ECLI:CZ:NS:2004:33.ODO.1114.2003.1
sp. zn. 33 Odo 1114/2003
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Vladimíra Velenského ve věci žalobkyně J. H., zastoupené, advokátem, proti žalovaným 1) J. S., a 2) M. S., oběma zastoupeným, advokátem, o určení vlastnictví, vedené u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. 17 C 175/2000, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 11. června 2003, č. j. 20 Co 222/2003-109, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se domáhala určení, že je vlastnicí bytové jednotky č. 2009/13 v domě čp. 2009 na st. parcele č. 3565 a čp. 2008 na st. parc. č. 3566 a 57/892 společných částí uvedeného domu a pozemků st. parc. č. 3565 o výměře 152 m2 a st. parc. č. 3566 o výměře 156 m2, v katastrálním území K., neboť má zato, že jsou splněny předpoklady pro vrácení daru.
Okresní soud v Kladně rozsudkem ze dne 18. února 2003, č.j. 17 C 175/200-93, žalobu na určení vlastnictví zamítl, a rozhodl o nákladech řízení. Vycházel ze zjištění, že žalobkyně za finančního přispění žalované a jejího manžela zakoupila od města K. předmětnou bytovou jednotku a tento byt posléze darovací smlouvou uzavřenou dne 11. 3. 1999 darovala žalované, která je její dcerou. Žalobkyni pak bylo v souvislosti s převodem vlastnického práva zřízeno věcné břemeno doživotního užívání darovaného bytu. Podle ústní dohody se žalovaná zavázala pečovat o žalobkyni a poskytovat jí pomoc, neboť žalobkyně – byť je soběstačná - má vážné zdravotní problémy. V létě roku 1998 se žalovaná spolu s manželem k žalobkyni do bytu přistěhovali, začalo však docházet k neshodám, neboť žalobkyně si úmluvu vyložila tak, že v bytě bude bydlet zadarmo, zatímco žalovaná požadovala, aby se podílela na úhradě poplatků za energie a služby. Žalobkyně se nesnášela s manželem žalované a opakovaně nabádala žalovanou, aby se její manžel z bytu odstěhoval. Žalovaná se o žalobkyni starala, nakupovala pro ni, vozila ji k lékaři. Pokud odjela na chalupu, byla péče o žalobkyni zajišťována dalšími příbuznými. V květnu 2000 se žalovaná spolu s manželem pro neshody s žalobkyní z bytu odstěhovala, i nadále se však snažila žalobkyni vypomáhat, což ona odmítala. V současné době žalobkyně pomoc žalované odmítá. Ke zranění žalobkyně došlo při hádce mezi manželem žalované a jejím bratrem nešťastnou náhodou. Na podkladě provedeného dokazování soud prvního stupně uzavřel, že nejsou splněny předpoklady pro vrácení daru vyžadované ustanovením §630 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ObčZ“), neboť žalobkyně neprokázala, že by se k ní žalovaná chovala způsobem vymykajícím se dobrým mravům. Tvrzení, že by ji žalovaná častovala nadávkami, žalobkyně neprokázala, spory byly zapříčiněny nenávistí žalobkyně k manželu žalované a důvod, pro který žalovaná z bytu odešla, spočíval právě v tom, že žalobkyně si nepřála, aby zde nadále bydlel i manžel žalované. Ani v ukončení výpomoci žalobkyni neshledal soud prvního stupně rozpor s dobrými mravy, neboť tato péče je žalobkyní odmítána, a žalobkyně je sice zdravotně těžce postižená, avšak není odkázána na každodenní pomoc dalších osob.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 11. června 2003, č. j. 20 Co 222/2003-109, rozsudek soudu prvého stupně potvrdil, a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Jak skutkové, tak i právní závěry soudu prvého stupně shledal odvolací soud správnými. Zdůraznil, že za situace, kdy si žalobkyně pomoc žalované výslovně nepřeje, což prohlásila i před soudem, nemůže požadovat vrácení daru právě s odůvodněním, že ji žalovaná neposkytuje potřebnou péči; k poskytování pomoci je totiž třeba nejen vůle toho, kdo pomoc poskytuje, ale i vůle druhé strany pomoc přijmout.