál, který nadto řídil vozidlo, jež svou velikostí a vahou může způsobit velmi závažný následek na majetku a životech. Podle závěru soudu prvního stupně se jednalo o vědomé velmi hrubé porušení pravidel silničního provozu i vyhlášky č. 108/1976 Sb. a zákona č. 111/1994 Sb. a žalovaná má proto právo na snížení pojistného plnění podle článku 8 odst. 20 všeobecných pojistných podmínek. Skutečnost, že řidič nejel rychlostí vyšší než 50 km v hodině, je podle závěru soudu prvního stupně skutkově i právně zcela irelevantní, neboť se následkem jeho jízdy prokázalo, že rychlost, s níž vjel do zatáčky, byla zjevně nepřiměřená situaci. Dvanáctiprocentní snížení pojistného plnění je odpovídající míře vědomého porušení předpisů ze strany řidiče žalobce.
K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 30. dubna 2003 č. j. 19 Co 124/2003-45 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud vyšel z dosavadních výsledků řízení, podle nichž mezi účastníky zůstalo sporné pouze to, zda řidič havarovaného vozidla porušil vědomě své povinnosti, tedy zda se jednalo o nedbalost vědomou, která předpokládá, že škůdce věděl o možnosti způsobení škody, ale bez přiměřených důvodů spoléhal, že ji nezpůsobí, nebo nedbalost nevědomou, když škůdce neví, že může způsobit škodu, ačkoliv by to vzhledem k okolnostem a ke svým osobním poměrům vědět měl. Povinnosti pojištěného vymezuje §799 odst. 1 občanského zákoníku (dále jen „ObčZ“) tak, že jsou to ty, které byly dohodnuty nebo které jsou v tomto zákoně nebo ve všeobecných pojistných podmínkách stanoveny. Podle §799 odst. 3 ObčZ platí, že mělo-li vědomé porušení povinností uvedených v odstavci 1 a odstavci 2 podstatný vliv na vznik pojistné události nebo na zvětšení rozsahu následků pojistné události, je pojistitel oprávněn pojistné plnění snížit podle toho, jaký vliv mělo toto porušení na rozsah jeho povinnosti plnit. Stejné právo pojistitele stanoví i všeobecné pojistné podmínky ve svém článku 8 bodu 20. Odvolací soud stejně jako soud prvního stupně poukázal na závěr šetření dopravní policie, z něhož vyplynulo, že k havárii došlo tak, že řidič vozidla nepřizpůsobil rychlost jízdy při projíždění prudké pravotočivé zatáčky a při výjezdu ze zatáčky došlo k převrácení vozidla, čímž porušil své povinnosti stanovené v §7 písm. a) a §18 odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích. Odvolací soud přijal závěr, že za dané situace, kdy jako profesionální řidič nepřizpůsobil rychlost jízdy vlastnostem vozidla a dopravně technickému stavu pozemní komunikace, musel si být vědom možnosti způsobení škody, ale bez přiměřených důvodů spoléhal, že ji nezpůsobí; porušil tak vědomě své povinnosti vyplývající pro něj jako účastníka silničního provozu. S ohledem na tento závěr je pak podle odvolacího soudu nerozhodné, zda řidič dodržel povinné přestávky stejně jako okolnost, že nepřekročil maximálně povolenou rychlost, neboť takové jednání by bylo jen dalším porušení povinnosti vyplývající pro řidiče z citovaného zákona (§18 odst. 4).
