ECLI:CZ:NS:2004:33.ODO.1188.2003.1
sp. zn. 33 Odo 1188/2003
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Miroslava Galluse a JUDr. Vladimíra Velenského, ve věci žalobce P. v., s. p. v likvidaci, zastoupeného, advokátem, proti žalovaným 1. D. d. B., zastoupenému P. Z., advokátem, a 2. Č. p. Ř. sv. A., zastoupené, advokátem, o zaplacení 500 062,05 Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 22 C 167/1996, o dovolání druhé žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. července 2003, č. j. 20 Co 246/2003-115, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 10. července 2003, č. j. 20 Co 246/2003-115, jakož i rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 26. září 2002, č. j. 22 C 167/1996-93, v rozsahu, ve kterém bylo druhé žalované uloženo, aby zaplatila žalobci 500 062,05 Kč a nahradit náklady řízení ve výši 89 447,- Kč k rukám zástupce žalobce, se zrušují a věc se v tomto rozsahu vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 1 k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se domáhal, aby byla žalovaným uložena povinnost společně a nerozdílně mu zaplatit 557 328,40 Kč s tím, že se jedná o úhradu za vodu, kterou žalovaní odebírali z odběrního místa č. 595-055 v období od 25. 10. 1993 do 23. 8. 1994.
Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 19. 11. 1999, č. j. 22 C 167/96-41, žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 15. 6. 2000, č. j. 20 Co 139/2000-56, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil s tím, že jej zavázal svým právním názorem.
Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 26. 9. 2002, č. j. 22 C 167/1996-93, uložil prvnímu žalovanému povinnost zaplatit žalobci 57 266,35 Kč a druhé žalované povinnost zaplatit žalobci 500 062,05 Kč; návrh, aby byli žalovaní povinni uhradit uvedené částky společně a nerozdílně, zamítl. Zároveň rozhodl o náhradě nákladů řízení účastníků a státu.
K odvolání druhé žalované Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 10. 7. 2003, č. j. 20 Co 246/2003-115, rozsudek soudu prvního stupně ve vztahu k druhé žalované potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení mezi druhou žalovanou a žalobcem. Shodně se soudem prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalobce v předmětné době (tj. od 25. 10. 1993 do 23. 8. 1994) dodával vodu do domu č. p. 28 v P. 1, J. č. 8., který byl tehdy užíván oběma žalovanými. První žalovaný byl posledním uživatelem domu v době, kdy byl ve vlastnictví státu. Druhá žalovaná se stala vlastníkem domu dne 8. 4. 1994 (správně zřejmě 1991). První žalovaný informoval žalobce o změně v osobě vlastníka domu dopisem ze dne 18. 5. 1994. Žalobce svým šetřením z května 1994 zjistil, že do domu vede jediná vodovodní přípojka s jediným vodoměrem, ze které odebírá vodu jak první žalovaný (ten v rozhodné době stále užíval část domu) tak i druhá žalovaná, což sdělil druhé žalované dopisem ze dne 21. 5. 1994. K odběru vody se druhá žalovaná přihlásila dne 23. 8. 1994. Do uvedeného dne byl vodoměr veden na prvního žalovaného. Z vodoměru bylo zjištěno, že v rozhodném období bylo odebráno množství vody ve výši žalobcem fakturované částky. Znaleckým posudkem byl stanoven podíl prvního žalovaného na tomto odběru ve výši 57 226,35 Kč. Žádný ze žalovaných neměl v rozhodné době s žalobcem uzavřenu smlouvu o odběru vody.
