ECLI:CZ:NS:2004:33.ODO.116.2004.1
sp. zn. 33 Odo 116/2004
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Blanky Moudré a soudců JUDr. Ivany Zlatohlávkové a Víta Jakšiče ve věci žalobkyně J. S., zastoupené, advokátkou, proti žalovaným 1) K. K., a 2) R. K., zastoupeným, advokátkou, o určení vlastnictví, vedené u Okresního soudu v Prostějově pod sp. zn. 7 C 67/2000, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 28. května 2003, č. j. 19 Co 407/2002-193, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Prostějově rozsudkem ze dne 4. října 2002, č. j. 7 C 67/2000-135, určil, že „J. S., r. č. … je vlastníkem nemovitostí zapsaných u Katastrálního úřadu v P. pro okres P., obec B. – L., v k. ú. B., na LV č. 85, a to domu č. p. 43 na p. č. 174, p. č. 174 - zastavěná plocha o výměře 236 m2, zemědělské hospodářské budovy bez č. p. na p. č. 180, p. č. 180 - zastavěná plocha o výměře 180 m2, pozemků p. č. 181 - zahrada o výměře 852 m2, p. č. 315 - orná půda o výměře 1934 m2“ (dále jen „předmětné nemovitosti“). Řízení „o určení vlastnictví k nemovitostem - pozemkům ve zjednodušené evidenci - parcely původ pozemkový katastr, a to p. č. 355, p. č. 651 a p. č. 652 zapsané v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu v P., pro k. ú. B.“ zastavil. Konečně rozhodl o nákladech řízení.
K odvolání žalovaných Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 28. května 2003, č. j. 19 Co 407/2002-193, rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku ve věci samé ve vztahu mezi žalobkyní a první žalovanou ohledně určení, že žalobkyně je vlastníkem ideální jedné poloviny předmětných nemovitostí, potvrdil (výrok I.), ve zbývající části tohoto výroku ve vztahu mezi žalobkyní a první žalovanou rozsudek soudu prvního stupně ohledně určení, že žalobkyně je vlastníkem i druhé ideální poloviny předmětných nemovitostí, změnil tak, že žalobu v tomto rozsahu zamítl (výrok II.); ve vztahu mezi žalobkyní a druhým žalovaným rozsudek soudu prvního stupně ve výroku ve věci samé změnil tak, že žalobu na určení vlastnictví k předmětným nemovitostem zamítl (výrok III.). Současně rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů.
Oba soudy vyšly ze zjištění, že dne 8. 7. 1994 byla mezi účastníky uzavřena darovací smlouva, na základě níž žalobkyně darovala každému ze žalovaných, kteří jsou jejími vnoučaty, jednu ideální polovinu předmětných nemovitostí. První žalovaná byla v tu dobu nezletilá a darovací smlouvu za ni uzavřela její matka coby zákonný zástupce. Uvedenou smlouvou bylo zároveň ve prospěch žalobkyně a jejího manžela zřízeno věcné břemeno v rozsahu práva doživotního užívání veškerého touto smlouvou darovaného majetku. Vklad vlastnického práva žalovaných k předmětným nemovitostem na základě darovací smlouvy byl povolen rozhodnutím Katastrálního úřadu v P. č. j. VI, 3-505/94 s právními účinky vkladu ke dni 1. 4. 1994. K pravomocnému schválení právního úkonu uzavření darovací smlouvy učiněného za nezletilou první žalovanou její matkou soudem nedošlo (k odvolání otce první žalované byl rozsudek Okresního soudu v Ostravě ze dne 14. 2. 1994, sp. zn. 41 Nc 60/94, jímž byla darovací smlouva schválena, zrušen a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení, následně bylo řízení v důsledku zpětvzetí návrhu matkou první žalované zastaveno usnesením Okresního soudu v Ostravě ze dne 26. 6. 2000, sp. zn. 41 Nc 60/94, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 8. 9. 2000, č. j. 8 Co 773/2000-36; dovolání proti usnesení odvolacího soudu Nejvyšší soud České republiky usnesením ze dne 13. 3. 2001, č. j. 30 Cdo 12/2001-47, odmítl. První žalovanou podaná žaloba na obnovu řízení vedeného u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 41 Nc 60/94 byla zamítnuta usnesením Okresního soudu v Ostravě ze dne 18. 3. 2002, č. j. 41 Nc 60/94-90, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 15. 5. 2002, č. j. 42 Co 339/2002-95). Jako výlučná vlastnice předmětných nemovitostí je v katastru nemovitostí zapsána první žalovaná, které druhý žalovaný svůj spoluvlastnický podíl (jednu ideální polovinu) na předmětných nemovitostech daroval darovací smlouvou uzavřenou dne 4. 1. 1999.
