ECLI:CZ:NS:2004:33.ODO.107.2004.1
sp. zn. 33 Odo 107/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Blanky Moudré a soudců JUDr. Ivany Zlatohlávkové a JUDr. Vladimíra Velenského ve věci žalobců A) Ing. R. F. a B) Ing. D. F., zastoupených, advokátem, proti žalované Mgr. Š. C., zastoupené, advokátem, o zaplacení částky 73.481,30 Kč, vedené u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 14 C 1/98, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 25. června 2003, č. j. 29 Co 241/2003-236, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Příbrami rozsudkem ze dne 7. ledna 2003, č. j. 14 C 1/98-209 (poté, co jeho rozsudek ze dne 1. listopadu 1999, č. j. 14 C 1/98-87, byl ve výroku žalobě vyhovujícím do částky 73.481,30 Kč a ve výrocích o nákladech řízení účastníků a státu zrušen usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 31. července 2002, č. j. 29 Co 332/2002-167, a věc mu byla v tomto rozsahu vrácena k dalšímu řízení), uložil žalované povinnost zaplatit žalobcům částku 73.481,30 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku a rozhodl o nákladech řízení. Vzal za prokázané, že žalobci se žalovanou uzavřeli dne 2. října 1995 smlouvu o dílo, jejímž předmětem byla dodávka a montáž dřevěných podlah v nemovitosti žalobců, že žalovaná její provedení zajistila subdodavatelem a že za provedené práce vyfakturovala žalobcům částku 193.231,50 Kč se splatností 12. února 1996. Dále zjistil, že žalobci zaplatili žalované již před tímto datem zálohu ve výši 120.000,- Kč a na vystavenou fakturu žalované uhradili pouze částku 51.473,60 Kč. Z dokazování vyplynulo, že na jaře 1996 došlo na podlahách k závadám, tyto vady díla byly žalobci včas a řádně reklamovány u žalované, která je odmítla uznat a na své náklady je odstranit, a že žalobci pověřili opravou těchto závad obchodní společnost S., která provedla opravu podlahových krytin a vyfakturovala žalobcům za provedené práce částku 112.046,15 Kč. Závady byly způsobeny neodborně provedenou montáží podlah. Z takto zjištěného skutkového stavu věci soud prvního stupně dovodil, že účastníci uzavřeli smlouvu o dílo podle §631 zákona č. 40/1964, občanský zákoník, v tehdy platném znění (dále jen „obč. zák.“) a žalobu uznal zčásti důvodnou, neboť žalovaná, i když zajistila zhotovení díla subdodavatelem, je odpovědna za jeho řádné provedení a případné vady.
K odvolání žalované Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 25. června 2003, č. j. 29 Co 241/2003-236, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně a přisvědčil i jeho právnímu posouzení věci. Zabýval se též námitkou žalované, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, jež měla spočívat v tom, že soud nevyhověl žádosti právního zástupce žalované o odročení jednání nařízeného na 7. ledna 2003 z důvodu vážného onemocnění a věc projednal a rozhodl v nepřítomnosti žalované a jejího právního zástupce, čímž byla žalované odepřena soudní ochrana. Námitku žalované odvolací soud neshledal důvodnou s tím, že žádost zástupce žalované nebyla včasná a řádně doložená, takže byly splněny podmínky, aby soud prvního stupně jednal v jejich nepřítomnosti (§101 odst. 3 o. s. ř.). Vyslovil názor, že právní zástupce žalované měl za povinnost vzhledem k déle trvající hospitalizaci zajistit za sebe právní substituci (§26 odst. 1 a §27 odst. 1 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, v platném znění). Nadto s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 9. 9. 1998, sp. zn. 2 Cdon 230/97, a ze dne 12. 5. 1998, sp. zn. 3 Cdon 610/96, při odvolacím jednání zopakoval důkaz znaleckým posudkem, resp. jeho doplňkem Ing. K. a poskytl žalované možnost se k tomuto důkazu vyjádřit.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, v němž uplatnila dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a/ zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, v platném znění (dále jen „o. s. ř.“). Jeho prostřednictvím namítla, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Mimo jiné uvedla, že soud prvního stupně věc projednal a rozhodl při jednání dne 7. ledna 2003, ačkoliv její právní zástupce požádal z důvodu vážného onemocnění spojeného s hospitalizací o jeho odročení. Doklad o jeho pracovní neschopnosti k žádosti přiložen nebyl, neboť se tak stalo již při předchozí žádosti o odročení jednání nařízeného na 9. 12. 