Vycházeje z takto zjištěného skutkového stavu se ztotožnil i s právním závěrem soudu prvního stupně, že žalovaní se na úkor žalobce bezdůvodně obohatili, neboť od něj v rozhodné době odebírali vodu bez smluvního vztahu, za což mu dosud nezaplatili. Při stanovení výše bezdůvodného obohacení vyšel z množství odebrané vody podle údaje na vodoměru, přičemž pomocí znalce bylo stanoveno, jaká část této spotřeby připadá na prvního žalovaného. Neopodstatněnou shledal námitku promlčení vznesenou druhou žalovanou. Počátek subjektivní promlčecí lhůty ve smyslu §107 odst. 1 ObčZ nelze spojovat s okamžikem, kdy se žalobce dozvěděl o změně vlastnictví nemovitosti. Odběratelem vody není vždy vlastník nemovitosti, do níž je voda dodávána. Ustanovení §16 odst. 2 vyhlášky č. 144/1978 Sb. totiž neřeší právní vztah mezi dodavatelem a odběratelem, vymezuje pouze podmínky, za nichž se voda dodává s předpokladem, že je dodávána vlastníku nemovitosti, neboť tomu tak zpravidla je. Jelikož voda byla v daném místě odebírána dvěma subjekty, aniž bylo patrno, v jakém množství kterým z nich, nebyly splněny předpoklady pro započetí běhu subjektivní promlčecí lhůty, mezi něž náleží nejen vědomost o vzniku bezdůvodného obohacení, ale i o jeho výši. Objektivní promlčecí lhůta ohledně první vyfakturované částky za období od 25. 10. do 16. 2. 1994 mohla uplynout nejdříve dne 25. 10. 1996, tedy až po podání žaloby dne 3. 10. 1996.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala druhá žalovaná dovolání, v němž brojí proti právnímu závěru odvolacího soudu, že nárok žalobce není vůči ní promlčen. Namítá, že nejpozději dne 21. 5. 1994 věděl žalobce o vzniku bezdůvodného obohacení i o tom, komu na jeho úkor vzniklo. Odběrem vody bez smlouvy se totiž mohl obohatit toliko vlastník nemovitosti, do níž byla voda dodávána (§16 odst. 2 vyhlášky č. 144/1978 Sb.). Je bezvýznamné, že vodu dodávanou do domu ve vlastnictví druhé žalované odebíral i první žalovaný, užívající dům jako nájemce. Dovolatel má za to, že došlo i k naplnění dovolacího důvodu spočívajícího v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkových zjištění, které nemají oporu v provedeném dokazování. Z dopisu žalobce ze dne 21. 5. 1996 (správně zřejmě 1994) adresovaného druhé žalované se podává, že žalobce šetřením svého pracovníka zjistil, že předmětný odběr č. 595-055 patří druhé žalované a nikoli prvnímu žalovanému. V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu je však obsah dopisu konstatován tak, že žalobce svým šetřením zjistil, že vodu prostřednictvím předmětného odběru odebírají oba žalovaní.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno v zákonné lhůtě oprávněnou osobou (druhou žalovanou), která byla řádně zastoupena advokátem (§240 odst. 1, §241 odst. 1 o. s. ř.), a je podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. přípustné, shledal dovolání opodstatněným.
Při vázanosti dovolacího soudu uplatněným dovolacím důvodem (srov. §242 odst. 1 o. s. ř.) se otevírá dovolacímu přezkumu v posuzované věci správnost právního závěru odvolacího soudu, že nárok žalobce na vydání bezdůvodného obohacení není vůči druhé žalované promlčen.
Právní posouzení věci je činnost soudu spočívající v podřazení skutkového stavu příslušné právní normě, jež vede soud k závěru o právech a povinnostech účastníků. Právní posouzení je nesprávné, dopustil-li se soud při této činnosti omylu, tzn. když na správně zjištěný skutkový stav aplikoval jinou právní normu nebo aplikoval sice správnou právní normu, avšak nesprávně ji vyložil, nebo ze skutečností najisto postavených vyvodil nesprávné právní závěry.
Podle ustanovení §107 odst. 1 zákona č. 40/1964, občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů – dále jen „ObčZ,“ se právo na vydání plnění z bezdůvodného obohacení promlčí za dva roky ode dne, kdy se oprávněný dozví, že došlo k bezdůvodnému obohacení a kdo se na jeho úkor obohatil. Podle druhého odstavce téhož ustanovení se právo na vydání plnění z bezdůvodného obohacení promlčí za tři roky, a jde-li o úmyslné bezdůvodné obohacení za deset let ode dne, kdy k němu došlo.
V posuzované věci není pochyb o tom, že se druhá žalovaná na úkor žalobce bezdůvodně obohatila tím, že byla bez smlouvy dodávána voda do její nemovitosti, kde ji odebírala z části ona a z části první žalovaný. Nesporná je rovněž skutečnost, že k podání žaloby došlo před uplynutím tří let ode dne, kdy k bezdůvodnému obohacení došlo a objektivní promlčecí lhůta byla zachována. Spornou – a dovolacímu přezkumu otevřenou – je však otázka, zda byla zachována i dvouletá subjektivní promlčecí lhůta.