Soud prvního stupně konstatoval, že žalobkyně má ve smyslu §80 písm. c/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, v platném znění (dále jen „o. s. ř.“), ve vztahu k oběma žalovaným naléhavý právní zájem na požadovaném určení s odůvodněním, že pouze na základě žalobě vyhovujícího rozsudku lze v katastru nemovitostí provést změnu vlastnického práva k předmětným nemovitostem ve prospěch žalobkyně. Ze zjištění, že za první žalovanou, která byla v době uzavření darovací smlouvy nezletilá, nebyla darovací smlouva ze dne 8. 7. 1994 schválena soudem, dovodil neplatnost darovací smlouvy od samého počátku, a to v celém jejím rozsahu. I přesto, že druhý žalovaný byl v době uzavření darovací smlouvy zletilý, posoudil soud prvního stupně jako neplatnou i tu část darovací smlouvy, kterou mu byla darována jedna ideální polovina předmětných nemovitostí, s tím, že ji nelze oddělit od ostatního obsahu darovací smlouvy, jíž byla první žalované neplatně darována druhá ideální polovina předmětných nemovitostí. S odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky, sp. zn. 3 Cdon 1248/96, poukázal na nutnost respektování vůle účastníků právního úkonu s přihlédnutím k účelu, jehož dosažení osoba konající právní úkon sledovala (§35 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění platném v době uzavření darovací smlouvy - dále jen „obč. zák.“). Z obsahu darovací smlouvy dovodil, že žalobkyně měla na mysli společné darování celé věci, o čemž svědčí i skutečnost, že v darovací smlouvě si pro sebe a svého manžela vyhradila věcné břemeno spočívající v právu doživotního užívání veškerého darovaného majetku a žalovaní se zavázali právo odpovídající věcnému břemeni trpět.
Odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně shledal existenci naléhavého právního zájmu na určovací žalobě pouze ve vztahu k první žalované. Vzhledem k tomu, že druhý žalovaný před zahájením řízení daroval svoji ideální polovinu předmětných nemovitostí první žalované, která je zapsána v katastru nemovitostí jako jejich výlučný vlastník, nemohla by žalobkyně dosáhnout změny zápisu v katastru nemovitostí, i kdyby bylo určovací žalobě ve vztahu k druhému žalovanému vyhověno. Existenci naléhavého právního zájmu na určovací žalobě proti druhému žalovanému z uvedeného důvodu odvolací soud neshledal a rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku ve věci samé, pokud jde o druhého žalovaného, změnil tak, že žalobu proti němu zamítl. Se soudem prvního stupně se ztotožnil v právním názoru, že darovací smlouva ze dne 8. 7. 1994 je v části, podle níž žalobkyně darovala první žalované jednu ideální polovinu předmětných nemovitostí, absolutně neplatná ve smyslu §39 a §40 obč. zák., neboť právní úkon, který za tehdy nezletilou první žalovanou učinila její matka, nebyl v souladu s §179 o. s. ř. schválen soudem. Přitom následná zletilost, kterou první žalovaná nabyla v roce 1997, na tomto závěru nemohla nic změnit. V důsledku absolutní neplatnosti této části darovací smlouvy žalobkyně nepřestala být vlastnicí jedné ideální poloviny předmětných nemovitostí. Oproti soudu prvního stupně však odvolací soud dospěl k závěru, že tato neplatná část darovací smlouvy je ve smyslu §41 obč. zák. oddělitelná od ostatního obsahu darovací smlouvy, tj. od části, jíž byla druhému žalovanému žalobkyní platně darována jedna ideální polovina předmětných nemovitostí. Dovodil totiž, že ani z obsahu uvedené darovací smlouvy ani z povahy darování nevyplývá, že by neplatnou část nešlo oddělit od platného darování, když vůlí žalobkyně bylo, aby druhý žalovaný vlastnil jednu polovinu předmětných nemovitostí a v darovací smlouvě není obsažena žádná podmínka či vázanost darování druhému žalovanému na darování jedné poloviny předmětných nemovitostí první žalované. Tomuto závěru podle odvolacího soudu nasvědčují i okolnosti, za nichž k darování došlo (vyplývající ze spisu), kdy snahou žalobkyně bylo zabránit tomu, aby předmětné nemovitosti výhledově vlastnil její syn (otec žalovaných). Z uvedeného pak plyne, že druhý žalovaný svůj spoluvlastnický podíl na předmětných nemovitostech nabytý na základě platné části darovací smlouvy, daroval první žalované platně.
