ECLI:CZ:NS:2004:33.ODO.1319.2004.1
sp. zn. 33 Odo 1319/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Víta Jakšiče a soudců JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobce V. B., zastoupeného, advokátkou, proti žalované Mgr. H. V., jako správkyni konkursní podstaty úpadce F. B.T. s. r. o., o obnovu řízení, vedené u Okresního soudu v České Lípě pod sp. zn. 9 C 756/2000, o dovolání žalobce proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 22. března 2001, č. j. 35 Co 423/2000-25, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v České Lípě (dále jen „soud prvního stupně“) usnesením ze dne 14. 6. 2000, č. j. 9 C 756/2000-3, zamítl „návrh na obnovu řízení ve věci 9 C 1706/98-15, která byla pravomocně rozhodnuta OS v České Lípě dne 22. 10. 1998“, a rozhodl o nákladech řízení.
K odvolání žalobce Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci jako soud odvolací usnesením ze dne 22. března 2001, č. j. 35 Co 423/2000-25, usnesení soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Shodně se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že nejsou splněny podmínky §228 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu ve znění před 1. 1. 2001 (dále jen „OSŘ“), neboť důkaz, o který žalobce svůj návrh na obnovu řízení opírá, není způsobilý ovlivnit rozhodnutí ve věci.
Proti tomuto usnesení podal žalobce, původně bez zastoupení advokátem, dovolání s tím, že je přípustné podle §237 odst. 1 písm. f) OSŘ, neboť mu v průběhu řízení byla nesprávným postupem soudu odňata možnost jednat před soudem. V této souvislosti poukázal na to, že v odvolání proti usnesení soudu prvního stupně vznesl námitku podjatosti všech soudců odvolacího soudu (tedy Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci), na kterou však tento soud nebral zřetel a zřejmě ji ani nepostoupil nadřízenému soudu. Kromě toho odvolání žalobce obsahovalo návrh na nařízení předběžného opatření, jímž se odvolací soud rovněž nezabýval. Žalobce dále namítl, že mu rozhodnutí odvolacího soudu bylo doručeno až zhruba po dvou a půl letech, aniž věděl, že již bylo rozhodnuto, a tím byl rovněž poškozen, jelikož jeho doplnění odvolání a další podání, jimiž zřetelně vysvětloval stav věci, se stala bezpředmětnými. Další obšírně rozvedené argumenty dovolatele jsou poukazem na „zmatečnost“ napadeného usnesení danou tím, že vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Advokátka, která byla v dovolacím řízení žalobci podle §30 odst. 2 OSŘ ustanovena, ve svém doplnění dovolání v podstatě odkázala na obsah původního dovolání žalobce s tím, aby toto jeho podání bylo pojato jako součást doplňku dovolání, a navrhla, aby bylo usnesení odvolacího soudu zrušeno a věc vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení.
Na tomto místě považuje Nejvyšší soud ČR za nezbytné podotknout, že usnesení dovolacího soudu bylo žalobci doručeno 7. 11. 2003. Již předtím byl však s účinky od 20. 3. 2003 usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem z téhož dne, č. j. 27 K 148/2000-55, prohlášen konkurs na majetek žalovaného. Soud prvního stupně poté, co se o prohlášení konkursu dověděl, doručil 19. 11. 2003 stejnopis usnesení odvolacího soudu ustanovené správkyni konkursní podstaty Mgr. H. V. Obě tato doručení byla s ohledem na přerušení řízení, k němuž došlo prohlášením konkursu podle §14 odst. 1 písm. c) zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů, neúčinná, a proto poté, co správkyně konkursní podstaty navrhla, aby v řízení bylo pokračováno, bylo usnesení znovu doručeno, a to jí [když se podle §14 odst. 1 písm. c), věty za středníkem, zákona č. 328/1991 Sb. stala účastnicí řízení místo žalovaného] a advokátce JUDr. J. H., která byla mezitím v dovolacím řízení žalobci ustanovena.
S ohledem na to, že usnesení soudu prvního stupně bylo vydáno před účinností novely občanského soudního řádu provedené zákonem č. 30/2000 Sb., projednal odvolací soud odvolání žalobce proti tomuto usnesení a rozhodl o něm v souladu s částí dvanáctou, hlavou I, bodem 15. uvedeného zákona podle dosavadních právních předpisů. Z tohoto důvodu i Nejvyšší soud ČR v řízení o dovolání žalobce postupoval podle občanského soudního řádu ve znění před 1. 1. 2001 (bod 17. téže hlavy a části zákona č. 30/2000 Sb. – dále opět jen „OSŘ“).
Podle §236 odst. 1 OSŘ lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Proto se Nejvyšší soud ČR po zjištění, že dovolání bylo podáno včas osobou, která je k tomu oprávněna, zabýval především tím, zda jde o dovolání přípustné.
Podle §237 odst. 1 OSŘ je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu (s výjimkami uvedenými v odst. 2, které na tento případ nedopadají), jestliže řízení trpí některou z tzv. zmatečnostních vad v tomto ustanovení taxativně vyjmenovaných. Přípustnost dovolání z hlediska §237 OSŘ ovšem není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že rozhodnutí odvolacího soudu je některou z těchto vad postiženo; nastává pouze tehdy, jestliže rozhodnutí takovou vadou skutečně trpí. Mezi uvedené vady patří i vada spočívající v tom, že účastníku řízení byla v průběhu řízení nesprávným postupem soudu odňata možnost jednat před soudem [písm. f) citovaného ustanovení]. Žalobce dovozuje přípustnost a zároveň důvodnost svého dovolání z názoru, že řízení je postiženo právě touto vadou, kterou spatřuje v tom, že odvolací soud se nezabýval jeho námitkou vyloučení soudců tohoto soudu a že pominul jeho návrh na vydání předběžného opatření a že soud prvního stupně mu usnesení odvolacího soudu doručil až přibližně po dvou a půl letech ode dne jeho vydání.
