ECLI:CZ:NS:2004:33.ODO.163.2004.1
sp. zn. 33 Odo 163/2004
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Blanky Moudré a soudců JUDr. Ivany Zlatohlávkové a Víta Jakšiče ve věci žalobce Ing. K. T., (správce konkurzní podstaty úpadce P., spol. s r. o.,), zastoupeného, advokátkou, proti žalovanému Doc. Ing. RNDr. J. M., DrSc., zastoupenému, advokátkou, o zaplacení částky 62.822,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 20 C 146/2000, o dovolání žalovaného proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 8. listopadu 2002, č. j. 20 C 146/2000-86, a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. července 2003, č. j. 64 Co 183/2003-114, takto:
I. Řízení o dovolání proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 8. listopadu 2002, č. j. 20 C 146/2000-86, se zastavuje.
II. Dovolání proti výroku rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. července 2003, č. j. 64 Co 183/2003-114, kterým byl změněn rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 8. listopadu 2002, č. j. 20 C 146/2000-86, ve vyhovujícím výroku tak, že byla zamítnuta žaloba co do 23% úroku z prodlení z částky 21.000,- Kč od 14. 8. 1998 do 14. 5. 1999 a co do 11% úroku z prodlení z této částky od 15. 5. 1999 do zaplacení a dále co do 23% úroku z prodlení z částky 41.822,- Kč od 13. 10. 1998 do 15. 6. 1999 a co do 11% úroku z prodlení z této částky od 16. 6. 1999 do zaplacení, se odmítá.
III. Dovolání proti výroku rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. července 2003, č. j. 64 Co 183/2003-114, kterým byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 8. listopadu 2002, č. j. 20 C 146/2000-86, ve výroku, jímž byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobci částky 21.000,- Kč spolu s 12% úrokem z prodlení z této částky od 15. 5. 1999 do zaplacení a 41.822,- Kč spolu s 12% úrokem z prodlení z této částky od 16. 6. 1999 do zaplacení, vše do tří dnů od právní moci rozsudku, se zamítá.
IV. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na nákladech dovolacího řízení částku 7.045,- Kč k rukám …, advokátky se sídlem …, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
Žalobce se po žalovaném domáhal z titulu bezdůvodného obohacení zaplacení celkem částky 115.322,- Kč s příslušenstvím. Žalovaná částka sestávala mimo jiné i z 21.000,- Kč a 41.822,- Kč, které společnost P., spol. s r. o., se sídlem H., J. 99, na jejíž majetek byl dne 21. 1. 1999 prohlášen konkurz, uhradila za žalovaným (daňovým poradcem) vyúčtovanou právní pomoc při vstupu do konkurzu a za uskladnění dokumentů, vedení účetnictví a zpracování návrhu, ač k tomu nebyl právní důvod.
Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 8. listopadu 2002, č. j. 20 C 146/2000-86, žalobu, aby žalovanému byla uložena povinnost zaplatit žalobci částku 52.500,- Kč spolu s 23% úrokem z prodlení z této částky od 14. 8. 1998 do zaplacení, zamítl, žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobci částku 21.000,- Kč spolu s 23% úrokem z prodlení z této částky od 14. 8. 1998 do zaplacení a částku 41.822,- Kč spolu s 23% úrokem z prodlení z této částky od 13. 10. 1998 do zaplacení, vše do tří dnů od právní moci rozsudku, a rozhodl o nákladech řízení.