Citované ustanovení ObčZ stojí na zásadě, že právo na vydání plnění z bezdůvodného obohacení se promlčí uplynutím některé z uvedených lhůt, a to i v případě, že druhá z nich zůstala zachována. Pro posouzení, zda je právo žalobce promlčeno, je tudíž rozhodující, byla-li žaloba podána v průběhu subjektivní promlčecí lhůty nebo až po jejím uplynutí. Subjektivní promlčecí lhůta k vydání plnění z bezdůvodného obohacení běží dva roky a počíná dnem, kdy se žalobce dozvěděl, že došlo k bezdůvodnému obohacení a kdo se na jeho úkor bezdůvodně obohatil. Pro zjištění počátku běhu subjektivní promlčecí lhůty je tedy v posuzované věci rozhodující, kterým okamžikem získal žalobce vědomost o tom, kdo se na jeho úkor bezdůvodně obohatil, to znamená komu vodu bez smlouvy dodával.
Dodávky vody z veřejných vodovodů jsou regulovány jednak předpisy veřejnoprávní povahy (zrušený zákon č. 138/1973 Sb., o vodách, účinný do 31. 12. 2001, zákon č. 254/2001 Sb., o vodách a změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů, účinný od 1. 1. 2002), a dále také předpisy soukromoprávními, neboť jde současně o prodej a koupi vody jako věci.
Na daný případ je třeba aplikovat vyhlášku č. 144/1978 Sb., o veřejných vodovodech a veřejných kanalizacích, ve znění vyhlášky č. 185/1988 Sb. (zrušené k 1. 1. 2001 vyhláškou č. 428/2001 Sb.) – dále jen „Vyhláška o veřejných vodovodech a veřejných kanalizacích“. Ta je sice prováděcím předpisem k zákonu č. 138/1973 Sb., o vodách, ale současně ve své části čtvrté obsahuje regulaci právních vztahů mezi subjekty, které veřejné vodovody provozují a vodu dodávají, a spotřebiteli. Ze zmíněného propojení právních předpisů veřejnoprávní a soukromoprávní povahy vyplývá, že dodávky vody se sice zásadně řídí soukromoprávními předpisy, tedy občanským a obchodním zákoníkem, ale z úpravy zde obsažené se uplatní pouze smluvní princip vzniku závazků, popřípadě některá ustanovení upravující obecné problémy závazkových vztahů (např. promlčení nároku, odpovědností vztahy). Pokud jde o vznik a obsah samotného závazku k dodávce vody z veřejného vodovodu, z vyhlášky o veřejných vodovodech a veřejných kanalizacích vyplývá řada modifikací, které smluvní volnost účastníků omezují (např. ustanovení o rozsahu odběru vody, okamžik splnění dodávky vody, omezení a přerušení dodávky vody, povinnost zajistit náhradní zdroj vody - §16 odst. 2, §23 odst. 1, 2, §24 citované vyhlášky).
Vyhláška o veřejných vodovodech a veřejných kanalizacích současně stanoví, že smlouva o dodávce vody z veřejného vodovodu může být uzavřena pouze s vlastníkem nemovitosti; to vyplývá z jejího ustanovení §16 odst. 2, které dává pouze vlastníkovi právo odběru vody v dané nemovitosti (rovněž legislativní zkratka „odběratel“, představující v dobových souvislostech zákonný termín pro stranu oprávněnou ze smlouvy, uvažovala výlučně vlastníka). Pro uvedený závěr svědčí i skutečnost, že vyhláškou č. 185/1988 Sb. byl dosud širší okruh oprávněných (vyhláška do své novelizace hovoří v §16 odst. 2 o správci, kterým míní vlastníka i uživatele nemovitosti) zúžen jen na vlastníka. Na tuto úpravu navazuje §37 vyhlášky o veřejných vodovodech a kanalizacích, který stanoví odběrateli povinnost platit dodavateli úplatu za dodávání vody pro nemovitost k jakémukoli účelu. Další podpůrný argument pro výlučné postavení vlastníka nemovitosti jako odběratele vyplývá i z cenových předpisů, kde ze seznamu zboží, u něhož se uplatní věcně usměrňované ceny, vyplývá, že se předpokládá, že správci vodovodu platí vlastník nemovitosti (odběratel) a v případech, kde není on sám konečným spotřebitelem, dohodne se spotřebiteli rozúčtování vodného a stočného.