2002, a pracovní neschopnost stále trvala. Postupem soudu jí tak byla znemožněna řádná účast ve sporu, nemohla uplatnit další skutková tvrzení, nabídnout další důkazy a vyjádřit se k provedeným důkazům. Podle jejího přesvědčení jí tím soud odepřel soudní ochranu. Nesouhlasí ani s právním názorem odvolacího soudu, že její právní zástupce měl povinnost vzhledem k déle trvající hospitalizaci zajistit za sebe substituci, neboť - jak dále uvedla - šlo o tak vážnou zdravotní poruchu, že její právní zástupce nebyl objektivně schopen činit potřebná opatření. Připustila, že na jedné straně je dán zájem na rychlosti a včasnosti soudních jednáních, ale na druhé straně je jejím ústavním právem být zastoupena advokátem, jehož si sama zvolila. Z uvedených důvodů považuje věc za zásadně právně významnou a navrhla napadený rozsudek zrušit a věc vrátit odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Vyjádření k dovolání nebylo podáno.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou - účastnicí řízení, za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelky (§240 odst. 1 a §241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), se nejprve zabýval přípustností tohoto mimořádného opravného prostředku.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu se řídí ustanoveními §237 odst. 1 písm. b/ a c/ o. s. ř.
Přípustnost dovolání v posuzovaném případě nemůže být založena §237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř., neboť soud prvního stupně svým v pořadí druhým rozsudkem, jenž byl potvrzen napadeným rozsudkem odvolacího soudu, nerozhodl jinak než v předchozím (zrušeném) rozsudku, tj. žalobě v obsahově shodné části vyhověl.
Přípustnost dovolání v posuzovaném případě může být zvažována výlučně v intencích §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., podle něhož je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b/ a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přitom podle §237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Z toho, že přípustnost dovolání je podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních, navíc takových, které se vyznačují zásadním významem. Způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je tudíž výlučně důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., jímž lze vytýkat, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Není jím naopak důvod, kterým je možno namítat, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.).
V projednávané věci dovolatelka namítá, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Tato vada měla spočívat v tom, že soud prvního stupně v rozporu s §101 odst. 3 o. s. ř. dne 7. ledna 2003 jednal ve věci bez účasti dovolatelky a jejího právního zástupce a rozhodl, přestože její právní zástupce požádal z vážného důvodu o odročení tohoto jednání. Jelikož dovolatelka nezpochybňuje samotné právní posouzení věci odvolacím soudem (nevytýká odvolacímu soudu, že by na zjištěný skutkový stav aplikoval jiný právní předpis, než který měl správně použít, anebo že by aplikoval sice správný právní předpis, ale nesprávně jej interpretoval, anebo že by ze skutečností najisto postavených vyvodil nesprávné právní závěry) a její veškerá argumentace je zaměřena k tvrzení existence vady, které mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, je její dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu nepřípustné. Je-li totiž přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. teprve zvažována, nemůže být námitka dovolatelky vytýkající vadu, jež mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, pro posouzení přípustnosti dovolání právně relevantní. K její existenci může dovolací soud přihlédnout pouze tehdy, je-li dovolání přípustné; sama o sobě takováto vada, i kdyby byla dána, přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. nezakládá.
Se zřetelem k výše uvedenému dovolací soud dospěl k závěru, že dovolání není podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. přípustné, a proto je podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c/ o. s. ř odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř. , za situace, kdy žalobcům podle obsahu spisu nevznikly v této fázi řízení prokazatelně žádné náklady, na jejichž náhradu by jinak měli vůči žalované právo.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně 28. dubna 2004
JUDr. Blanka Moudrá, v.r.
předsedkyně senátu