ECLI:CZ:NS:2004:32.ODO.993.2003.1
sp. zn. 32 Odo 993/2003
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Petra Gemmela a JUDr. Františka Faldyny, CSc. v právní věci žalobce JUDr. V. K., správce konkursní podstaty úpadkyně „E., O. + D. Č. B., spol. s r.o.“, zastoupeného, advokátem, proti žalované A. s.r.o., zastoupené, advokátem, o zaplacení částky 797.855,40 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 13 Cm 507/2001, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 6. června 2003, č.j. 4 Cmo 147/2002-105, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 27. února 2002, č.j. 13 Cm 507/01-85, ve výrocích II. a III., jimiž soud prvního stupně zamítl žalobu, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobci ve prospěch konkursní podstaty úpadkyně částku 777.359,40 Kč s 18 % úrokem z prodlení od 1. ledna 1998 do zaplacení, a žalobci uložil zaplatit žalované náklady řízení ve výši 41.874,90 Kč (první výrok). Dále odvolací soud rozhodl o nákladech odvolacího řízení (druhý výrok).
V odůvodnění rozsudku odvolací soud zejména uvedl, že soud prvního stupně řádně a úplně zjistil skutkový stav, přičemž ze zjištění učiněných soudem prvního stupně rovněž při hodnocení oprávněnosti nároku žalobce vycházel.
Soud prvního stupně dospěl po provedeném dokazování k závěru, že požadavek žalobce na zaplacení „investic“ do nemovitého majetku žalované není v rozsahu částky 777.359,40 Kč důvodný. Vycházel přitom z nájemní smlouvy ze dne 30. června 1997 uzavřené mezi úpadkyní a žalovanou a jejího dodatku č. 1 ze dne 17. února 1998, s tím, že cílem nájemce (rozuměj úpadkyně) a současně účelem nájmu bylo v pronajatých prostorách provozovat výrobní a obchodní činnost. Jelikož se jednalo o prostory, které nesplňovaly požadavky pro tuto činnost, např. bylo nutno instalovat do objektu strojní zařízení, bylo mezi smluvními stranami ujednáno, že nájemce provede na vlastní účet „opravy“ pronajatého objektu a zařízení, které mu po stránce technické, hygienické, požární a bezpečnostně technické umožní provozování objektu v souladu „s příslušnými předpisy“. Pojem „opravy“ soud prvního stupně vyložil ve smyslu, který měly na mysli i smluvní subjekty, a který spočíval v kompletní instalaci potřebných zařízení, nikoli tedy pouze v jejich opravě (veškeré zařízení sloužící jak k instalování strojů, tak i k jejich činnosti bylo nutno do stávajících prostor teprve umístit).
Tvrzení žalobce, že mezi úpadkyní a žalovanou byla uzavřena „neformální dohoda“ hovořící o vložených investicích, které představovaly zhodnocení „areálu“, dle soudu prvního stupně nebyla prokázána, když žalobce její existenci opírá o dopis z 5. dubna 2001, ze kterého ovšem vyplývá, že Ing. M. Š., který byl jednatelem obou společností nevystupoval z pozice žalované, nýbrž jako jednatel úpadkyně a z jehož obsahu nelze existenci „ústně“ uzavřené neformální dohody o „kompenzaci“ zhodnocení objektu prostřednictvím „nájmu“ dovodit.
Ve vztahu k jednotlivým žalobcem uplatněným nárokům soud prvního stupně dospěl k následujícím závěrům:
Náklady vyúčtované fakturami za plnění poskytnuté před uzavřením nájemní smlouvy (v prvním pololetí roku 1997) v úhrnné částce 653.949,- Kč považoval za plnění bez právního důvodu, s tím, že „se naskýtá“ možnost jejich zařazení pod „opravy“ na vlastní účet nájemce týkající se zprovoznění objektu v roce 1997 (dle dodatku č. 1 bodu prvního), s tím, že měly být hrazeny v plné výši nájemcem (úpadkyní). Pro případ, že by tomu tak nebylo, shledal důvodnou žalovanou vznesenou námitku promlčení.