Při dodávkách vody z veřejných vodovodů jde tedy o závazkové vztahy, které sice vznikají uzavřením smlouvy podle obecných předpisů (občanský, obchodní zákoník), ale u nichž speciální předpis omezuje smluvní volnost stran tím, že závazně upravuje obsah vzniklého závazkového vztahu, a stanoví, kdo může takovou smlouvu uzavřít (shodně tuto problematiku řeší rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky, sp. zn. 29 Odo 915/2000 ze dne 30. 5. 2001, publikované ve svazku 6/2001 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu (C. H. BECK).
Vyhláška o veřejných vodovodech a veřejných kanalizacích vychází z toho, že při dodávkách vody z veřejného vodovodu vstupují do právního vztahu správce, který dodává vodu z veřejného vodovodu, a vlastník nemovitosti, pro níž je voda odebírána. Jde buď o smluvní vztah mezi těmito subjekty, či o vztah vzniklý na základě zákonné skutečnosti – odběru vody bez uzavření smlouvy s dodavatelem. V obou případech má povinnost k úhradě odebrané vody vlastník.
Protože odběratelem vody může být pouze vlastník nemovitosti, do níž je voda dodávána, jen vlastník nemovitosti se může bezdůvodně obohatit bezesmluvním dodáním vody do jeho nemovitosti.
V posuzovaném případě od okamžiku, kdy se stala druhá žalovaná vlastníkem předmětných nemovitostí, do nichž byla žalobcem voda dodávána, tedy nemohlo bezdůvodné obohacení vzniknout nikomu jinému, než druhé žalované. Podmínka počátku běhu subjektivní promlčecí lhůty spočívající ve vědomosti žalobce o tom, kdo se na jeho úkor bezdůvodně obohatil, byla tedy splněna v okamžiku, kdy se žalobce dozvěděl, že vlastníkem předmětných nemovitostí je druhá žalovaná. Tímto okamžikem je prokazatelně nejpozději den 23. 8. 1994, kdy se druhá žalovaná u žalobce přihlásila k odběru vody, ale jeho vědomost o vlastnictví předmětných nemovitostí druhou žalovanou lze dovodit již z předchozí korespondence mezi účastníky (dopisy prvního žalovaného ze dne 18. 5. 1994 a ze dne 29. 6. 1994, doručené žalobci v květnu 1994, resp. 4. 7. 1994, dopis žalobce druhé žalované ze dne 21. 5. 1994). Dvouletá subjektivní promlčecí lhůta tedy uplynula nejpozději dnem 23. 8. 1996. Protože žaloba byla podána nejdříve dne 30. 9. 1996 (vycházeje z jejího datování, neboť obálka s datem jejího podání na poště není ve spise založena), je žalobou uplatněný nárok promlčen.
Lze uzavřít, že dospěl-li odvolací soud k závěru, že žalobou uplatněný nárok vůči druhé žalované promlčen není, spočívá jeho rozhodnutí na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.) a dovolacímu soudu nezbylo, než tento rozsudek zrušit. Protože shodný právní závěr – byť v důsledku vázanosti právním názorem odvolacího soudu – učinil ve svém rozsudku i soud prvního stupně, platí důvody pro zrušení i pro rozhodnutí tohoto soudu. Dovolací soud proto zrušil rovněž rozsudek soudu prvního stupně v části vyhovující žalobě proti druhé žalované (výroku II.) a věc v témže rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243b odst. 2, odst. 3 o. s. ř.); ve zbylé části, tj. ve výroku I., III. a IV. zůstal rozsudek soudu prvního stupně dovoláním nedotčen.
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný (§243d odst. 1 o. s. ř.); v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§243d odst. 1, věta druhá a třetí o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně 18. února 2004
JUDr. Ivana Zlatohlávková, v.r.
předsedkyně senátu