ECLI:CZ:NS:2004:32.ODO.962.2003.1
sp. zn. 32 Odo 962/2003
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Kateřiny Hornochové v právní věci žalobkyně Ú., a.s., zastoupené, advokátem, proti žalovanému J. H., zastoupenému, advokátem, o zaplacení 105.947,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v České Lípě pod sp. zn. 14 C 2217/97, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ze dne 23. října 2002, č.j. 30 Co 240/2002-142, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 5.175,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám jejího zástupce.
Odůvodnění:
Okresní soud v České Lípě rozsudkem pro zmeškání ze dne 15. dubna 1999, č.j. 14 C 2217/97-16, vyhověl v plném rozsahu žalobě, kterou se žalobkyně domáhala po žalovaném zaplacení ceny dodaného zboží, a žalovanému uložil zaplatit žalobkyni částku 105.947,- Kč s úrokem z prodlení ve výši 0,1 % za každý den prodlení od 8. dubna 1994 do zaplacení a náklady řízení. Usnesení ze dne 7. října 1999, č.j. 14 C 2217/97-38, kterým soud prvního stupně zamítl návrh žalovaného na zrušení rozsudku pro zmeškání, změnil Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci usnesením ze dne 21. dubna 2000, č.j. 17 Co 398/99-59, tak, že rozsudek pro zmeškání zrušil.
O věci tak znovu rozhodoval soud prvního stupně, který rozsudkem ze dne 29. listopadu 2001, č.j. 14 C 2217/97-103, žalovanému uložil zaplatit žalobkyni částku 105.947,- Kč s úrokem z prodlení ve výši 0,1 % za každý den prodlení od 8. dubna 1994 do zaplacení a náklady řízení. Odvolací soud rozsudkem ze dne 23. října 2002, č.j. 30 Co 240/2002-142, tento v pořadí druhý rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku ve věci samé potvrdil, změnil ho ve výši přiznaných nákladů řízení (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.).
Odvolací soud se se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, jakož i s jeho právním posouzením věci ztotožnil. V odůvodnění rozsudku uvedl, že žalovaný uznávacím prohlášením ze dne 12. července 1993 svůj závazek co do částky 103.887,- Kč (faktury č. 415523, č. 415884, č. 416023 a č. 416550) včetně dohodnutého úroku z prodlení ve smyslu §323 obchodního zákoníku platně uznal. Tato skutečnost byla soudem vzata podle §133 občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“) za prokázanou, neboť domněnka existence uznaného závazku ze strany žalovaného nebyla v řízení žádným způsobem vyvrácena. Žalovaný neprokázal, že ke dni uznání závazku tento netrval, popřípadě, že následně zanikl. Tvrdil sice, že uznávací prohlášení nepodepsal, ale na podporu tohoto tvrzení navrhl pouze výslech svědkyně I. K.; ta však nevyloučila, že na uznávacím prohlášení je podpis žalovaného. S ohledem na závěr o platném uznání závazku již ohledně uznané částky nebylo třeba zkoumat, zda mezi účastníky existoval právní vztah, ale tato skutečnost byla vzata za prokázanou. Vzhledem k vrácení obalů a přepravek v ceně 321,- Kč a 14.560,- Kč zanikl závazek žalovaného vůči žalobkyni vzájemným zápočtem podle §580 občanského zákoníku do částky 14.881,- Kč a tudíž jeho závazek vůči žalobkyni trvá ohledně jistiny ve výši 89.006,- Kč. Odvolací soud shledal žalobu důvodnou i do zbývající částky ve výši 17.021,- Kč (faktura č. 479417), na kterou se uvedené uznávací prohlášení nevztahuje. Soud prvního stupně se podle odvolacího soudu podrobně vypořádal se všemi námitkami vznesenými žalovaným v průběhu řízení, a to včetně námitky promlčení; způsob, jakým tak v odůvodnění svého rozhodnutí učinil, označil za zcela správný a vyčerpávající, a proto na ně pro stručnost v plném rozsahu odkázal.
Proti rozsudku odvolacího soudu v celém rozsahu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost opřel o ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. ve spojení s ustanovením §237 odst. 3 o. s. ř., neboť dle jeho názoru řeší napadený rozsudek právní otázku důkazního břemene ohledně jeho podpisu na uznání dluhu v rozporu s ustanoveními §120 odst. 1 a §133 o. s. ř. Odvolávaje se v otázce důvodnosti dovolání na ustanovení §241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. uvedl, že podle jeho mínění spočívá napadený rozsudek na nesprávném právním posouzení věci uvedeného důkazního břemene, a tím i právních účinků zmíněného uznávacího prohlášení. Podle dovolatele je prokázání tvrzení o pravosti úředně neověřeného podpisu, kterou domnělý autor popírá, na osobě, která tento podpis za autentický prohlašuje, tj. v posuzovaném případě na žalobkyni. Navrhl, aby dovolací soud napadený rozsudek zrušil.
Žalobkyně ve vyjádření označila dovolání žalovaného za nepřípustné a nedůvodné. Pro případ, že by bylo posouzeno jako přípustné, uvedla, že napadený rozsudek považuje za správný jak v otázce skutkové, tak i v otázce právního posouzení, a proto navrhla jeho zamítnutí pro nedůvodnost.