Pokud jde o náklady vynaložené na uvedení areálu do provozuschopného stavu, tj. náklady „se zdanitelným plněním“ ve druhém pololetí roku 1997 v celkové výši 113.162,40 Kč, tyto dle soudu prvního stupně jednoznačně spadají do režimu „části třetí cenového ujednání nájemní smlouvy s dodatkem č. 1 části prvé k této nájemní smlouvě“, které jednoznačně hradí nájemce (úpadkyně).
Rovněž požadavek na úhradu faktury ve výši 30.744,- Kč za zdanitelné plnění v roce 1998 „v podstatě spadá“ do režimu dodatku č. 1 k nájemní smlouvě, a to „při zde zmiňovaném“ rozdělení úhrady těchto nákladů, kdy žalovaná (rozuměj pronajímatel) měla hradit dvě třetiny takto vzniklých nákladů představované částkou 20.496,- Kč, k jejíž úhradě včetně příslušenství byla zavázána (rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku nebyl napaden odvoláním a nabyl samostatně právní moci).
Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně, vycházeje ze skutkových zjištění ohledně obsahu mezi úpadkyní a žalovanou uzavřené nájemní smlouvy a jejího dodatku č. 1, úpadkyní vynaložených nákladů a dopisu z 5. dubna 2001, uzavřel, že veškeré „úpravy a opravy“, a to v podstatě jakéhokoli charakteru, potřebné pro umožnění provozování pronajatých prostor pro podnikatelskou činnost nájemce v roce 1997, byly prováděny na účet nájemce, včetně těch, které nájemce na předmětném objektu prováděl ještě před uzavřením nájemní smlouvy, když měl za nepochybné, že s ohledem na stanovení výše nájemného bylo vůlí obou smluvních stran přihlédnout i k nákladům již vynaloženým. Dopis 5. dubna 2000 (správně „2001“) nepovažoval za uznání závazku žalovanou a dále „pro doplnění“ konstatoval, že pro účely rozhodnutí o „tomto“ nároku není rozhodné, jaký charakter měly náklady vložené nájemcem do pronajatých prostor. Proto rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku potvrdil.
Proto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce včasné dovolání, jehož přípustnost odvozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“) a důvodnost z ustanovení §241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř., jejichž prostřednictvím odvolacímu soudu vytýká, že odvolací řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [písmeno a)], a že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci [písmeno b)].
Po právní stránce zásadní význam napadeného rozhodnutí odvolacího soudu spatřuje v tom, že „základní pro věc rozhodné otázky řeší v rozporu s hmotným právem“, s tím, že „jde zřejmě i o otázky, které v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny“.
Dovolatel v prvé řadě zpochybňuje „metodologii“ postupu soudu při hodnocení jednotlivých skutkových zjištění, když odvolacímu soudu vytýká, že se soustředil výhradně na výklad obsahu nájemní smlouvy z 30. června 1997 a jejího dodatku z 17. února 1998, a podle dovolatele zcela zásadní hodnocení přípisu jednatele úpadkyně z 5. dubna 2001 žalobci ( rozuměj správci konkursní podstaty úpadkyně) „odbyl“ pouze konstatováním, že „jej nelze považovat za uznání závazku“ žalovanou.
Zdůrazňuje, že ze seznamu majetku a závazků úpadkyně, jak mu byl touto předán, jakož i z odevzdaného účetnictví důvodně dospěl k závěru, že součástí konkursní podstaty je předmětná pohledávka úpadkyně za žalovanou. Pokud jde o dopis jednatele úpadkyně z 5. dubna 2001, dovolatel za zcela zásadní považuje skutečnost, že jednatel úpadkyně byl jak v době realizace investic, tak i v době podání písemného vysvětlení, i jediným jednatelem žalované, která je navíc „stoprocentním vlastníkem“ úpadkyně. Výše uvedené sdělení jednatele úpadkyně je tak důkazem „shodné vůle“ obou firem v otázce způsobu financování investic a „právní závěr“ soudu prvního stupně, že Ing. Š. nevystupoval v tomto dopise z pozice žalované, ale z pozice úpadkyně, je tak zcela neudržitelný. Zmíněnou námitkou uplatněnou již v rámci odvolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně se odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí nezabýval, v čemž dovolatel spatřuje existenci vady řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [§241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.].