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. s tím, že „rozhodnutí odvolacího soudu řeší právní otázku, která je v rozhodování odvolacími soudy rozhodována odlišně“. V dovolání namítá, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu a potažmo i rozhodnutí soudu prvního stupně, které jeho vydání předcházelo, jsou založena na nesprávně zjištěném skutkovém stavu věci. Ve spise je totiž dostatek důkazů – a v tomto směru dovolatelka poukazuje především na výpovědi svědků J., P. a J. H. a M. P. - z nichž vyplývá, že žalovaná se k žalobkyni nechovala dobře, nadávala jí a vyhazovala ji z bytu. Porušování dobrých mravů je podle názoru dovolatelky třeba spatřovat i v neplnění dohody o péči o žalobkyni, neboť právě tato dohoda byla podmínkou, že žalobkyně převede na žalovanou předmětný byt a bude jí zřízeno doživotní právo bezplatného bydlení. Protože prokázané útoky byly značné intenzity, vyznačovaly se soustavností a hrubostí, došlo ke splnění podmínek pro vrácení daru. Přestože žalobkyně žalovanou vyzvala k vrácení daru, žalovaná byt převedla na žalovaného, svého syna. Z uvedených důvodů dovolatelka navrhla, aby rozsudek odvolacího soudu byl zrušen a věc byla vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů – dále jen „o. s. ř.“) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o. s. ř. a k tomu oprávněnou osobou (žalobkyní) řádně zastoupenou advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.), dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle §237 odst. 1 o. s. ř. dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu,
a) jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé,
b) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil,
c) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Protože v posuzované věci odvolací soud potvrdil v pořadí prvý rozsudek soudu prvního stupně, je namístě přípustnost dovolání uvažovat výlučně v intencích ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Z toho, že přípustnost dovolání je podle zmiňovaného ustanovení spjata se závěrem o zásadním právním významu rozhodnutí, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá zásadně pro posouzení otázek právních, navíc takových, které se vyznačují zásadním významem; způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je tudíž pouze důvod uvedený v §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jímž lze vytýkat, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
I když dovolatelka v dovolání argumentuje nesprávným právním posouzení věci, z obsahu jejího dovolání (tj. z vylíčení důvodů dovolání) vyplývá, že nesouhlasí především se skutkovými zjištěními, z nichž odvolací soud, shodně jako před ním i soud prvního stupně vycházel. Dovolatelka netvrdí, že by odvolací soud jím správně zjištěný skutkový stav nesprávně posoudil po stránce právní, tedy že by správně zjištěný skutkový stav subsumoval pod nesprávnou právní normu; podstatou jejích námitek jsou výlučně výtky týkající se nedostatečně a nekvalitně zjištěného skutkového stavu věci, případně vadného hodnocení provedených důkazů, při němž soud určuje, jaký význam mají jednotlivé důkazy pro jeho rozhodnutí a zda o ně může opřít svá skutková zjištění (tj. zda jsou použitelné pro zjištění skutkového stavu a v jakém rozsahu, případně v jakém směru). Pokud je v dovolání argumentováno nesprávným právním posouzením dané věci, pak pouze v tom směru, že nepochybil-li by odvolací soud ve svých skutkových závěrech, musel by návazně dospět i k odlišnému právnímu posouzení věci.
Správnost rozsudku odvolacího soudu z hlediska výtek, které žalobkyně v dovolání uplatnila, nepřísluší dovolacímu soudu přezkoumat, neboť skutečnost, že rozsudek odvolacího soudu eventuelně vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování, případně že řízení je postiženo vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, nezakládá – jak bylo výše vyloženo – přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobkyně bez jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) odmítl (§243b odst. 5, §218 písm. c) o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř. za situace, kdy v dovolacím řízení neúspěšná žalobkyně nemá na náhradu nákladů dovolacího řízení právo a žalovaným v souvislosti s tímto řízením náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně 31. března 2004
JUDr. Ivana Zlatohlávková, v.r.
předsedkyně senátu