ECLI:CZ:NS:2004:32.ODO.941.2003.1
sp. zn. 32 Odo 941/2003
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobkyně J. J., proti žalované R. J. a. s., o změnu obchodního jména, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 11 Cm 406/96, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 14. listopadu 2002, č.j. 4 Cmo 788/2000-79, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 1.625,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám jejího zástupce.
Odůvodnění:
Vrchní soud v Olomouci shora označeným rozsudkem potvrdil rozsudek ze dne 8. června 2000, č.j. 11 CmS 406/96-49, ve výroku o věci samé, kterým bývalý Krajský obchodní soud v Brně zamítl žalobu na uložení povinnosti žalované vypustit ze svého obchodního jména slovo J., jakož i ve výroku o nákladech řízení (první věta výroku). Odvolací soud dále rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhá věta výroku).
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně dovoláním datovaným dne 29. dubna 2003 a podaným téhož dne k poštovní přepravě. K otázce lhůty k podání dovolání, odvolávajíc se na §240 odst. 2, větu druhou, zákona č. 99/1963 Sb., ve znění pozdějších změn a doplňků (dovolatelka měla patrně na mysli větu druhou ve třetím odstavci citovaného ustanovení), uvedla, že byla zachována, neboť rozsudek odvolacího soudu, který jí byl doručen dne 6. ledna 2003, neobsahuje žádné poučení o možnosti podat proti němu dovolání. Přípustnost dovolání opřela o zásadní právní význam napadeného rozhodnutí podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 občanského soudního řádu (dovolatelka cituje tento právní předpis ve znění účinném od 1. ledna 2001), který spatřuje v tom, že jsou v něm řešeny v rozporu s hmotným právem právní otázky, které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny a které dále konkrétně specifikovala. Dovolatelka snesla argumenty na podporu jejího názoru, že je v předmětném soudním sporu aktivně legitimována, jakož i důvodnosti žalovaného nároku. Navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu, případně i rozsudek soudu prvního stupně zrušil a aby věc vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaná se ve vyjádření k dovolání, které označila za opožděné, se skutkovými závěry, jakož i s právním posouzením věci soudy obou stupňů, ztotožnila.
Dovolání bylo podáno opožděně.
Podle bodu 17., hlavy I., části dvanácté, zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. lednem 2001 – dále též jen „o. s. ř.“). O takový případ jde i v této věci, jelikož odvolací soud věc ve shodě s bodem 15., hlavy I., části dvanácté, zákona č. 30/2000 Sb. rovněž projednal podle dosavadního znění občanského soudního řádu, jak sám výslovně zmínil v důvodech rozsudku.
K názoru dovolatelky o zachování lhůty k podání dovolání, opřeného o jí tvrzené nesprávné poučení odvolacího soudu v napadeném rozsudku, dovolací soud uvádí následující. Vzhledem k tomu, že odvolací soud správně projednal odvolání žalobkyně proti rozsudku soudu prvního stupně podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. prosince 2000, je třeba i podle tohoto rozhodného znění posuzovat náležitosti napadeného rozsudku. Podle §157 odst. 1 o. s. ř. ve znění účinném do 31. prosince 2000 bylo mimo jiné obligatorní náležitostí rozsudku poučení o odvolání (to napadený rozsudek obsahoval), a nikoli poučení o dovolání, jak mínila dovolatelka. Poučení o dovolání je povinnou náležitostí rozsudku až podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2001 (srov. §157 odst. 1 o. s. ř.), z něhož, jak je zřejmé z podaného dovolání, dovolatelka mylně v otázce lhůty k jeho podání, jakož i v otázce jeho přípustnosti vycházela. Oproti mínění dovolatelky tak nelze poučení odvolacího soudu v závěru jeho rozsudku vytknout žádné pochybení.
Podle dosavadních právních předpisů soud zkoumá (jako součást procesu projednání a rozhodnutí dovolání) též včasnost dovolání, včetně vymezení běhu lhůty k jeho podání (shodný závěr formuloval Nejvyšší soud např. v usnesení uveřejněném pod číslem 70/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a Ústavní soud v usneseních ze dne 2. ledna 2002, sp. zn. I.ÚS 660/01 a ze dne 24. ledna 2002, sp. zn. IV.ÚS 560/01).
Dovolání v této věci tudíž mohlo být podáno pouze ve lhůtě jednoho měsíce od právní moci rozhodnutí odvolacího soudu, jak to stanoví ustanovení §240 odst. 1 o. s. ř. ve znění účinném do 31. prosince 2000. Podle odstavce 2 věty první citovaného ustanovení zmeškání lhůty uvedené v odstavci 1 nelze prominout.
Z obsahu spisu (srov. doručenky u č.l. 79 verte) se podává, že rozsudek odvolacího soudu byl doručen žalobkyni (jejímu právnímu zástupci) i žalované (jejímu právnímu zástupci) dne 8. ledna 2003, kdy nabyl právní moci.
Lhůty určené podle týdnů, měsíců nebo let se končí uplynutím toho dne, který se svým označením shoduje se dnem, kdy došlo ke skutečnosti určující počátek lhůty, a není-li ho v měsíci, posledním dnem měsíce. Připadne-li konec lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den (§57 odst. 2, věta první a druhá, o. s. ř.).
Ve smyslu ustanovení §57 odst. 2, věty druhé, o. s. ř. připadl konec jednoměsíční lhůty k podání dovolání na sobotu 8. února 2003, a proto byl posledním dnem lhůty k podání dovolání 10. únor 2003 (pondělí). Dovolání předané žalobkyní k poštovní přepravě až dne 29. dubna 2003 je tedy zjevně opožděné (po uplynutí lhůty k podání dovolání bylo ostatně i vyhotoveno). Dovolací soud tak názoru dovolatelky o zachování lhůty k podání dovolání nepřisvědčil.
Nejvyšší soud proto podané dovolání, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1, věta první, o. s. ř.) podle §243b odst. 4 a §218 odst. 1 písm. a) o. s. ř. odmítl jako opožděné, aniž byl oprávněn se jím věcně zabývat.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanoveními §243b odst. 4, §224 odst. 1 a §146 odst. 2, věty první (per analogiam) o. s. ř. Náklady dovolacího řízení vzniklé žalované sestávají ze sazby odměny za zastupování advokátem v částce 1.550,- Kč podle §8 písm. b), §10 odst. 3, §14 odst. 1, §15 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění pozdějších předpisů a z paušální částky 75,- Kč za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) podle §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění pozdějších předpisů.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně 13. května 2004
JUDr. Miroslav Gallus, v.r.
předseda senátu