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, které považuje za přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), neboť pojistně-právní vztahy patří k nejčastěji se vyskytujícím právním vztahům, kdy přesnější vyjasnění právního rámce „přiměřeného snížení pojistného plnění“ pojistitelem v případě vědomého porušení povinností pojištěného je nezbytné, když dovolací soud svůj názor na aplikovatelnost §809 odst. 2 ObčZ dosud podstatněji nevyjádřil. Odvolací soud dovodil svůj závěr o vědomosti žalobce (jeho řidiče) o porušení povinností stanovených předpisy o provozu na pozemních komunikacích z toho, že za situace, kdy jako profesionální řidič nepřizpůsobil rychlost jízdy vlastnostem vozidla a dopravně technickému stavu pozemní komunikace, musel si být vědom možnosti způsobení škody. Snížením pojistného plnění je tedy podle závěru odvolacího soudu sankcionovatelné již pouhé uvědomování si možného následku porušení právní povinnosti. Dovolatel s tímto závěrem nesouhlasí a zastává názor, že pojem vědomost je svázán s vlastním porušením právní povinnosti a snížením pojistného plnění je sankcionovatelné výlučně uvědomované si porušení právní povinnosti. Podle názoru dovolatele by názor odvolacího soudu vedl k těžko odůvodnitelnému rozšíření práva pojistitele na snížení pojistného plnění a pojistitel by byl oprávněn snížit pojistné plnění v podstatě při každé dopravní nehodě zaviněné pojištěným, byť by si tento v okamžiku vzniku škody vůbec neuvědomil, že právě porušuje pravidla silničního provozu; tento stav by výrazně snižoval význam havarijního pojištění motorových vozidel, jehož základním smyslem je chránit pojištěného i před vlastními nevědomými chybami. Pojistitel by za této situace vyplácel pojistné ve sjednané výši pouze v případech nehod zaviněnými jinými účastníky silničního provozu, které bývají většinou kryty povinném ručením podle zákona č. 168/1989 Sb. Dovolatel dále poukázal na to, že v souzené věci nebylo prokázáno nic, z čeho by bylo možno dovozovat byť jen stín podezření, že by řidič žalobce vjel do inkriminované zatáčky s tím, že by si uvědomoval, že jede příliš rychle. Závěr odvolacího soudu, že řidič jel nepřiměřenou rychlostí, když současně nepřekročil nejvyšší povolenou rychlost a současně se jedná o vědomé porušení právní povinnosti, označil za „odvážné“. Stanovení přiměřené rychlosti za současného nepřekročení nejvyšší povolené rychlosti je přitom podle názoru dovolatele velmi obtížné, když tato je odvislá od celé řady faktorů jako jsou povětrnostní podmínky, povrch vozovky, typ vozidla, množství a charakter nákladu, provoz na silnici, zkušenosti řidiče apod., takže i na jednom jediném místě silniční komunikace bude existovat v rozličných situacích nepřeberná řada takových přiměřených rychlostí. Dovolatel poukázal na to, že překročení přiměřené rychlosti je jedním z nejhůře odhalitelných porušení povinností řidičem a neexistuje žádný rozumný důvod k tomu bez dalšího obvinit řidiče jedoucího povolenou rychlostí, že vědomě překročil přiměřenou rychlost. Dovolatel navrhl zrušení rozsudků soudů obou stupňů a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaná ve vyjádření k dovolání poukázala na to, že všechny obecně závazné předpisy, stejně tak prevenční povinnosti, jsou z praktických důvodů psány obecně, nikoliv kazuisticky a dovolatel se nemůže bránit tvrzením, že řidič nevěděl o konkrétní aplikaci právních předpisů. K prokázání vědomosti řidiče o tom, že porušil své povinnosti, podle názoru žalované postačí, pokud bude postaveno najisto, že pojištěný znal uložené povinnosti. Dovolatel jako pojištěný nemůže smlouvou přenést na pojistitele povinnost dodržovat obecně závazné právní předpisy a prevenční povinnost. Ohledně dalších důvodů odkázala žalovaná na svoje vyjádření k odvolání a navrhla, aby dovolací soud posoudil napadené rozhodnutí jako správné a dovolání zamítl.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou ve lhůtě uvedené v §240 odst. 1 o. s. ř., zkoumal, zda je dovolání přípustné.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu je dovolání přípustné za podmínek uvedených v §237 odst. 1 písm. b) a písm. c) o. s. ř.
Podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil. O takový případ se v dané věci nejedná, přichází proto v úvahu pouze přípustnost dovolání, jejíž podmínky stanoví §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Ta je dána tehdy, pokud dovolání není přípustné podle písmena b) tohoto ustanovení a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem. Předpokladem je, že řešení právní otázky mělo pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou právní otázku, na níž rozsudek odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení věci založen. Závěr o tom, zda dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, dovolací soud činí předběžně; zvláštní rozhodnutí o tom nevydává. Dospěje-li ke kladnému závěru, jde o přípustné dovolání a dovolací soud bez dalšího přezkoumá napadený rozsudek a rozhodne o něm meritorně.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst.1 písm. c) o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.