K odvolání žalovaného Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 10. července 2003, č. j. 64 Co 183/2003-114, rozsudek soudu prvního stupně v napadeném žalobě vyhovujícím výroku o věci samé změnil jen tak, že zamítl žalobu co do 23% úroku z prodlení z částky 21.000,- Kč od 14. 8. 1998 do 14. 5. 1999 a co do 11% úroku z prodlení z této částky od 15. 5. 1999 do zaplacení a dále co do 23% úroku z prodlení z částky 41.822,- Kč od 13. 10. 1998 do 15. 6. 1999 a co do 11% úroku z prodlení z této částky od 16. 6. 1999 do zaplacení, jinak jej v tomto výroku potvrdil, ve výroku o nákladech řízení jej zrušil a v tomto rozsahu jej vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Oba soudy vyšly ze zjištění, že obchodní společnost P., spol. s r. o., se sídlem H., J. 99 (dále jen „obchodní společnost“), a žalovaný jakožto daňový poradce (ve smyslu zákona č. 523/1992 Sb., o daňovém poradenství a Komoře daňových poradců České republiky) se v roce 1998 dohodli, že žalovaný pro obchodní společnost provede revizi účetnictví za období 1994-1997, služby související se vstupem obchodní společnosti do konkurzu, uskladnění dokumentů v konkurzu, zpracování návrhu a vedení účetnictví. Žalovaný vyúčtoval obchodní společnosti fakturou č. 9800164 ze dne 28. 7. 1998 mimo jiné za právní pomoc při vstupu do konkurzu částku 20.000,- Kč + DPH 1.000,- Kč, fakturou č. 9800212 ze dne 11. 10. 1998 mimo jiné za uskladnění dokumentů v konkurzu, zpracování návrhu a vedení účetnictví částku 50.000,- Kč + DPH 2.500,- Kč. Obchodní společnost vyúčtované částky žalovanému uhradila. Žalovaný, který byl zapsán v registru živnostenského podnikání s IČ … a místem podnikání P. 2, L. 19, jako fyzická osoba podnikající podle živnostenského zákona nezapsaná v obchodním rejstříku, neměl činnost daňového poradce podle zákona č. 523/1992 Sb. uvedenu v předmětu podnikání. Dne 31. 8. 1999 žalovaný jako prodávající fyzická osoba a akciová společnost J. M., a. s., se sídlem P. 2, S. 52, jako kupující uzavřeli smlouvu o prodeji podniku, jejímž předmětem byl soubor hmotných, jakož i osobních a nehmotných složek podniku žalovaného, IČ …, s místem podnikání P. 2, L. 19. Usnesením Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 28. 11. 1999 byl na majetek obchodní společnosti prohlášen konkurz a správcem konkurzní podstaty byl jmenován žalobce. Žalobce uznal, že žalovaný oprávněně účtoval pouze částku 10.678,- Kč za uskladnění dokumentů a vedení účetnictví v období od ledna do května 1999. Další proplacené částky po žalovaném požadoval zpět s odůvodněním, že žalovaný neprovedl činnosti, za které částky účtoval. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovým závěrem soudu prvního stupně, že v řízení nebyl prokázán výkon činnosti, kterou žalovaný vyúčtoval fakturou č. 9800164 ze dne 28. 7. 1998 jako „právní pomoc při vstupu do konkurzu“, a že nebylo prokázáno, že žalovaný pro obchodní firmu realizoval služby v rozsahu, který vyúčtoval fakturou č. 9800212 ze dne 11. 10. 1998 za činnosti uvedené jako „uskladnění dokumentů, vedení účetnictví, zpracování návrhu“ (nad žalobcem uznávanou částku 10.678,- Kč).
Odvolací soud přisvědčil soudu prvního stupně, který na základě takto zjištěného skutkového stavu dovodil, že žalovanému plněním částek 21.000,- Kč a 41.822,- Kč ze strany uvedené společnosti vzniklo bezdůvodné obohacení, které je povinen vrátit (§451 a §456 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, v tu dobu platném znění - dále jen „obč. zák.“).
