ECLI:CZ:NS:2004:33.ODO.1100.2003.1
sp. zn. 33 Odo 1100/2003
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Vladimíra Velenského a JUDr. Miroslava Galluse ve věci žalobců A) J. M., a B) M. M., zastoupených, advokátem, proti žalovanému P. P., zastoupenému, advokátem, o zaplacení 10 308 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Blansku pod sp. zn. 5 C 204/95, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 26. května 2003, č. j. 44 Co 733/2000-61, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobcům, oprávněným společně a nerozdílně, na náhradě nákladů dovolacího řízení 1 885 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám jejich zástupce, advokáta.
Odůvodnění:
Žalobci se po žalovaném domáhali zaplacení 10 308 Kč s příslušenstvím. Uváděli, že dne 7. 6. 1993 zakoupili od žalovaného osobní automobil za kupní cenu 40 000 Kč. Poté, kdy byly na vozidle zjištěny a reklamovány vady, byla mezi účastníky uzavřena dohoda o slevě z kupní ceny ve výši 10 308 Kč s tím, že tuto částku žalovaný žalobcům vrátí do konce ledna 1994. Žalovaný však přes upomínky svůj závazek nesplnil.
Okresní soud v Blansku rozsudkem ze dne 25. 10. 2000, č. j. 5C 204/95-51, žalobu o zaplacení částky 10 308 Kč s 3% úrokem z prodlení od 1. 2. 1994 do 14. 7. 1994 a s 16% úrokem z prodlení od 15. 7. 1994 do zaplacení zamítl, a rozhodl o nákladech řízení.
K odvolání žalobců Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 26. 5. 2003, č. j. 44 Co 733/2000-61 rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobcům k ruce společné a nerozdílné částku 10 308 Kč s 3% úrokem z prodlení od 1. 2. 1994 do 14. 7. 1994 a s 16% úrokem z prodlení od 15. 7. 1994 do zaplacení a nahradit jim náklady řízení před soudem prvního stupně částkou 12 536 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku. Současně rozhodl odvolací soud o nákladech odvolacího řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení §238 odst. 1 občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2000. V dovolání vytýká odvolacímu soudu nesprávné právní posouzení věci a navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalobci ve svém vyjádření k dovolání navrhli, aby bylo jako nepřípustné odmítnuto, neboť odvolací soud rozhodoval o peněžitém plnění nepřevyšujícím hranici předpokládanou ustanovením §238 odst. 2 písm. a) o. s. ř.
Podle ustanovení části dvanácté hlavy I. bodu 17 zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon číslo 99/1963 Sb., občanský soudní řád, se dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (1. 1. 2001) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (tedy podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2000). Tak je tomu v daném případě, kdy rozhodnutí soudu prvého stupně bylo vydáno před 1. 1. 2001 (dne 25. 10. 2000), takže odvolací řízení správně proběhlo podle dosavadních právních předpisů (tedy podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2000 - dále jen „o. s. ř.“).
Dovolání bylo podáno v zákonné lhůtě, oprávněnou osobou (účastníkem řízení) řádně zastoupenou advokátem (§240 odst. 1, §241 odst. 1 o. s. ř.), směřuje však proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Dovolání je mimořádným opravným prostředkem; dovolací soud se proto vždy musí v prvé řadě zabývat jeho přípustností.
Nejde-li o případ vad uvedených v §237 odst. 1 o. s. ř. – a ty v daném případě nebyly dovolatelem namítány, ani se z obsahu spisu nepodávají – je třeba, je-li dovoláním napaden rozsudek odvolacího soudu, zkoumat přípustnost dovolání z pohledu ustanovení §238 odst. 1 a §239 o. s. ř.
Podle §238 odst. 1 písm. a) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé; přípustnost dovolání je však v tomto případě podmíněna skutečností, že dovolání směřuje proti výroku, jímž bylo rozhodnuto o peněžitém plnění převyšujícím 20 000 Kč a v obchodních věcech 50 000 Kč (§238 odst. 2 písm. a) o. s. ř.).
Podle §239 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku nebo usnesení odvolacího soudu ve věci samé, jímž bylo rozhodnutí soudu prvního stupně potvrzeno, jestliže odvolací soud ve výroku rozhodnutí vyslovil, že dovolání je přípustné, protože jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu. Přípustnost dovolání může odvolací soud vyslovit i bez návrhu. Podle §239 odst. 2 o. s. ř. nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením (vydáním) usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam. Ustanovení §237 odst. 2, §238 odst. 2 a §238a odst. 2 o. s. ř. tu pak platí obdobně.
V posuzovaném případě odvolací soud uložil dovoláním napadeným měnícím výrokem ve věci samé žalovanému povinnost zaplatit žalobcům částku 10 308 Kč s 3% úrokem z prodlení od 1. 2. 1994 do 14. 7. 1994 a s 16% úrokem z prodlení od 15. 7. 1994 do zaplacení. Jelikož k příslušenství nároku se nepřihlíží, ledaže by samostatně (tj. bez současného uplatnění nároku samotného) tvořilo předmět řízení (srov. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 7.1.1998, sp. zn. 2 Cdon 322/97, publikované pod č. 62 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1998), je přípustnost dovolání proti uvedenému výroku rozsudku odvolacího soudu ustanovením §238 odst. 2 písm. a/ o. s. ř. vyloučena; aplikace §239 o. s. ř. tu nepřichází v úvahu, neboť dovolání směřuje proti rozhodnutí ve věci samé, jímž odvolací soud změnil rozhodnutí soudu prvního stupně.
Za dané procesní situace, kdy nejsou splněny předpoklady přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, Nejvyšší soud České republiky podle ustanovení §243b odst. 4 věty prvé o. s. ř. ve spojení s ustanovením §218 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. dovolání žalovaného jako nepřípustné bez jednání odmítl, aniž se jím mohl věcně zabývat z pohledu uplatněného dovolacího důvodu.
V dovolacím řízení vznikly žalobcům v souvislosti se zastoupením advokátem účelně vynaložené náklady, které spočívají v odměně za vyjádření k dovolání ve výši 1 810 Kč (srov. §3, §15 v návaznosti na §14 odst. 1, §16, §17 odst. 2 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení), s připočtením paušální částky 75 Kč (§13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb – advokátní tarif). Protože dovolání žalovaného bylo odmítnuto, soud mu ve smyslu ustanovení §243b odst. 4, věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 2, věty první (per analogiam) o. s. ř. uložil, aby tyto náklady žalobcům nahradil; ve smyslu ustanovení §149 odst. 1 o. s. ř. je žalovaný povinen náhradu nákladů řízení zaplatit k rukám advokáta, který žalobce v tomto řízení zastupoval.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 28. ledna 2004
JUDr. Ivana Zlatohlávková, v.r.
předsedkyně senátu