ECLI:CZ:NS:2004:33.ODO.1000.2002.1
sp. zn. 33 Odo 1000/2002
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Blanky Moudré a soudců JUDr. Ivany Zlatohlávkové a JUDr. Vladimíra Velenského v právní věci žalobců A) H. H., s. r. o., zastoupené, advokátem, B) Ing. J. N., CSc., C) Mgr. J. N., D) M. P., E) M. V., všech zastoupených, advokátkou, proti žalované I. s. š. s. Č., zastoupené, advokátem, o zrušení rozhodčího nálezu, vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 8 C 216/97, o dovoláních žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 20. února 2002, č. j. 5 Co 159/2002-312, takto:
I. Dovolání se odmítají.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Českých Budějovicích (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 24. 10. 2001, č. j. 8 C 216/97-291, „zrušil rozhodčí nález rozhodce J. Š. ze dne 17. 10. 1997, sp. zn. S-1/97, vydaný v řízení žalobců H.B., s. r. o., Č., N. 27, Ing. J. N., CSc. a Mgr. J. N., oba bytem T., B. 1807, M. V., bytem T., M. 2780 a M. P., bytem T., H. 2829, zastoupených procesním zmocněncem Ing. M. H., jednatelem společnosti s. r. o. H.-B., proti žalovanému I. s. š. s. Č., N. 59, o plnění ze smlouvy o sdružení ze dne 15. 12. 1995 a ze smlouvy směnné ze dne 1. 10. 1996 s příslušenstvím“, a rozhodl o nákladech řízení (jeho předchozí obsahově shodné rozsudky ze dne 17. 3. 1999, č. j. 8 C 216/97-125, a ze dne 26. 7. 2000, č. j. 8 C 216/97-217, byly zrušeny usneseními Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 30. 7. 1999, č. j. 5 Co 1434/99-161, a ze dne 10. 1. 2001, č. j. 5 Co 2977/2000-238, a věc vždy byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení).
Soud prvního stupně na základě provedených důkazů (výslechů svědků JUDr. J. Š., M. H., J. M., J. V., D., Ing. H., N., obsahem rozhodčího spisu, podacím lístkem ze dne 11. 8. 1997 s oznámením o výsledku reklamačního řízení, dopisem žalované ze dne 1. 9. 1997, notářským zápisem sepsaným dne 22. 3. 2000, sp. zn. Nz 97/2000, N 101/2000 – osvědčení J. N., výpisem z knihy došlé pošty s datem 12. 8. 1997) vzal za prokázané, že mezi žalobci a žalovanou byla uzavřena dne 15. 7. 1997 rozhodčí smlouva za účelem rozhodnutí sporu o plnění ze smlouvy o sdružení a smlouvy směnné, že rozhodcem byl jmenován JUDr. J. Š. a že rozhodčí jednání, k němuž byli účastníci pozváni, proběhlo dne 22. 8. 1997. Dále zjistil, že žalované před rozhodčím jednáním nebyla doručena žaloba a že byla s jejím obsahem seznámena až v průběhu rozhodčího jednání. Pokud žalobci tvrdili, že žalované byla žaloba před rozhodčím jednáním doručena, soud prvního stupně tomuto tvrzení neuvěřil. Výpověď svědka Š., že žaloba byla žalované před jednáním doručována dvakrát doporučeně poštou a dále Ing. H., vyhodnotil jako nevěrohodnou v porovnání se skutečnostmi, které vyplynuly z obsahu rozhodčího spisu. V něm totiž není doklad o doručení žaloby založen, a navíc je v něm výslovně uvedeno, že žaloba byla žalobci předložena pouze ve dvojím vyhotovení. Ani podacím lístkem ze dne 11. 8. 1997, z něhož vyplývá, že rozhodce JUDr. J. Š. téhož dne odeslal doporučeně žalované zásilku, nebylo prokázáno, že uvedená zásilka obsahovala žalobu a pozvání k jednání, neboť v knize došlé pošty žalované datumově navazuje na uvedený doklad o doručení poznámka ze dne 12. 8. 1997 o přijetí této zásilky označené jako oznámení o přijetí jmenování rozhodcem. Soud neuvěřil tvrzení svědka N., že si pamatuje obsah zásilky s doručenkou ze dne 11. 8. 1997 došlé žalované dne 12. 8. 1997, s odůvodněním že jej kontroloval, a to vzhledem k tomu, že svědek v uvedený den čerpal dovolenou (jak bylo zjištěno), a k notáři se dostavil až s odstupem tří let na výslovnou žádost jednatele žalobce A) Ing. H. Soud prvního stupně předně uzavřel, že se v posuzované věci jedná o případ, kdy povaha věci připouští uzavření smíru, tudíž rozhodčí smlouva je platná v souladu se zákonem č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů, v platném znění (dále jen „cit. zákon“). Na základě zjištěného skutkového stavu dovodil, že žalované nebyla poskytnuta možnost věc před rozhodci projednat (nebyla jí před prvním jednáním doručena žaloba, v důsledku čehož nemohla uplatnit námitky v rozhodčím řízení ve smyslu §15 cit. zákona - tedy nejpozději při prvním úkonu v řízení týkajícího se věci samé), nebylo dodrženo pravidlo rovného postavení stran v rozhodčím řízení a žalované nebyla dána stejná příležitost k uplatnění jejích práv podle §18 cit. zákona a podpůrně podle obecných zásad a ustanovení zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, v platném znění (dále jen „o. s. ř.“). Za použití §31 písm. e) cit. zákona soud prvního stupně rozhodčí nález zrušil.