Žalovaný v průběhu řízení před soudem prvního stupně namítl, že v důsledku smlouvy o prodeji podniku uzavřené dne 31. 9. 1999 je na jeho straně dán nedostatek pasivní věcné legitimace. Soud prvního stupně nepřiznal této námitce opodstatněnost s odůvodněním, že žalovaný měl činnost pro obchodní společnost vykonat jako daňový poradce v souladu se zákonem č. 523/1992 Sb. a jako takový též jednotlivé částky obchodní společnosti vyúčtoval. Zdůraznil, že činnost daňového poradce je osobnostním právem, které nelze převádět na jinou fyzickou či právnickou osobu, je vykonávána podle zmiňovaného zákona a žalovaný jako fyzická osoba nezapsaná v obchodním rejstříku podnikající podle živnostenského zákona neměl tuto činnost uvedenou v předmětu podnikání; nemohl ji proto vykonávat v rámci živnostenského zákona, a proto ji nemohl ani převést podle smlouvy o prodeji podniku. Odvolací soud se s těmito právními závěry ztotožnil, když shodně konstatoval, že závazek vydat bezdůvodné obohacení je vázán na osobu žalovaného jako daňového poradce, že není zřejmá souvislost s majetkem podniku, a nadto ani z předložené smlouvy o prodeji podniku převod takového závazku nevyplývá.
Žalovaný dovoláním napadl rozsudek soudu prvního stupně ve výroku, jímž bylo žalobě vyhověno, a rozsudek odvolacího soudu ve výrocích, jimiž byl rozsudek soudu prvního stupně změněn a potvrzen. Přípustnost dovolání výslovně opřel o §237 odst. 1 písm. c/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), s odůvodněním, že obě rozhodnutí mají po právní stránce zásadní význam, neboť spočívají na nesprávném právním posouzení otázky pasivní věcné legitimace. Je nadále přesvědčen, že na jeho straně je dán nedostatek věcné legitimace, protože smlouvou o prodeji podniku převedl na společnost Daňová a účetní kancelář M., a. s., nejen veškerá aktiva, ale i veškerá pasiva převáděného podniku (tj. veškeré závazky související s podnikem). Není již proto účastníkem hmotněprávního vztahu, o který v řízení jde. Další zásadně právně významnou shledává otázku, zda daňový poradce je oprávněn v souvislosti s výkonem daňového poradenství poskytovat právní pomoc v podobě zpracování návrhu na prohlášení konkurzu. Po podrobné rekapitulaci skutkových závěrů, z nichž oba soudy při rozhodování vycházely, se dovolatel vyjádřil k provedeným důkazům a jejich hodnocení soudy (zejména se zaměřil na výpověď svědka M. Š.) a na základě vlastního hodnocení důkazů předestřel svou verzi skutku, podle níž činnosti, které společnosti vyúčtoval, skutečně provedl a ona je dovolateli neproplatila v plné výši. Odvolacímu soudu vytkl, že neprovedl důkaz jeho účastnickým výslechem k obsahu závazkového vztahu s obchodní společností a ke splnění jeho povinností z tohoto vztahu vyplývajících, a že jej nevyzval k předložení dalších důkazů k prokázání přechodu závazku z bezdůvodného obohacení ze žalovaného na nabyvatele podle smlouvy o prodeji podniku. Z uvedených důvodů navrhl rozsudky soudů obou stupňů v napadených výrocích zrušit a v tomto rozsahu věc vrátit soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobce se zcela ztotožnil se skutkovými i právními závěry, k nimž odvolací soud (stejně jako před ním i soud prvního stupně) dospěl.
Dovolání je mimořádným opravným prostředkem proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu (§236 odst. 1 o. s. ř.). Rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 8. listopadu 2002, č. j. 20 C 146/2000-86, který byl rovněž dovoláním výslovně napaden, není rozhodnutím odvolacího soudu; jde o rozhodnutí soudu prvního stupně. Opravným prostředkem proti rozhodnutí soudu prvního stupně je odvolání. Protože občanský soudní řád neumožňuje podat dovolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně, neupravuje ani funkční příslušnost soudu pro projednání takového dovolání. Nedostatek funkční příslušnosti je přitom neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení. Nejvyšší soud České republiky proto řízení o dovolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně zastavil (§243c odst. 1 a §104 odst. 1 o. s. ř.).
