ECLI:CZ:NS:2004:33.ODO.1201.2003.1
sp. zn. 33 Odo 1201/2003
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Blanky Moudré a Víta Jakšiče ve věci žalobce V. V., zastoupeného, advokátem, proti žalovanému P. H., zastoupenému, advokátem, o zaplacení částky 450.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Táboře pod sp. zn. 7 C 11/2000, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře ze dne 22. srpna 2003, č. j. 15 Co 398/2003-221, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se po žalovaném domáhal zaplacení částky 575.000,- Kč s příslušenstvím. Uváděl, že na základě smlouvy o půjčce uzavřené dne 7. 11. 1996 půjčil žalovanému 125.000,- Kč a žalovaný se zavázal půjčený obnos vrátit do 1. 3. 1997. Smlouvou o půjčce ze dne 28. 5. 1999 půjčil žalobce žalovanému 450.000,- Kč a žalovaný se zavázal půjčený obnos vrátit do 31. 8. 1999. Přestože splatnost obou půjček již uplynula, žalovaný půjčky žalobci nevrátil.
Okresní soud v Táboře rozsudkem ze dne 22. dubna 2003, č. j. 7 C 11/2000-203, uznal žalovaného povinným do 3 dnů od právní moci rozsudku zaplatit žalobci částku 125.000,- Kč s 21 % úrokem z prodlení od 2. 3. 1997 do zaplacení, žalobu o zaplacení částky 450.000,- Kč s 12 % úrokem z prodlení od 1. 9. 1999 do zaplacení zamítl a rozhodl o nákladech řízení účastníků a státu.
K odvolání žalobce směřujícímu proti zamítavému výroku rozsudku soudu prvního stupně a proti výrokům, jimiž bylo rozhodnuto o nákladech řízení ve vztahu mezi účastníky řízení a ve vztahu mezi žalobcem a státem, Krajský soud v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře rozsudkem ze dne 22. srpna 2003, č. j 15 Co 398/2003-221, rozsudek soudu prvního stupně v odvoláním napadeném rozsahu potvrdil. Současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. V dovolání brojí proti hodnocení v řízení provedených důkazů. Není srozuměn s tím, že soudy neuvěřily pravdivosti údajů uvedených v listině o půjčce částky 450.000,- Kč, „o jejíž bezvadnosti řekli svůj posudek znalci“ a že uvěřily řadě nepřímých důkazů. Je přesvědčen, že důkazy ve svých souvislostech jednoznačně svědčí o nevěrohodnosti tvrzení žalovaného, který tvrdil, že jeho podpis byl falšován. To však bylo vyvráceno znaleckými posudky. Ve srovnání s tímto důkazem „jsou další otázky posuzované soudy, např. že žalovaný půjčku nepotřeboval, dále že nebyla splacena předchozí půjčka atd., podružné“. Žalobce se domnívá, že dojde-li ke zpochybňování písemné formy půjčky, když listina o půjčce je jinak bez vad, nebude zajištěna právní jistota účastníků takové smlouvy. Součástí dovolání jsou praktické poznámky žalobce, v nichž se polemizuje s vyhodnocením důkazů a předkládána je vlastní verze skutku. Žalobce z uvedených důvodů navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu, který spočívá na nesprávném právním posouzení věci, zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Dovolání bylo podáno včas k tomu legitimovaným subjektem (žalobcem) řádně zastoupeným advokátem (§240 odst. 1, §241 odst. 1, 4 o. s. ř.), není však v dané věci přípustné.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle §237 odst. 1 o. s. ř. dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu,
a) jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé,
b) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil,
c) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Protože v posuzované věci odvolací soud potvrdil v pořadí prvý rozsudek soudu prvního stupně, je namístě přípustnost dovolání uvažovat výlučně v intencích ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. Z toho, že přípustnost dovolání je podle zmiňovaného ustanovení spjata se závěrem o zásadním právním významu rozhodnutí, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá zásadně pro posouzení otázek právních, navíc takových, které se vyznačují zásadním významem; způsobilým dovolacím důvodem je tudíž pouze důvod uvedený v ustanovení §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., jímž lze vytýkat, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř. totiž neslouží k řešení právních otázek, ale k nápravě případného pochybení spočívajícího v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování; k přezkoumání rozsudku odvolacího soudu z tohoto důvodu tedy nemůže být přípustnost dovolání založena podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.
I když žalobce v dovolání argumentuje nesprávným právním posouzení věci, z obsahu jeho dovolání (tj. z vylíčení důvodů dovolání) vyplývá, že brojí především proti závěru, že v řízení nebylo prokázáno, že žalobce žalovanému částku 450.000,- Kč skutečně půjčil, tedy nesouhlasí se skutkovými zjištěními, z nichž odvolací soud (shodně jako před ním i soud prvního stupně) vycházel. Žalobce jako dovolatel netvrdí, že by odvolací soud jím správně zjištěný skutkový stav nesprávně posoudil po stránce právní, tedy že by správně zjištěný skutkový stav subsumoval pod nesprávnou právní normu; podstatou jeho námitek jsou výtky týkající se nesprávně zjištěného skutkového stavu věci, resp. vadného hodnocení provedených důkazů, při němž soud určuje, jaký význam mají jednotlivé důkazy pro jeho rozhodnutí a zda o ně může opřít svá skutková zjištění (tj. zda jsou použitelné pro zjištění skutkového stavu a v jakém rozsahu, případně v jakém směru). Pokud je v dovolání argumentováno nesprávným právním posouzením dané věci, pak pouze v tom směru, že kdyby odvolací soud správně vyhodnotil provedené důkazy a nepochybil ve svých skutkových závěrech ohledně existence dluhu, musel by návazně dospět k odlišnému právnímu posouzení věci.
Správnost rozsudku odvolacího soudu z hlediska výtek, které žalobce v dovolání uplatnil, nepřísluší dovolacímu soudu přezkoumat, neboť skutečnost, že rozsudek odvolacího soudu eventuelně vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování, případně že řízení je postiženo vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, nezakládá – jak bylo výše vyloženo – přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.
Lze uzavřít, že dovolání žalobce směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný; dovolací soud proto takové dovolání – aniž se mohl věcí dále zabývat – jako nepřípustné odmítl (§243a odst. 1 věta první, §243b odst. 5, §218 písm. c/ o. s. ř.).
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. Žalobce nemá s ohledem na výsledek dovolacího řízení na náhradu svých nákladů právo a žalovanému v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně 14. prosince 2004
JUDr. Ivana Zlatohlávková, v.r.
předsedkyně senátu