Proti výrokům rozsudku odvolacího soudu II. a III., jimiž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně tak, že žaloba na určení vlastnictví žalobkyně k jedné ideální polovině předmětných nemovitostí byla ve vztahu k první žalované a druhému žalovanému zamítnuta, podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost opřela o §237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř., a uplatnila v něm dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. Napadla správnost právního závěru odvolacího soudu, že absolutně neplatná část darovací smlouvy, jejímž předmětem bylo darování jedné ideální poloviny předmětných nemovitostí první žalované, je oddělitelná od ostatního obsahu darovací smlouvy. Odvolacímu soudu vytkla, že nepřihlédl k tomu, že měla jednoznačný úmysl obdarovat obě svá vnoučata rovným dílem, což z obsahu článků II. a III. darovací smlouvy jednoznačně vyplývá, a že nehodlala darovat pouze jednu polovinu předmětných nemovitostí jednomu z nich a druhou si ponechat. Tomu podle ní odpovídá i zřízení věcného břemene v rozsahu práva doživotního užívání veškerého majetku darovaného smlouvou. Úvahy odvolacího soudu stran rodinných vztahů a toho, co bylo motivem darování, nemají nadto podle dovolatelky oporu v provedeném dokazování. Navrhla rozsudek odvolacího soudu v rozsahu podaného dovolání zrušit a věc vrátit k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas k tomu oprávněnou osobou - účastnicí řízení, při splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelky (§240 odst. 1, §241 odst. 1, 4 o. s. ř.), a že jde o rozsudek, proti němuž je dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř., přezkoumal rozsudek v napadeném rozsahu ve smyslu §242 odst. 1, 3 o. s. ř. a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
Dovolací soud je ve smyslu §242 odst. 3 věty první o. s. ř. vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně jeho obsahové konkretizace.
Prostřednictvím §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, nebo ze skutečností najisto postavených vyvodil nesprávné právní závěry.
Se zřetelem k právnímu posouzení zjištěného skutkového stavu odvolacím soudem a k obsahovému vymezení dovolacích námitek je otevřena dovolacímu přezkumu kontrola správnosti závěru dovozujícího, že absolutně neplatná část darovací smlouvy, jejímž předmětem bylo darování jedné ideální poloviny předmětných nemovitostí první žalované, je oddělitelná od ostatního obsahu darovací smlouvy, jíž byla darována druhá ideální polovina předmětných nemovitostí druhému žalovanému.
Podle §41 odst. 1 obč. zák. vztahuje-li se důvod neplatnosti jen na část právního úkonu, je neplatnou jen tato část, pokud z povahy právního úkonu nebo z jeho obsahu anebo z okolností, za nichž k němu došlo, nevyplývá, že tuto část nelze oddělit od ostatního obsahu.
Z citovaného ustanovení vyplývá, že tam, kde se důvod neplatnosti vztahuje pouze na část právního úkonu a tuto část lze s přihlédnutím k povaze právního úkonu nebo jeho obsahu anebo k okolnostem, za nichž k němu došlo, oddělit od jeho ostatního obsahu, je neplatná jen tato část. Nelze-li postiženou část právního úkonu oddělit, vztahuje se neplatnost na celý právní úkon. Posouzení otázky, zda je možno část úkonu oddělit od ostatního obsahu, úzce souvisí s jeho výkladem; plně se zde proto uplatní interpretační zásady, jež vyplývají z §35 odst. 2 obč. zák. (srovnej rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky publikované pod R 3/1981 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Rovněž Vrchní soud v Praze v rozsudku ze dne 26. 11. 1993, sp. zn. 4 Cz 124/92, uveřejněném pod č. 2 v sešitě č. 3 z roku 1994 Bulletinu Vrchního soudu v Praze, vyslovil právní závěr (od něhož není důvod se v projednávaném případě odchylovat), že částečnou neplatnost smlouvy je nutno posuzovat ve smyslu §41 obč. zák. stejně jako částečnou neplatnost kteréhokoliv jiného právního úkonu. Vždy je však třeba zkoumat, zda je rozhodnutí předběžné otázky o částečné neplatnosti smlouvy v souladu nejen s jazykovým vyjádřením dané smlouvy, ale zda odpovídá vůli smluvních účastníků, není-li tato vůle v rozporu s jazykovým projevem (§35 odst. 2 obč. zák.). Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 26. 9. 1997, sp. zn. 3 Cdon 1248/96, uveřejněném v časopisu Právní rozhledy č. 6/1998 (str. 331), na který odkázal soud prvního stupně, dovodil, že při posuzování otázky, zda část právního úkonu postiženou důvodem neplatnosti lze oddělit od ostatního obsahu tohoto úkonu (§41 obč. zák.), je třeba dbát, aby byla respektována vůle účastníků právního úkonu s přihlédnutím k účelu, jehož dosažení osoba konající právní úkon sledovala.