Nesprávným právním posouzením je omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav. O mylnou aplikaci právních předpisů se jedná, jestliže soud použil jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo aplikoval sice správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil.
V daném případě odvolací soud dovodil, že řidič V. Š. – zaměstnanec žalobce - vědomě porušil své povinnosti vyplývající pro něj jako účastníka silničního provozu, a proto podle §799 odst. 3 ObčZ a čl. 8 bodu 20 všeobecných pojistných podmínek žalovaná oprávněně snížila výplatu pojistného plnění.
Podle §788 odst. 2 ObčZ jsou součástí pojistné smlouvy všeobecné pojistné podmínky pojistitele, na něž se pojistná smlouvy odvolává, a které jsou k ní připojeny nebo byly před uzavřením smlouvy tomu, kdo s pojistitelem smlouvu uzavřel, sděleny.
Podle článku 11 bodu 2 písmena b) Všeobecných pojistných podmínek P. S. a. s. pro pojištění právnických osob a fyzických osob – podnikatelů (dále jen „VPP“) je pojištěný povinen dbát, aby pojistná událost nenastala, zejména nesmí porušovat povinnosti směřující k odvrácení nebo zmenšení nebezpečí, které jsou mu uloženy právními předpisy nebo které na sebe vzal pojistnou smlouvou, ani trpět jejich porušování ze strany třetích osob (za třetí osoby jsou pro tento účel považovány i osoby pojištěnému blízké nebo žijící s ním ve společné domácnosti a osoby pro něj činné).
Podle článku 11 bodu 2 písmena d) VPP je pojištěný mj. povinen dodržovat bezpečnostní předpisy.
Mělo-li vědomé porušení povinností uvedených v bodě 2 článku 11 VPP, ve zvláštní části VPP, případně dohodnutých v pojistné smlouvě nebo vyplývajících z občanského zákoníku podstatný vliv na vznik pojistné události nebo na zvětšení rozsahu následků pojistné události, je pojistitel oprávněn pojistné plnění snížit podle toho, jaký vliv mělo toto porušení na rozsah jeho povinnosti plnit.
Podle §809 odst. 2 ObčZ má pojistitel ve vztahu k pojištěnému právo na přiměřené snížení pojistného plnění, pokud pojištěný vědomě nebo následkem požití alkoholu nebo návykových látek porušil povinnosti uvedené v odstavci 1 tohoto ustanovení a toto porušení podstatně přispělo ke vzniku pojistné události nebo k většímu rozsahu jejích následků. Odstavec 1 uvedeného ustanovení pak ukládá pojištěnému povinnost dbát, aby pojistná událost nenastala; zejména nesmí porušovat povinnosti směřující k odvrácení nebo zmenšení škody nebo zmenšení nebezpečí, které jsou mu právními předpisy uloženy nebo které vzal na sebe pojistnou smlouvou.
Odvolací soud nesprávně aplikoval ustanovení §799 odst. 1 a 3 ObčZ, neboť ustanovení §809 a §799 odst. 1 ObčZ jsou v poměru speciality. Ustanovení §809 se použije při pojištění majetku. Povinnosti, které nesmí pojištěný porušit, jsou stanoveny šířeji než v §799. Jsou zde zahrnuty nejen povinnosti dohodnuté, stanovené v pojistných podmínkách a v občanském zákoníku, ale i povinnosti obsažené v kterémkoli obecně závazném předpise. Toto pochybení odvolacího soudu však samo o sobě k nesprávnému právnímu posouzení dané věci nevedlo.
