ECLI:CZ:NS:2004:32.ODO.919.2003.1
sp. zn. 32 Odo 919/2003
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Kateřiny Hornochové v právní věci žalobkyně L., spol. s r. o., zastoupené, advokátem, proti žalovanému T. K., zastoupenému, advokátem, o 76.082,60 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 21 C 365/2001, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. dubna 2003, č.j. 64 Co 39/2003-49, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 4.055,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám jejího zástupce.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze shora označeným rozsudkem potvrdil rozsudek pro zmeškání ze dne 17. června 2002, č.j. 21 C 365/2001-20, kterým Obvodní soud pro Prahu 5 žalovanému uložil zaplatit žalobkyni částku 76.082,60 Kč s příslušenstvím a náklady řízení (první věta výroku). Odvolací soud dále rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhá věta výroku).
Podle odvolacího soudu byly předpoklady pro vydání rozsudku pro zmeškání uvedené v ustanovení §153b odst. 1 a 3 občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“) splněny. Žalovaný se k prvnímu jednání, na které byl řádně předvolán, bez omluvy nedostavil, přičemž přítomná žalobkyně navrhla vydání rozsudku pro zmeškání. Byly tedy splněny podmínky k tomu, aby soud prvního stupně pokládal tvrzení žalobkyně obsažená v žalobě o skutkových okolnostech týkající se sporu za nesporná. Odvolací soud označil žalobní tvrzení za dostatečně určitá a úplná, aby podle nich mohl být žalobní nárok přiznán. Omluvu žalovaného z jednání u odvolacího soudu spojenou se žádostí o jeho odročení nepovažoval za důvodnou, a proto odvolání žalovaného projednal a rozhodl v jeho nepřítomnosti. Konstatoval, že žalovaný měl za situace, kdy obdržel předvolání k jednání s více než třítýdenním předstihem, dostatek času k uspořádání svých pracovních záležitostí, a proto nelze jeho nezbytnou účast na jiné akci považovat za důležitý důvod k odročení jednání. K odvolacím námitkám žalovaného směřujícím v obecné rovině do zjištěného skutkového stavu a do právního posouzení věci odvolací soud nepřihlížel, neboť v případě odvolání proti rozsudku pro zmeškání lze toto rozhodnutí přezkoumat pouze z důvodů uvedených v §205b o. s. ř.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání. Odvolacímu soudu vytkl, že jeho omluvu z jednání spojenou se žádostí o jeho odročení nesprávně právně posoudil a že za situace, kdy mu znemožnil účast na jednání, zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Konkrétně namítl, že odvolací soud svou úvahou o nedůvodnosti a nedostatečnosti jeho omluvy z jednání spojené se žádostí o jeho odročení nepostihl okolnost náhlé indispozice jeho společníka, která nastala až bezprostředně před odvolacím jednáním. Z tohoto pohledu je pak podle dovolatele délka časového předstihu od doručení předvolání ke dni jednání bezvýznamná. Navrhl, aby dovolací soud dovoláním napadený rozsudek zrušil.
Ve vyjádření k dovolání žalobkyně reagovala na odvolací námitky žalovaného, které, jak bylo již zdůvodněno shora, nemohly být předmětem odvolacího přezkumu. Uvedla, že soud měl k dispozici dostatek listinných důkazů, na základě kterých mohl rozhodnout, takže žalovaný dle jejího názoru nemohl svou fyzickou přítomností na jednání u odvolacího soudu změnit právní názor soudu a způsobit tak jiné rozhodnutí ve věci. Navrhla zamítnutí dovolání s tím, aby jí byla přiznána náhrada nákladů dovolacího řízení.
V souladu s body 1., 15. a 17., hlavy I., části dvanácté, zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, se pro dovolací řízení uplatní občanský soudní řád ve znění účinném od 1. ledna 2001.
Dovolání v této věci není přípustné.
Podle ustanovení §236 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Jde-li o rozsudek, jímž byl odvolacím soudem potvrzen v pořadí první rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé (jak tomu bylo i v posuzovaném případě), přichází v úvahu přípustnost dovolání jen podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., pokud dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. O takový případ jde zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaných ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních; způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je zásadně důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Jelikož ve smyslu ustanovení §242 odst. 3 věty první o. s. ř. je dovolací soud – s výjimkou určitých vad řízení – vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní jen otázky (z těch, na kterých napadené rozhodnutí spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl, resp. jejichž řešení v dovolání zpochybnil.
V posuzované věci však dovolatel zásadní právní význam napadeného rozhodnutí netvrdil a námitky do žádné právní otázky, na jejímž řešení rozsudek odvolacího soudu spočívá, nevznesl.
Vzhledem k tomu, že dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu neřeší žádnou otázku zásadního právního významu, kterou by dovolatel v dovolání namítal, není dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné.
Námitku dovolatele, že odvolací soud jednal v jeho nepřítomnosti, čímž zatížil řízení tzv. jinou vadou, lze spíše podřadit pod zmatečnostní vadu uvedenou v §229 odst. 3 o. s. ř., k níž by však mohl dovolací soud přihlédnout jen tehdy, pokud by bylo dovolání přípustné (srov. §242 odst. 3 druhá věta o. s. ř.), přičemž k nápravě zmatečnostních vad slouží institut žaloby pro zmatečnost jako mimořádný opravný prostředek.
Tento závěr s sebou nese konečné posouzení podaného dovolání jako nepřípustného. Nejvyšší soud je proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první), odmítl [§243b odst. 5 věta první, §218 písm. c) o. s. ř.].
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanoveními §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. Jelikož dovolání bylo odmítnuto, vzniklo žalobkyni právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení. Náklady žalobkyně sestávají ze sazby odměny za zastupování advokátem v částce 3.980,- Kč podle §3 odst. 1, §10 odst. 3, §14 odst. 1, §15 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. a z paušální částky 75,- Kč za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) podle §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění pozdějších předpisů.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně 13. května 2004
JUDr. Miroslav Gallus, v.r.
předseda senátu