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) se dále zabýval dovoláním proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu. Po zjištění, že bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou - účastníkem řízení, za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§240 odst. 1 a §241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), se zaměřil na posouzení otázky přípustnosti tohoto mimořádného opravného prostředku.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti rozhodnutí ve věci samé upravují ustanovení §236 a násl. o. s. ř. Zkoumání, zda dovolání je - objektivně - přípustné podle uvedených ustanovení, však předchází - ve smyslu ustanovení §243b odst. 5, §240 odst. 1 a §218 písm. b/ o. s. ř. - posuzování tzv. subjektivní přípustnosti dovolání. K podání dovolání je totiž oprávněn pouze ten účastník, v jehož poměrech rozhodnutím odvolacího soudu nastala újma (jakkoli nepatrná) odstranitelná tím, že dovolací soud toto rozhodnutí zruší (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. července 1999, sp. zn. 20 Cdo 1760/98, uveřejněné v časopise Soudní judikatura pod č. 7/2000, a ze dne 1. 2. 2001, sp. zn. 29 Co 2357/2000, uveřejněné ve Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck, svazku 2 pod č. C 154). Dovolání žalovaného směřující proti výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn žalobě vyhovující výrok rozsudku soudu prvního stupně tak, že žaloba byla částečně zamítnuta, není subjektivně přípustné, protože tímto výrokem nedošlo k žádné újmě na právech žalovaného. Zrušení měnícího výroku rozsudku odvolacího soudu by totiž nemohlo přivodit pro dovolatele příznivější následek než ten, k jakému dospěl odvolací soud v nalézacím řízení, který žalobu proti dovolateli - žalovanému v uvedeném rozsahu zamítl.
Zbývalo posoudit přípustnost dovolání proti výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, která se řídí ustanoveními §237 odst. 1 písm. b/ a c/ o. s. ř.
V posuzovaném případě nemůže být přípustnost dovolání založena §237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř., neboť odvolací soud napadeným rozsudkem potvrdil v pořadí první rozsudek soudu prvního stupně.
Přípustnost dovolání může být tedy zvažována výlučně v intencích §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., podle něhož je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b/ a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Podle §237 odst. 3 o. s. ř. je tomu tak v případě, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem. Dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. může být přípustné jen tehdy, je-li v něm dovolatelem zpochybněno řešení právní otázky, která má určující význam pro rozhodnutí o věci v konkrétním projednávaném sporu a současně i význam obecný (z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec). Přípustnost dovolání není založena pouhým tvrzením dovolatele, že rozhodnutí odvolacího soudu zásadní význam po právní stránce má, nýbrž až závěrem, že tomu tak skutečně je.
Ve smyslu §242 odst. 3 o. s. ř. je dovolací soud vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně jeho obsahového vymezení dovolatelem. Právní otázky se mohou stát předmětem dovolacího přezkumu pouze tehdy, zpochybnil-li dovolatel řešení, která ve vztahu k nim odvolací soud zaujal.
V rámci způsobilého dovolacího důvodu (§241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.) dovolatel otevřel dovolacímu přezkumu kontrolu správnosti posouzení otázky věcné pasivní legitimace odvolacím soudem s odůvodněním, že uzavřením smlouvy o prodeji podniku přestal být subjektem povinným vydat bezdůvodné obohacení, a dále otázky, zda daňový poradce je oprávněn v souvislosti s výkonem této činnosti poskytnout právní pomoc v podobě zpracování návrhu na prohlášení konkurzu. Zatímco pro posouzení první ze dvou předložených právních otázek lze přiznat napadenému rozhodnutí zásadní právní význam a dovolání přípustnost ve smyslu §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., druhá z nich napadené rozhodnutí zásadně právně významným nečiní, neboť na řešení této právní otázky odvolací soud své rozhodnutí nezaložil.
Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, nebo ze skutečností najisto postavených vyvodil nesprávné právní závěry.