Dále dovolatel namítá, že vzhledem k existenci „shora uvedené dohody mezi žalovanou a úpadkyní“ (rozuměj dohody financování investic), nelze investice do nemovitého majetku žalované realizované v první polovině roku 1997, tj. před uzavřením nájemní smlouvy, považovat za plnění bez právního důvodu. V tomto směru rovněž polemizuje s „právním posouzením“ věci odvolacím soudem, podle kterého „veškeré opravy a úpravy“ prováděné před uzavřením nájemní smlouvy se řídí režimem nájemní smlouvy, aniž by současně rozlišoval mezi režimem oprav provedených úpadkyní a režimem provedených úprav, respektive změn na věci. Závěr odvolacího soudu, že pro účely rozhodnutí „není rozhodné“, jaký charakter měly náklady vložené nájemcem do pronajatých prostor, považuje za řešení právní otázky s hmotným právem.
S odkazem na ustanovení §667 odst. 1 občanského zákoníku dovolatel akcentuje, že při existenci „dohody stanovující návratnost investičních výdajů do majetku žalované“, kterou je nutno respektovat i po uzavření nájemní smlouvy, byla úpadkyně oprávněna požadovat úhradu nákladů až po ukončení nájmu, a proto nemohlo dojít k promlčení „nákladů“ vynaložených v období do konce roku 1997.
Za zcela vadnou žalobce dále požaduje výkladovou „snahu“ obou soudů o přímé zahrnutí režimu úprav (změn na) věci pod režim „oprav pronajatého objektu a zařízení“ výslovně dohodnutý v nájemní smlouvě, jenž skutečně předpokládal, že je nájemce provede na vlastní účet. S odkazem na interpretační pravidlo obsažené v ustanovení §35 občanského zákoníku a na obsahový rozdíl pojmů oprav a úprav (změn na) věci (srov. §652 odst. 2 občanského zákoníku) považuje zmíněný závěr soudů obou stupňů za nesprávný.
Proto dovolatel požaduje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu, jakož i rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
V souladu s body 1., 15. a 17., hlavy I., části dvanácté, zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, se pro dovolací řízení uplatní občanský soudní řád ve znění účinném od 1. ledna 2001.
Dovolání není přípustné.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti rozsudku upravuje ustanovení §237 o. s. ř.
Jak vyplývá z obsahu výroku rozsudku soudu prvního stupně a výroku rozsudku soudu odvolacího, je rozsudek odvolacího soudu ve věci samé rozsudkem potvrzujícím; dovolání proti němu proto není z hlediska ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. přípustné.
Přípustnost dovolání nelze dovodit ani z ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., neboť dovoláním napadeným rozsudkem odvolacího soudu byl potvrzen v pořadí první rozsudek soudu prvního stupně.
Zbývá posoudit přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c), jehož se žalobce výslovně dovolává.. Podle tohoto ustanovení je přípustné dovolání proti rozsudku odvolacího sudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadná význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [§237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.] zejména tehdy, řeší-li otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Předpokladem přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je, že řešená právní otázka měla pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou otázku, na níž výrok odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení založen. Zásadní právní význam pak má rozhodnutí odvolacího soudu zejména tehdy, jestliže v něm řešená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí konkrétní věci (v jednotlivém případě), ale z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (pro jejich judikaturu), nebo obsahuje-li řešení právní otázky, které je v rozporu s hmotným právem. Dovolání je přípustné, jde-li o řešení otázek právních (ať již v rovině procesní nebo v oblasti hmotného práva), jiné otázky (zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění) přípustnost dovolání nezakládají.
