ECLI:CZ:NS:2004:33.ODO.117.2003.1
sp. zn. 33 Odo 117/2003
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Blanky Moudré a Víta Jakšiče ve věci žalobců A/ B. S., a B/ Ing. J. S., obou zastoupených, advokátkou, proti žalovanému V. P., zastoupenému, advokátem, o zaplacení 42.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 11 C 19/98, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 15. března 2002, č. j. 25 Co 725/2002-181, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 15. března 2002, č. j. 25 Co 725/2002-181, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobci se po žalovaném domáhali zaplacení 42.000,- Kč s příslušenstvím. Uváděli, že tuto částku zaplatili žalovanému jako zálohu podle ústně uzavřené smlouvy o dílo, od níž následně odstoupili. K odstoupení došlo poté, co žalovaným byla zvýšena cena díla na 60.700,- Kč, ačkoliv původně byla účastníky sjednána ve výši do 50.000,- Kč.
Okresní soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 7. 9. 2000, č. j. 11 C 19/98-127, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobcům, oprávněným společně a nerozdílně, 42.000,- Kč s úrokem z prodlení ve výši 26 % od 24. 10. 1997 do zaplacení a rozhodl o nákladech řízení.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 15. 3. 2002, č. j. 25 Co 725/2002-181, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu zamítl; zároveň rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Poté, co zopakoval důkazy výslechem účastníků a některými listinami, po skutkové stránce uzavřel, že mezi žalovaným a žalobcem B (zastupujícím v této záležitosti i žalobkyni A) bylo dohodnuto, že žalovaný zhotoví pro žalobce dílo spočívající v úpravě, resp. zhotovení topné soustavy na zemní plyn, včetně přípravy teplé užitkové vody v domě žalobců. Cena díla, které mělo být provedeno do konce měsíce září 1997, byla mezi účastníky dohodnuta odhadem ve výši 50.000,- Kč až 65.000,- Kč. Žalobci v rámci plnění uvedené dohody předali žalovanému blíže neurčené podklady pro provedení projektové dokumentace a zaplatili zálohu na cenu díla ve výši 42.000,- Kč. Žalovaný dopravil a umístil do domu žalobců zabalený kotel sjednaného typu s regulační řadou. Nevyhověl požadavku žalobců na předložení projektové dokumentace a písemné cenové nabídky a pouze telefonicky jim oznámil, že cena díla byla vykalkulována na 60.670,- Kč. Poté, co žalovaný odmítl požadavek žalobce B, aby byla cena stanovena maximálně ve výši 55.000,- Kč, žalobce B mu oznámil, že žalobci od smlouvy odstupují, a tento počin odůvodnil výlučně tím, že žalovaným vyčíslená cena díla překračuje předpokládaných 50.000,- Kč, resp. 55.000,- Kč. Žalovaný žalobcům dosud zálohu ve výši 42.000,- Kč nevrátil a kotel s regulační řadou v obalu je stále umístěn v domě žalobců. Na podkladě těchto skutkových zjištění odvolací soud dovodil, že mezi žalobci a žalovaným byla ústní formou platně uzavřena smlouva o dílo, v níž byla cena díla stanovena odhadem; nedostatek potvrzení o převzetí objednávky nemá na platnost uvedené smlouvy vliv. Uzavřel, že žalobci odstoupili od smlouvy o dílo neplatně, neboť jimi proklamovaný důvod odstoupení spočívající v překročení sjednané ceny díla nebyl naplněn; žalovaným oznámená cena díla totiž nepřevyšovala odhadnutou cenu díla, na níž se účastníci dohodli. Nepřisvědčil tak právnímu závěru soudu prvního stupně, že odstoupení od smlouvy o dílo ze strany žalobců bylo ve smyslu ustanovení §642 odst. 1 ObčZ platné, byť se důvod, který v odstoupení od smlouvy uvedli, nenaplnil, což má význam pouze z hlediska posouzení vzájemných práv a povinností objednatele a zhotovitele. Konstatoval, že takovým závěrem je žalobcům podsouvána jiná vůle, než kterou ve skutečnosti měli a již také projevili. Jelikož ke zrušení smlouvy o dílo nedošlo, nemají žalobci ani právo na vrácení jimi poskytnuté zálohy na cenu díla.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání, jehož přípustnost dovozují výslovně z „ustanovení §237 o. s. ř. písm. a/“ s tím, že rozsudek soudu prvního stupně byl rozsudkem soudu odvolacího změněn. Z hlediska důvodnosti dovolání mají zato, že rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení a trpí vadou mající za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. V prvé řadě namítají, že odvolací soud nesprávně posoudil otázku platnosti odstoupení od smlouvy o dílo. Namítají, že „pokud právní úprava v daném vztahu připouští právo odstoupit od smlouvy bez uvedení důvodu, musí být jejich projev vůle posuzován jako platné odstoupení od smlouvy, i kdyby spojili prokázaný projev odstoupení od smlouvy s důvody, které by se později ukázaly jako liché. Jejich projev vůle od smlouvy odstoupit by měl pak být vykládán jako projev vůle odstoupení od smlouvy učiněný bez uvedení důvodu, neboť projev vůle ukončit smlouvu a neobdržet žádné další plnění od protistrany je zde zřejmý a není vázán na důvody odstupitele, které mohou být libovolné. Projev vůle nebyl vázán ani na žádnou vyřčenou podmínku spočívající v určitém způsobu vypořádání“. Vedle toho namítají, že od smlouvy neodstoupili výhradně z důvodu zvýšení ceny a konkretizují i další důvody, které je k odstoupení od smlouvy vedly. Srozuměni nejsou dovolatelé nadále ani se závěrem, že mezi účastníky byla sjednána cena díla v rozmezí 50.000,- Kč až 65.000,- Kč, a svůj nesouhlas vyjadřují i se způsobem, jakým odvolací soud hodnotil provedené důkazy.