K odvolání žalobců Krajský soud v Českách Budějovicích jako soud odvolací rozsudkem ze dne 20. 2. 2002, č. j. 5 Co 159/2002-312, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Konstatoval, že skutková zjištění soudu prvního stupně jsou úplná a správná a zcela se ztotožnil i s jeho právním názorem na věc.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci B) až E) dovolání, jehož přípustnost opřeli o §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., a v něm uplatněný dovolací důvod označili výslovně odkazem na §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. (rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci). Konkrétně namítli, že odvolací soud shodně jako před ním soud prvního stupně (jehož skutková zjištění odvolací soud převzal) nesprávně vyhodnotil jednotlivé důkazy ve smyslu §132 o. s. ř. Dále podrobně rozvedli vlastní hodnocení provedených důkazů a na tomto základě předložili dovolacímu soudu verzi skutku tak, jak měla být podle jejich názoru správně zjištěna. Závěrem navrhli rozsudek odvolacího soudu zrušit a věc mu vrátit k dalšímu řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala dovolání také žalobkyně A), jehož přípustnost opřela o §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., a výslovně v něm uplatnila dovolací důvody podle §241a odst. 2 písm. a/ a b/ o. s. ř. (řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci). Oběma soudům vytkla, že se neřídily zásadou zakotvenou v §132 o. s. ř. a dále konkretizovala, v čem spatřuje nesprávnost postupu soudu při hodnocení jednotlivých důkazů. Vyjádřila přesvědčení, že provedenými důkazy (zejména výpověďmi svědků Š. a N.) bylo prokázáno doručení žaloby žalované před prvním jednáním. Závěrem navrhla napadený rozsudek zrušit a věc vrátit odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Pro úplnost je třeba uvést, že žalobkyně A) podala dovolaní pod svou původní obchodní firmou „H. B., s. r. o.“, jak byla v tu dobu zapsána v obchodním rejstříku; následně (dne 31. 12. 2002) došlo ke změně zápisu této obchodní firmy na „H. H., s. r. o.“ (ke dni 29. 11. 2000 došlo též ke změně zápisu, pokud jde o sídlo žalobkyně).
Vyjádření k dovoláním nebylo podáno.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání byla podána včas, osobami k tomu oprávněnými - účastníky řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatelů (§241 odst. 1 a 2 o. s. ř.), se nejprve zabýval přípustností tohoto mimořádného opravného prostředku, a to u obou dovolání současně.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu se řídí ustanoveními §237 odst. 1 písm. b/ a c/ o. s. ř.
Podle §237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. přípustnost obou dovolání v posuzovaném případě založena není, neboť soud prvního stupně svým v pořadí třetím rozsudkem, jenž byl potvrzen napadeným rozsudkem odvolacího soudu, nerozhodl jinak než v předcházejících dvou (zrušených) rozsudcích, tj. žalobě vyhověl a zrušil rozhodčí nález.
Podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b/ a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přitom podle §237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Z toho, že přípustnost dovolání je podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních, navíc takových, které se vyznačují zásadním významem. Způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je tudíž výlučně důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., jímž lze vytýkat, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Není jím naopak důvod, kterým je možno namítat nesprávnost skutkových zjištění (§241a odst. 3 o. s. ř.). Jelikož ve smyslu §242 odst. 3 o. s. ř. je dovolací soud (s výjimkou určitých vad řízení) vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně jeho obsahové konkretizace, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní pouze otázky (z těch, na kterých napadené rozhodnutí spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatelé napadli, resp. jejichž řešení v dovoláních zpochybnili.
V projednávané věci - jak je patrno z obsahů obou dovolání - je výtka nesprávnosti právního posouzení věci založena na kritice správnosti (úplnosti) skutkových zjištění. Ve skutečnosti tedy dovolatelé v dovoláních brojí proti skutkovým zjištěním, z nichž soudy vyšly při právním posouzení věci, resp. proti způsobu hodnocení důkazů, z nichž byla čerpána skutková zjištění. Dovolatelé však přehlížejí, že skutkový základ sporu se v dovolacím řízení nemůže měnit; lze jej sice napadnout (námitkou, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování), avšak pouze tehdy, jsou-li dovolání již jinak - podle §237 odst. 1 písm. a/ a b/ o. s. ř. - přípustná (§241a odst. 3 o. s. ř.). Je-li přípustnost obou dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. teprve zvažována, nemohou být námitky směřující proti skutkovému stavu věci pro posouzení přípustnosti dovolání právně relevantní.
Jestliže tedy dovolatelé ve skutečnosti zpochybňují správnost (úplnost) skutkových zjištění soudu prvního stupně, z nichž vycházel i soud odvolací, a z okolností uváděných v dovoláních dovozují nesprávnost závěru o porušení zásady rovného postavení stran podle ustanovení §18 zákona č. 216/1994 Sb., v platném znění, a tedy naplnění ustanovení §31 písm. e) cit. zákona, nemohou tyto námitky založit přípustnost obou dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. Přitom k vadám, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.), jakož i k vadám podle §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3 o. s. ř. dovolací soud přihlíží (z úřední povinnosti) jen tehdy, je-li obecně dovolání přípustné; samy o sobě však takovéto vady, i kdyby byly dány, přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. nezakládají.
Se zřetelem k výše uvedenému dovolací soud dospěl k závěru, že obě dovolání nejsou podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. přípustná, a proto je podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c/ o. s. ř odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, 151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. za situace, kdy žalované podle obsahu spisu v této fázi řízení nevznikly prokazatelně žádné náklady, na jejichž náhradu by jinak měla vůči žalobcům právo.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 13. dubna 2004
JUDr. Blanka Moudrá, v.r.
předsedkyně senátu