Vzhledem k tomu, že u dovolání, jehož přípustnost má být založena ustanovením §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není relevantní dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř., za použití kterého lze namítat, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, dovolací soud považuje pro přijetí závěru o (ne)přípustnosti dovolání právně nevýznamné námitky ve vztahu ke skutkovým zjištěním a závěrům učiněným soudy obou stupňů z dopisu jednatele úpadkyně Ing. M. Š. z 5. dubna 2001. Není-li totiž zpochybnitelný skutkový závěr, že dopis z 5. dubna 2001 adresovaný žalobci (rozuměj správci konkursní podstaty) vyhotovil Ing. Š. jako jednatel úpadkyně, pak argumentace dovolatele polemizující s právním závěrem soudu prvního stupně (a soudu odvolacího), podle kterého z tohoto dopisu nelze usuzovat na existenci ústně uzavřené neformální dohody (rozuměj dohody o kompenzaci vynaložených investic), a vycházející z jiného skutkového základu, totiž, že se jedná o projev vůle jak úpadkyně, tak žalované, není na místě, jelikož jejím prostřednictvím dovolatel zpochybňuje správnost právního posouzení věci nikoli s odkazem na soudem zjištěný, nýbrž jím tvrzený (rozuměj jiný) skutkový stav.
Pro posouzení otázky přípustnosti dovolání jsou tak nevýznamné rovněž další úvahy dovolatele odvíjející se právě od existence dohody o „kompenzaci investic“.
Ani další námitky dovolatele, podle kterých byl pod smluvní režim oprav provedených úpadkyní na pronajatém majetku zahrnut i režim úpadkyní provedených úprav (změn na) věci, nejsou z pohledu správnosti právních závěrů, na nichž rozhodnutí odvolacího soudu spočívá, způsobilé přípustnost dovolání založit.
Jak je zřejmé z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu, důvodem, pro který bylo rozhodnutí soudu prvního stupně v zamítavém výroku shledáno správným, je, že mezi úpadkyní a žalovanou bylo dohodnuto, že veškeré úpravy (změny) a opravy, které budou potřebné pro umožnění provozování pronajatých prostor pro podnikatelskou činnost nájemce v roce 1997, budou prováděny na účet nájemce, přičemž právě v této souvislosti a pouze „pro doplnění“ odvolací soud konstatoval, že pro účely rozhodnutí o žalobou uplatněném nároku není rozhodné, jaký charakter měly náklady vložené úpadkyní do „pronajatých prostor“.
Dovolateli tak nelze přisvědčit, že odvolací soud nečinil rozdíl mezi opravami a úpravami (změnami) věci, když shora uvedené „doplnění“, je nutno vztahovat právě k závěru, že žalobce měl podle smluvního ujednání hradit jak úpravy (změny), tak i opravy věci.
Pokud jde o výklad nájemní smlouvy a jejího dodatku č. 1, konkrétně pak části smluvního ujednání upravující otázku placení „oprav“, soudy obou stupňů jej realizovaly způsobem odpovídajícím ustanovení §35 odst. 2 občanského zákoníku, když zmíněný právní úkon vyjádřený slovy vykládaly nejenom podle jejich jazykového vyjádření, ale též podle vůle smluvních stran.
Jelikož dovolatel zpochybňuje správnost právního posouzení věci odvolacím soudem vycházeje z jiného, než soudy obou stupňů zjištěného skutkového stavu, a vytýká mu nesprávnost právních závěrů, které odvolací soud neučinil, popř. na nichž své rozhodnutí nezaložil, dovolací soud z pohledu těchto, dovolatelem uplatněných, dovolacích důvodů (a jejich obsahového vymezení) nepovažuje rozhodnutí odvolacího soudu za zásadně právně významné. Proto dovolání žalobce podle ustanovení §243b odst. 5 a §218 písm. c) o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5 větu první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalobce bylo odmítnuto a žalované podle obsahu spisu žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 7. ledna 2004
JUDr. Miroslav Gallus,v.r.
předseda senátu