Žalovaný se ve vyjádření k dovolání žalobců ztotožňuje se závěry odvolacího soudu, že mezi účastníky byla sjednána cena díla odhadem, přičemž takto stanovená cena nebyla žalovaným následně oznámenou cenou překročena a žalobci tudíž nemohli od smlouvy o dílo platně odstoupit z důvodu překročení dohodnuté ceny. Odstoupení žalobců od smlouvy o dílo nelze považovat za zákonem předvídané odstoupení bez udání důvodu, neboť žalobci svůj důvod jednoznačně projevili a opačný závěr by podsouval žalobcům vůli, kterou v době odstoupení od smlouvy neměli a zároveň by tak založil jiný způsob vypořádání vztahů mezi účastníky zrušené smlouvy o dílo. Podrobně se žalovaný vyjadřuje i k otázce zániku žalovaného nároku započtením jeho pohledávky vůči žalobcům a oprávněností žalobci vzneseného nároku na úroky z prodlení. Navrhuje, aby dovolací soud dovolání žalobců zamítl.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) věc projednal podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2000 – dále opět jen „o. s. ř.“ (srov. část dvanáctou, hlavu I., bod 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony); po zjištění, že dovolání bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o. s. ř. k tomu legitimovanými osobami (žalobci), a že jde o rozsudek, proti němuž je dovolání přípustné podle §238 odst. 1 písm. a/ o. s. ř., přezkoumal bez jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) napadený rozsudek ve smyslu ustanovení §242 odst. 1 a 3 o. s. ř. a dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.
Dovolací soud je podle ustanovení §242 odst. 3 věty první o. s. ř. vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich obsahovým vymezením. Z úřední povinnosti posuzuje pouze vady taxativně vyjmenované v §237 odst. 1 o. s. ř. (tzv. zmatečnost řízení) a – je-li dovolání přípustné – jiné vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241 odst. 3 písm. b/ o. s. ř.). Přestože je v dovolání výslovně odkazováno na ustanovení §237 písm. a/ o. s. ř. (správně §237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.), z jeho obsahu (z něhož je dovolací soud při hodnocení dovolání jako právního úkonu účastníka řízení povinen vycházet – srov. §41 odst. 2 o. s. ř.) jednoznačně vyplývá, že žalobci existenci vady řízení spočívající v tom, že odvolací soud rozhodoval ve věci, která nenáleží do pravomoci soudu, nenamítají. Výslovný odkaz na ustanovení §237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř. je třeba přičíst nesprávnému výkladu přechodných ustanovení zákona č. 30/2000 Sb. (část dvanáctá, hlava I., bod 17.), kdy dovolatelé mají zato, že na dovolací řízení v posuzované věci dopadají ustanovení občanského soudního řádu ve znění po novele provedené citovaným zákonem a dovolávají se přípustnosti podle novelizovaného ustanovení §237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř., podle něhož je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé. Nutno dodat, že uvedené pochybení dovolatelů nemá vliv na posouzení přípustnosti podaného dovolání, neboť – na rozdíl od zásadní vázanosti soudu uplatněným dovolacím důvodem – je soud povinen z úřední povinnosti posoudit podané dovolání z hlediska všech v úvahu přicházejících případů přípustnosti bez ohledu na to, ze kterého ustanovení (a zda vůbec) dovolatel přípustnost dovolání dovozuje. Dovolací soud proto sám v souladu s ustanovením §242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. z úřední povinnosti zkoumal, zda řízení není zatíženo některou ze zmatečnostních vad uvedených v ustanovení §237 odst. 1 o. s. ř. Jelikož existenci takových vad z obsahu spisu nezjistil, zabýval se dále důvody obsaženými v dovolání.