Jelikož řízení před soudem prvního stupně bylo dokončeno (a rozhodnutí soudů obou stupňů vydána) po 1. lednu 2001, uplatní se pro dovolací řízení – v souladu s body 1., 15. a 17., hlavy I, části dvanácté, zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony – občanský soudní řád ve znění účinném od 1. ledna 2001.
Dovolání v této věci není přípustné.
Podle ustanovení §236 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Jde-li o rozsudek, jímž byl odvolacím soudem potvrzen v pořadí druhý rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, kterým soud prvního stupně rozhodl stejně jako ve svém dřívějším rozsudku (jak tomu bylo i v posuzovaném případě), přichází v úvahu přípustnost dovolání jen podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., pokud dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. O takový případ jde zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Předpokladem přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je, že řešená právní otázka měla pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou otázku, na níž výrok odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení založen. Zásadní právní význam pak má rozsudek odvolacího soudu zejména tehdy, jestliže v něm řešená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí konkrétní věci (v jednotlivém případě), ale z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (pro jejich judikaturu), nebo obsahuje-li řešení právní otázky, které je v rozporu s hmotným právem.
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaných ustanovení spjata se závěrem o zásadním právním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních (ať již v rovině procesní nebo z oblasti hmotného práva), jiné otázky (zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění) přípustnost dovolání nezakládají. Způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je tak zásadně důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, a není jím naopak důvod, kterým by bylo možné vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§241a odst. 3 o. s. ř.).
Nesprávným právním posouzením věci ve smyslu §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. je pochybení soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav, tedy případ, kdy byl skutkový stav posouzen podle jiného právního předpisu, než který měl být správně použit, nebo byl-li sice aplikován správně určený právní předpis, ale soud jej nesprávně vyložil.
Nesprávné právní posouzení věci je způsobilým dovolacím důvodem jen tehdy, jestliže právě na něm napadené rozhodnutí spočívalo, jinými slovy, bylo-li rozhodující pro výrok rozhodnutí odvolacího soudu.
Jelikož ve smyslu ustanovení §242 odst. 3 věty první o. s. ř. je dovolací soud vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní jen otázky (z těch, na kterých napadené rozhodnutí spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl, resp. jejichž řešení v dovolání zpochybnil. Přitom otázku, zda dovoláním napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam, řeší dovolací soud jako otázku předběžnou. Přípustnost dovolání pak není založena pouhým tvrzením dovolatele, že rozhodnutí odvolacího soudu zásadní význam po právní stránce má, nýbrž až kladným závěrem dovolacího soudu, že tomu tak vskutku je.
Zásadní právní význam dovoláním napadeného rozsudku odvolacího soudu Nejvyšší soud neshledává.
V projednávané věci – jak je patrno z obsahu dovolání – je výtka nesprávnosti právního posouzení věci založena na kritice správnosti skutkového zjištění o pravosti podpisu žalovaného na uznávacím prohlášení s tím, že důkazní břemeno o pravosti podpisu leží na žalobkyni.
Dovolatel tak přehlíží, že skutkový základ sporu se v dovolacím řízení nemůže změnit a že přezkumná činnost dovolacího soudu směřuje k posouzení právní kvalifikace věci včetně procesních aspektů bez toho, že by byl oprávněn zasahovat do skutkového stavu, zjištěného v nalézacím řízení soudy nižších stupňů. Případná neúplnost nebo nesprávnost skutkových zjištění a závěrů, k nimž odvolací soud dospěl a na nichž své rozhodnutí založil, není totiž žádným z dovolacích důvodů uvedených v ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř., nýbrž může být (při splnění dalších předpokladů) dovolacím důvodem podle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř. (prostřednictvím kterého lze namítat, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování). Tento dovolací důvod však není relevantním dovolacím důvodem v případě, že přípustnost dovolání má být založena podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Vzhledem k tomu, že dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu neřeší žádnou otázku zásadního právního významu, kterou by dovolatel v dovolání namítal, není dovolání proti rozsudku odvolacího soudu v rozsahu jeho potvrzujícího výroku ve věci samé podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné.
Rovněž tak dovolání směřující do zbývající části rozsudku odvolacího soudu, tj. do jeho výroků o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů, majících charakter usnesení ve smyslu §167 odst. 1 o. s. ř., není podle právní úpravy přípustnosti dovolání v občanském soudním řádu účinné od 1. ledna 2001 přípustné (srov. usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Tento závěr s sebou nese posouzení podaného dovolání jako nepřípustného. Nejvyšší soud je proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), podle §243b odst. 5 věty první o. s. ř. a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl, aniž se mohl zabývat věcí z hlediska námitek uplatněných v dovolání.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanoveními §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. Jelikož dovolání bylo odmítnuto, vzniklo žalobkyni právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení. Náklady žalobkyně sestávají ze sazby odměny za zastupování advokátem v částce 5.100,- Kč podle §3 odst. 1, §10 odst. 3, §14 odst. 1, §15 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. a z paušální částky 75,- Kč za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) podle §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění pozdějších předpisů.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně 13. května 2004
JUDr. Miroslav Gallus, v.r.
předseda senátu