ECLI:CZ:NS:2004:33.ODO.1189.2003.1
sp. zn. 33 Odo 1189/2003
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Miroslava Galluse ve věci žalobce R. M., zastoupeného, advokátkou, proti žalované Z. V., zastoupené, advokátem, o zaplacení 60.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Jeseníku pod sp. zn. 3 C 178/2000, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 30. června 2003, č.j. 12 Co 321/2003-58, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 450,- Kč do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jeho zástupkyně, advokátky.
Odůvodnění:
Žalobce se po žalované domáhal zaplacení částky 60.000,- Kč s příslušenstvím. Uváděl, že zmíněný finanční obnos půjčil dne 22. 10. 1997 otci žalované J. V., který se zavázal půjčku vrátit do 31. 12. 1997, resp. do konce února 1998. Svůj závazek však nesplnil, neboť dne 27. 2. 1998 zemřel. Žalovaná jako jediná dědička J. V. dluh svého otce neuznala a žalovanou částku odmítla žalobci zaplatit.
Okresní soud v Jeseníku rozsudkem ze dne 29. ledna 2003, č.j. 3 C 178/2000-26, stanovil žalované povinnost zaplatit žalobci do 3 dnů od právní moci rozsudku částku 60.000,- Kč s 26 % úrokem z prodlení z této částky od 1. 3. 1998 do zaplacení, v části, v níž se žalobce domáhal úroku z prodlení ve výši 26 % z dlužné částky od 1. 1. 1998 do 28. 2. 1998, žalobu zamítl, a rozhodl o nákladech řízení. Z provedených důkazů vzal za prokázané, že žalobce dne 22. 10. 1997 půjčil a skutečně také předal otci žalované J. V. částku 60.000,- Kč a J. V. se zavázal tento finanční obnos žalobci vrátit do 31. 12. 1997; závazek byl zajištěn směnkou. Dohodou mezi žalobcem a J. V. byla lhůta pro vrácení půjčené částky prodloužena do konce února roku 1998. K vrácení půjčky nedošlo, neboť J. V. dne 27. 2. 1998 zemřel. Žalovaná je dědičkou dlužníka. Na podkladě těchto důkazů soud posoudil vztahy mezi účastníky podle ustanovení §657 při užití §470 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ObčZ“). Uzavřel, že mezi žalobcem a právním předchůdcem žalované J. V. byla platně uzavřena smlouva o půjčce, z níž vznikl J. V. závazek vrátit žalobci půjčku ve výši 60.000,- Kč do 28. 2. 1997. Protože dlužník svůj závazek nesplnil, stíhá odpovědnost za jeho dluh až do výše nabytého dědictví žalovanou, která je jeho jedinou dědičkou. Výši úroku z prodlení posoudil soud podle nařízení vlády č. 142/1994 Sb. a vzhledem k tomu, že dlužník se dostal do prodlení s plněním dluhu až od 1. 3. 1998, zatímco žalobou je požadován úrok z prodlení již od 1. 1. 1998, žalobu v této části, tedy pokud jde o požadavek na úrok z prodlení od 1. 1. do 28. 2. 1998, zamítl.
K odvolání žalované Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci rozsudkem ze dne 30. června 2003, č.j. 12 Co 321/2003-58, rozsudek soudu prvního stupně v odvoláním napadené části, tedy ve výroku, jímž bylo žalobě vyhověno, a ve výroku o nákladech řízení, potvrdil, a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Skutkové i právní závěry, k nimž dospěl soud prvního stupně shledal správnými. Námitky žalované brojící proti požadavku žalobce na zaplacení úroku z prodlení odvolací soud neuznal důvodnými. Argument, že žalovaná nebyla po smrti otce žalobcem informována o údajném otcově dluhu, vyvrací přípis z 18. 5. 1998, v němž žalobce pohledávku vůči žalované uplatnil. Výše přisouzeného úroku je správná, neboť byla stanovena podle kritérií §1 vládního nařízení č. 142/1994 Sb. Opodstatněnou neshledal odvolací soud ani výhradu žalované, že požadavek úroků z prodlení je výkonem práva v rozporu s dobrými mravy, kterou žalovaná zdůvodňovala tím, že případný dluh byl dluhem jejího právního předchůdce, ona o něm nevěděla a má o něm přetrvávající „značné pochybnosti“. Uzavřel, že statut žalované je z hlediska úvahy o aplikovatelnosti ustanovení §3 odst. 1 ObčZ irelevantní, neboť žalovaná jako dědička odpovídá za dluhy zůstavitele za podmínek §470 odst. 1 ObčZ až do výše nabytého dědictví, přičemž hodnota jí nabytého dědictví nesporně převyšuje žalobou uplatněný nárok. Dále zdůraznil, že povinnost dlužníka zaplatit věřiteli vedle dluhu i úrok z prodlení, dostal-li se do prodlení se splněním dluhu, je zákonem přímo konstituována.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, v němž brojí výlučně proti závěru, jímž odvolací soud dovodil, že požadavek žalobce na úrok z prodlení není výkonem práva v rozporu s dobrými mravy. Dovolatelka připomíná, že jak v době sporného sjednání smlouvy o půjčce mezi žalobcem a jejím otcem, tak v době dědického řízení byla nezletilá. Poukazujíc na poměr mezi hodnotou jí nabytého dědictví a částkou, která představuje úrok z prodlení kapitalizovaný ke dni 31. 10. 2003, namítá, že měla-li by úrok z prodlení žalobci uhradit, přijde o 80 % svého dědictví. Za významnou má skutečnost, že v době podání žaloby činil úrok z prodlení již pouze 8 % a v současné době čítá pouze 2,5 %. Protože je přesvědčena, že odvolací soud její „námitku ve vztahu k přisouzenému úroku z prodlení z pohledu rozporu s dobrými mravy vyhodnotil nesprávně, přičemž posouzení tohoto problému pak mělo zásadní význam pro rozhodnutí v daném případě“, požaduje, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu, případně i rozsudek soudu prvního stupně, a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobce s dovoláním žalované nesouhlasil a navrhl, aby bylo dovolacím soudem jako nedůvodné odmítnuto.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle §237 odst. 1 o. s. ř. dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu,
a) jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé,
b) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil,
c) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Protože v posuzované věci odvolací soud potvrdil v pořadí první rozsudek soudu prvního stupně, je namístě přípustnost dovolání uvažovat výlučně v intencích ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. Z toho, že přípustnost dovolání je podle zmiňovaného ustanovení spjata se závěrem o zásadním právním významu rozhodnutí, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá zásadně pro posouzení otázek právních, navíc takových, které se vyznačují zásadním významem.