Odnětím možnosti jednat před soudem se rozumí postup soudu, jímž znemožnil účastníku řízení realizaci procesních práv, která mu občanský soudní řád dává. O tuto vadu řízení se přitom jedná, jen jestliže šlo o postup nesprávný (z hlediska zachování postupu soudu určeného právními předpisy) a jestliže se tento postup soudu projevil v průběhu řízení a nikoli též při rozhodování. „Postupem soudu v průběhu řízení“ je totiž činnost, která vydání konečného rozhodnutí soudu předchází, nikoli vlastní rozhodovací akt soudu, který má za úkol průběh řízení zhodnotit (srov. blíže usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. června 1996, sp. zn. 2 Cdon 539/96, uveřejněné pod č. R 27/98 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Typickým příkladem vady podle §237 odst. 1 písm. f) OSŘ je situace, kdy odvolací soud rozhodl o odvolání bez nařízení jednání, ač nešlo o případ uvedený v §214 odst. 2 OSŘ, kdy účastník řízení nebyl přibrán do řízení podle §94 odst. 2 OSŘ, kdy soud věc projednal v rozporu s §101 odst. 2 OSŘ v nepřítomnosti účastníka, kdy byl účastníku ustanoven opatrovník podle §29 odst. 2 OSŘ a soud jednal toliko s ním, ač pro takovýto postup nebyly dány důvody a žádná okolnost nebránila tomu, aby byl účastník předvolán k jednání, apod. Z uvedeného plyne, že skutečnost, že nebylo rozhodnuto o návrhu žalobce na nařízení předběžného opatření, nemůže být považována za odnětí možnosti žalobci jednat před soudem, neboť rozhodnutí o předběžném opatření není činností předcházející konečnému rozhodnutí ve věci, nýbrž rovněž konečným rozhodnutí o samostatném procesním návrhu. Stejně tak není vadou podle §237 odst. 1 písm. f) OSŘ opožděné doručení stejnopisu usnesení odvolacího soudu, jakkoli je nutno dát žalobci za pravdu, že v tomto směru soud prvního stupně výrazně pochybil, když místo aby poté, co mu byl spis s rozhodnutím odvolacího soudu vrácen (12. 4. 2001), doručil účastníkům neprodleně jeho stejnopisy, zapůjčil jej 18. 4. 2001 Okresnímu soudu v Teplicích, který jej vrátil zpět až 31. 10. 2003. Ani doručení stejnopisu rozhodnutí totiž není činností předcházející vydání rozhodnutí ve smyslu shora citovaného publikovaného rozhodnutí.
Pokud jde o poukaz dovolatele na to, že odvolací soud pominul jeho návrh na vyloučení všech soudců tohoto soudu z projednávání a rozhodování této věci, jde podle obsahu této námitky o uplatnění dovolacího důvodu podle §237 odst. 1 písm. g) OSŘ, tedy o námitku, že ve věci rozhodoval vyloučený soudce. Ani tato námitka však není důvodná. Předtím, než vydal napadené usnesení, totiž odvolací soud předložil spis k rozhodnutí o návrhu žalobce na vyloučení soudců Vrchnímu soudu v Praze, který usnesením ze dne 30. listopadu 2000, č. j. Nco 205/2000-16, rozhodl, že soudkyně Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci JUDr. A. M., JUDr. J. M. a JUDr. M. S., tedy ty, které byly podle rozvrhu práce odvolacího soudu členkami senátu příslušného k rozhodnutí v této věci, nejsou vyloučeny z projednávání a rozhodování věci vedené u tohoto soudu pod sp. zn. 35 Co 423/2000. Toto usnesení bylo doručeno žalobci (podle doručenky založené na č. l. spisu 19) dne 22. ledna 2001, a tak mu skutečnost, že o jeho návrhu bylo zákonem předepsaným způsobem (§16 odst. 1 OSŘ) rozhodnuto, musela být známa.
Důvody uvedené v §237 odst. 1 písm. f) a g) OSŘ, ze kterých žalobce výslovně dovozuje přípustnost svého dovolání, tedy dány nejsou. Existenci dalších vad uvedených v §237 odst. 1 OSŘ, které by rovněž mohly přípustnost dovolání založit, žalobce netvrdí a ani z obsahu spisu neplyne, že by jimi bylo řízení postiženo. Jelikož pak dovolání není přípustné ani podle §238, §238a a §239 OSŘ, nezbývá než uzavřít, že dovolání žalobce směřuje proti rozhodnutí, proti němuž zákon tento mimořádný opravný prostředek nepřipouští. Proto je Nejvyšší soud ČR podle §243b odst. 4 věty prvé a §218 odst. 1 písm. c) OSŘ odmítl, aniž se mohl zabývat věcnými námitkami žalobce proti správnosti napadeného usnesení odvolacího soudu.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto s přihlédnutím k tomu, že žalované, která by podle §243b odst. 4 věty prvé, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 OSŘ měla právo na jejich náhradu, v tomto řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně 15. prosince 2004
Vít Jakšič, v.r.
předseda senátu
Za správnost vyhotovení: Ingrid Rafajová