Rozhodující otázkou, kterou odvolací soud řešil, je, zda zaměstnanec žalobce vědomě porušil povinnosti směřující k odvrácení nebo zmenšení škody nebo zmenšení nebezpečí, které jsou mu právními předpisy uloženy nebo které vzal na sebe pojistnou smlouvou
V dané věci jsou předmětné povinnosti, které nesmí pojištěný podle občanského zákoníku a všeobecných pojistných podmínek porušit, stanoveny především, jak správně uzavřel odvolací soud, v zákoně č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích, konkrétně v §4 písm a) a §18 odst. 1 tohoto zákona, které řidiči jako účastníku provozu na pozemních komunikacích ukládají chovat se ohleduplně a ukázněně, aby svým jednáním neohrožoval život, zdraví nebo majetek jiných osob ani svůj vlastní, své chování je povinen přizpůsobit zejména stavebnímu a dopravně technickému stavu pozemní komunikace, povětrnostním podmínkám, situaci v provozu na pozemních komunikacích, svým schopnostem a svému zdravotnímu stavu. Řidič je dále povinen přizpůsobit rychlost jízdy svým schopnostem, vlastnostem vozidla a nákladu, předpokládanému stavebnímu a dopravně technickému stavu pozemní komunikace, její kategorii a třídě, povětrnostním podmínkám a jiným okolnostem, které je možno předvídat; smí jet jen takovou rychlostí, aby byl schopen zastavit vozidlo na vzdálenost, na kterou má rozhled.
K tomu, aby pojistitel mohl pojištěnému snížit výši poskytnutého pojistného plnění, je třeba, aby porušení povinností pojištěného přispělo podstatným způsobem ke vzniku pojistné události nebo k většímu rozsahu jeho následků a aby k porušení povinností pojištěným došlo vědomě. Vědomost o porušení povinností přitom musí být dána v okamžiku, kdy k porušení stanovené povinnosti dochází, musí tedy být nepochybné, že porušení povinností je zřejmé i pojištěnému. Posouzení, zda došlo k porušení povinností na straně pojištěného vědomě, je jednoznačné a v podstatě nezpochybnitelné např. při překročení maximálně povolené rychlosti řidičem nebo v případě jízdy bez použití bezpečnostních pásů. Nepochybně složitější je situace v případě posuzování vědomosti řidiče o porušení jeho povinnosti přizpůsobit své chování a rychlost jízdy stavu komunikace, povětrnostním podmínkám, vlastnostem vozidla a nákladu a jiným okolnostem, jako např. jeho schopnostem a zdravotnímu stavu, situaci v provozu, apod. Vědomost řidiče o porušení jeho povinností by byla zřejmě nezpochybnitelná např. při značném překročení přiměřené rychlosti. Za situace (jako je tomu v posuzovaném případě), kdy k překročení maximálně povolené rychlosti nedošlo, je nezbytné vycházet ze všech ostatních okolností dopravní nehody. Těmito okolnostmi se však odvolací soud v napadeném rozsudku vůbec nezabýval. Závěr, že řidič porušil své povinnosti vědomě, nelze učinit pouze na základě úvahy, že pokud došlo k dopravní nehodě, řidič vědomě porušil své zákonné povinnosti. Skutečnost, že k dopravní nehodě došlo, může svědčit pouze o tom, že řidič jel nepřiměřenou rychlostí. Závěr o tom, že touto rychlostí – jako rychlostí v daný moment nepřiměřenou - jel vědomě, by bylo možno učinit po zvážení všech okolností nehody. Nepochybně bylo nutno (případně i znaleckým posudkem) zjistit, jaká rychlost byla za daných podmínek přiměřená, jakou rychlostí řidič jel a jaká je relace mezi těmito rychlostmi. V případě podstatného překročení přiměřené rychlosti by pak mohl být odůvodněný závěr o vědomosti řidiče, pokud se týká porušení jeho zákonných povinností směřujících k odvrácení nebo zmenšení škody nebo zmenšení nebezpečí. Odvolací soud však z takových skutkových zjištění nevycházel. Právní závěr tedy učinil na základě neúplných skutkových zjištění. Právní posouzení učiněné na základě neúplných skutkových zjištění je však samo neúplné a tudíž nesprávné. Je tedy i v rozporu s hmotným právem. Rozsudek má proto zásadní právní význam a dovolání je podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.přípustné a současně i podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. důvodné.
Nejvyšší soud proto rozsudek odvolacího soudu podle §243b odst. 1 věty za středníkem o. s. ř. zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§243b odst. 3 věta prvá o. s. ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud o náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího. V novém řízení odvolací soud rovněž nepřehlédne, že kmen obchodní firmy žalované zní P. S. a nikoliv P. S.´.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. října 2004
JUDr. Zdeněk Des, v.r.
předseda senátu