Pojem zásadního významu po právní stránce je specifický nikoli samotnou uplatnitelností v dané věci (v tom smyslu, že posouzení určité právní otázky se promítá do výsledku konkrétního sporu), ale tím, že se s ním spojuje způsobilost významového přesahu do všeobecného kontextu soudní praxe. Rozhodnutí odvolacího soudu tak má po právní stránce zásadní význam tehdy, jestliže zahrnuje posouzení právní otázky, jež je relevantní i pro posouzení jiných obdobných právních poměrů, a jež v konečném účinku může mít vliv na obecnou rozhodovací činnost soudů; tak je tomu v případě, kdy se týká takové právní otázky, která judikaturou dovolacího soudu dosud řešena nebyla, resp. jejíž řešení je nejednotné, tedy je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodováno rozdílně, nebo jestliže odvolací soud posoudil určitou právní otázku v rozporu s hmotným právem (srov. §237 odst. 3 o. s. ř.)
V rámci způsobilého dovolacího důvodu (§241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., jímž lze vytýkat, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci) žalovaná v dovolání zpochybnila správnost úvah odvolacího soudu o aplikovatelnosti ustanovení §3 odst. 1 ObčZ na daný případ a otevřela dovolacímu přezkumu otázku, zda požadavek žalobce na přiznání úroku z prodlení vůči ní není na místě kvalifikovat jako výkon práva v rozporu s dobrými mravy. Řešení této právní otázky však postrádá shora zmiňovaný významový přesah do širšího kontextu soudní praxe, neboť se týká pouze konkrétního individualizovaného případu. Zda výkon práv a povinností vyplývajících z občanskoprávních vztahů není v rozporu s dobrými mravy, je totiž třeba posoudit v každém případě individuálně s ohledem na všechny zvláštnosti daného případu; závěry v konkrétním případě tak lze jen velmi obtížně zobecnit. Předchozí soudní rozhodnutí mohou být jen určitým vodítkem při rozhodování soudu v jiné, konkrétními okolnostmi determinované věci. Dovolací soud navíc připomíná, že soudní praxe ustáleně nepovažuje požadavek věřitele na zaplacení úroku z prodlení zásadně za výkon práva v rozporu s dobrými mravy, a to ani v situaci, kdy existence dluhu je mezi účastníky sporná a je o ní rozhodováno v soudním řízení (odepřít ochranu by bylo možno zcela výjimečně pouze takovému požadavku, který by opomíjel zajišťovací, sankční a kompenzační charakter institutu prodlení, nevycházel by z jeho smyslu, případně by jej dokonce zneužíval k poškozování dlužníka nebo by vzhledem k poměrům účastníků vedl k nepřiměřeným důsledkům v tom smyslu, že by dlužníka zatížil likvidačním způsobem, zatímco pro věřitele by neznamenal podstatný přínos).
Z uvedeného vyplývá, že dovolání žalované směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalované podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c/ o. s. ř. odmítl.
V dovolacím řízení vznikly žalobci v souvislosti se zastoupením advokátkou účelně vynaložené náklady, které spočívají v odměně za vyjádření k dovolání ve výši 375,- Kč (srov. §14 odst. 3, §15 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení), s připočtením paušální částky 75,- Kč (§13 odst. 1, 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb – advokátní tarif). Protože dovolání bylo odmítnuto, uložil soud dovolatelce ve smyslu ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., aby tyto náklady žalobci nahradila; ve smyslu ustanovení §149 odst. 1 o. s. ř. je dovolatelka povinna náhradu nákladů řízení zaplatit k rukám advokátky, která žalobce v tomto řízení zastupovala.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně 31. srpna 2004
JUDr. Ivana Zlatohlávková, v.r.
předsedkyně senátu