Podle §35 odst. 2 obč. zák. právní úkony vyjádřené slovy je třeba vykládat nejenom podle jejich jazykového vyjádření, ale zejména též podle vůle toho, kdo právní úkon učinil, není-li tato vůle v rozporu s jazykovým projevem.
Citované ustanovení předpokládá, že o obsahu právního úkonu může vzniknout pochybnost, a pro ten případ formuluje výkladová pravidla, která ukládají soudu, aby tyto pochybnosti odstranil výkladem. Jazykové vyjádření právního úkonu zachycené ve smlouvě musí být vykládáno nejprve prostředky gramatickými (z hlediska možného významu jednotlivých použitých pojmů), logickými (z hlediska vzájemné návaznosti použitých pojmů) či systematickými (z hlediska řazení pojmů ve struktuře celého právního úkonu). Kromě toho lze obsah právního úkonu posoudit i podle vůle stran v okamžiku uzavírání smlouvy, avšak za podmínky, že tato vůle není v rozporu s tím, co plyne z jazykového vyjádření úkonu.
S přihlédnutím k uvedeným závěrům odvolací soud v daném případě aplikoval §41 odst. 1 obč. zák. v návaznosti na §35 odst. 2 obč. zák. správně. Jak vyplývá z obsahu darovací smlouvy ze dne 8. 7. 1994, je projev vůle žalobkyně coby dárkyně z hlediska jeho jazykového vyjádření naprosto jednoznačný; lze jej vyložit jen tak, že vůle žalobkyně zachycená v darovací smlouvě směřovala k jedinému - darovat každému ze žalovaných jednu ideální polovinu předmětných nemovitostí. Argumentaci žalobkyně, že měla v úmyslu darovat předmětné nemovitosti jako celek žalovaným (jediným svým vnukům) rovným dílem a že tomu nasvědčuje i současné zřízení věcného břemene, nelze přisvědčit, neboť takový výklad neodpovídá písemnému projevu vůle žalobkyně zachycenému v darovací smlouvě. Pokud by bylo její vůlí darovat předmětné nemovitosti žalovaným pouze jako celek, musel by být takový úmysl v darovací smlouvě jazykově vyjádřen (např. v podobě podmínky, že některý z obdarovaných dar neodmítne, nebo že právní úkon za nezletilou první žalovanou bude schválen soudem apod.). Pojmy použité k jazykovému vyjádření obsahu právního úkonu jsou natolik zřetelné, že z nich nelze ani s přihlédnutím k tvrzené vůli žalobkyně usuzovat na záměr darovat předmětné nemovitosti pouze jako celek. Takový výklad právního úkonu je v rozporu s jazykovým projevem vůle, jak je zachycen v darovací smlouvě. Na uvedeném závěru nemůže ničeho změnit ani poukaz žalobkyně na zřízení věcného břemene, neboť právo z něho vyplývající může být žalobkyní konzumováno i za situace, kdy je spoluvlastníkem předmětných nemovitostí.
S přihlédnutím k výše uvedenému se tak žalobkyni prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. nepodařilo zpochybnit správnost právního závěru odvolacího soudu, že v posuzované věci je neplatnou jen ta část darovací smlouvy, jejímž předmětem bylo darování jedné ideální poloviny předmětných nemovitostí první žalované a nikoliv darovací smlouva jako celek, neboť z povahy darování a ani z obsahu darovací smlouvy nevyplývá, že neplatnou část darovací smlouvy nelze oddělit od ostatního jejího obsahu.
K námitce žalobkyně, že úvahy odvolacího soudu ohledně okolností, za nichž došlo k uzavření darovací smlouvy, nemají oporu v provedeném dokazování, se sluší uvést, že odvolací soud je uvedl zjevně pouze k podpoře již učiněných právních závěrů a rozhodnutí ve věci samé na nich výlučně nezaložil. I kdyby tedy byla tato námitka žalobkyně oprávněná, nemohla by vést ke zrušení napadeného rozhodnutí.
Protože rozhodnutí odvolacího soudu v jeho napadené části je z pohledu uplatněného dovolacího důvodu a jeho obsahové konkretizace správné a z obsahu spisu nevyplývá, že v řízení došlo k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (žalobkyně existenci těchto vad ani nenamítá), dovolací soud dovolání žalobkyně podle §243b odst. 2 věty před středníkem o. s. ř. zamítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto za situace, kdy žalovaným v této fázi řízení nevznikly žádné náklady, na jejichž náhradu by jinak měli právo proti žalobkyni, která neměla v dovolacím řízení úspěch (§243b odst. 5 věta první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně 22. září 2004
JUDr. Blanka Moudrá, v.r.
předsedkyně senátu