Dovolatelé uplatnili v prvé řadě dovolací důvod uvedený v ustanovení §241 odst. 3 písm. d/ o. s. ř., jímž lze odvolacímu soudu vytýkat, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V rámci obsahové konkretizace uvedeného dovolacího důvodu byl dovolacímu přezkumu otevřen závěr dovozující, že dovolatelé od smlouvy o dílo neodstoupili platně, neboť jestliže projevili vůli odstoupit od smlouvy o dílo z důvodu uvedeného v ustanovení §636 odst. 2 ObčZ, nelze takto jednoznačný právní úkon vyhodnotit jako odstoupení od smlouvy o dílo bez udání důvodu podle ustanovení §642 odst. 1 ObčZ jen proto, že deklarovaný důvod odstoupení (jehož existence je důvodem pro odstoupení od smlouvy podle §636 odst. 2 ObčZ) naplněn nebyl.
Právní posouzení věci je činnost soudu spočívající v podřazení skutkového stavu příslušné právní normě, jež vede soud k závěru o právech a povinnostech účastníků. Právní posouzení je nesprávné, dopustil-li se soud při této činnosti omylu, tzn. když na správně zjištěný skutkový stav aplikoval jinou právní normu nebo aplikoval sice správnou právní normu, ale nesprávně ji vyložil, nebo ze skutečností najisto postavených vyvodil nesprávné právní závěry.
Podle ustanovení §636 odst. 2 věty první zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále znovu jen „ObčZ“), je objednatel oprávněn odstoupit od smlouvy o dílo po oznámení nově určené ceny (tzn. převyšující cenu sjednanou odhadem podle ustanovení §636 odst. 1 ObčZ ); odstoupí-li od smlouvy, je povinen zaplatit zhotoviteli částku připadající na provedenou práci a vzniklé náklady podle původně určené ceny, jen pokud měl z částečného plnění smlouvy majetkový prospěch.
Podle ustanovení §642 odst. 1 ObčZ může objednatel až do zhotovení díla od smlouvy o dílo odstoupit; je však povinen zaplatit zhotoviteli částku, která připadá na práce již vykonané, pokud zhotovitel nemůže jejich výsledek použít jinak a nahradit mu účelně vynaložené náklady.
V posuzované věci bylo odvolacím soudem postaveno najisto, že dovolatelé projevili vůli odstoupit od smlouvy o dílo proto, že ze strany žalovaného byla navýšena původně sjednaná cena díla. Měl-li zároveň za prokázané, že uplatněný důvod odstoupení v posuzované věci naplněn nebyl, dovodil z uvedených skutkových zjištění správný právní závěr, že dovolatelé nemohli platně odstoupit od smlouvy o dílo podle ustanovení §636 odst. 2 ObčZ, neboť nebyly v daném případě naplněny předpoklady, jimiž citované ustanovení vznik práva na odstoupení od smlouvy podmiňuje. Nesprávně však byla odvolacím soudem posouzena otázka, zda jsou v daném případě naplněny předpoklady pro aplikaci ustanovení §642 odst. 1 ObčZ. Je nepochybné, že žalobci projevili vůli od smlouvy o dílo odstoupit. Umožňuje-li zákon objednateli odstoupit od smlouvy, aniž by mu ukládal povinnost tento svůj právní úkon jakkoliv odůvodňovat, nelze vyloučit právní účinky jednoznačně projevené vůle od smlouvy odstoupit jen proto, že v rámci tohoto právního úkonu projevený důvod odstoupení od smlouvy nebyl naplněn. Jinými slovy, dává-li zákon objednateli možnost odstoupit od smlouvy bez udání důvodu, nemůže samotné nenaplnění objednatelem deklarovaného důvodu odstoupení od smlouvy zmařit projevenou vůli od smlouvy odstoupit. Na uvedeném závěru nemění nic ani skutečnost, že uplatněný důvod odstoupení odpovídá kvalifikovanému důvodu pro odstoupení podle ustanovení §636 odst. 2 ObčZ, jenž spojuje s odstoupením od smlouvy jiné důsledky, než ustanovení §642 odst. 1 ObčZ; podstatné je, že předpoklady odstoupení od smlouvy podle posledně citovaného ustanovení byly v dané věci naplněny.
Dospěl-li odvolací soud k opačnému závěru, vyřešil dovolacímu přezkumu otevřenou otázku v rozporu s hmotným právem, zatížil tak své rozhodnutí vadou spočívající v nesprávném právním posouzení věci (§241 odst. 3 písm. d/ o. s. ř.) a dovolání žalobců je proto důvodné. Nejvyšší soud České republiky z uvedených důvodů rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§243b odst. 1 věta za středníkem a odst. 2 věta první o. s. ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný. V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§243d odst. 1 věta druhá a třetí o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně 16. prosince 2004
JUDr. Ivana Zlatohlávková, v.r.
předsedkyně senátu