V projednávané věci odvolací soud aplikoval na zjištěný skutkový stav §451 obč. zák., podle něhož kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatí, musí obohacení vydat. Bezdůvodným obohacením je majetkový prospěch získaný plněním bez právního důvodu, plněním z neplatného právního úkonu nebo plněním z právního důvodu, který odpadl, jakož i majetkový prospěch získaný z nepoctivých zdrojů.
Věcnou legitimací je stav vyplývající z hmotného práva. Případný nedostatek pasivní věcné legitimace znamená, že podle hmotněprávních ustanovení není žalovaný subjektem tvrzené povinnosti a žaloba proti němu nemůže být proto úspěšná. Kdo je v rámci odpovědnosti za bezdůvodné obohacení pasivně legitimován, vyplývá z §451 obč. zák, podle něhož je povinen vydat bezdůvodné obohacení ten, kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatí. Z uvedené formulace je zřejmé, že povinnost vydat bezdůvodné obohacení se neváže k věci, ale k osobě, jež se bezdůvodně obohatila. Je jím ten, jehož majetek se na úkor druhého neoprávněně zvětšil nebo u koho nedošlo ke zmenšení majetku, ač k tomu mělo v souladu s právem dojít. Institut bezdůvodného obohacení vyjadřuje zásadu občanského práva, že nikdo se nesmí bezdůvodně obohatit na úkor jiného, a pokud k tomu dojde, je povinen takto získaný prospěch vrátit. Plnění bez právního důvodu je jednou ze skutkových podstat bezdůvodného obohacení, k němuž dochází tím, že jednomu z účastníků se dostalo majetkové hodnoty plněním, k němuž v době jeho poskytnutí neexistoval žádný právem stanovený důvod, jímž může být např. dohoda účastníků, povinnost plynoucí ze zákona či z rozhodnutí. Jedná se tedy o případy, v nichž právní důvod k okamžiku plnění vůbec neexistoval. K získání bezdůvodného obohacení v tomto případě dochází okamžikem přijetí plnění a v témže okamžiku vzniká zároveň povinnost je vrátit.
V posuzovaném případě ze skutkových zjištění, která jsou v dovolacím řízení nezpochybnitelná (jak bylo výše vyloženo), vyplynulo, že žalovaný přijal od obchodní společnosti částky vyúčtované jím coby daňovým poradcem za činnosti, které pro obchodní společnost nevykonal. Dostalo se mu tudíž majetkové hodnoty, která už v okamžiku jejího získání nebyla po právu, a proto mu již v tomtéž okamžiku vznikla povinnost je vydat tomu, na jehož úkor byla získána, tedy obchodní společnosti. Právní vztah z bezdůvodného obohacení proto vznikl mezi obchodní společností jako subjektem oprávněným a žalovaným jako subjektem povinným (§451 odst. 1 obč. zák.). Lze tak uzavřít, že právní závěr odvolacího soudu, podle něhož je závazek z bezdůvodného obohacení vázán na osobu žalovaného, je z výše uvedených důvodů správný.
Rovněž správným je právní závěr odvolacího soudu, který ve shodě se soudem prvního stupně dovodil, že není zřejmá souvislost činnosti žalovaného jako daňového poradce s majetkem podniku, který byl v posuzované věci převeden smlouvou o prodeji podniku.
Podle §476 odst. 1 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, ve znění platném ke dni 31. 8. 1999 (dále jen „obch. zák.“) smlouvou o prodeji podniku se prodávající zavazuje převést na kupujícího vlastnické právo k věcem, jiná práva a jiné majetkové hodnoty, jež slouží provozování podniku, a kupující se zavazuje převzít závazky prodávajícího související s podnikem a zaplatit kupní cenu. Podle citovaného ustanovení předmětem smlouvy o prodeji podniku nejsou jednotlivé věci, ale podnik (popř. jeho část) jako souhrn hmotných, osobních a nehmotných složek, jež slouží provozování převáděného podniku. Jednotlivé věci, práva a jiné majetkové hodnoty nemusí být ve smlouvě vyjmenovány, avšak musí být vymezen podnik, který je předmětem smlouvy. Pokud jde o práva, jež jsou součástí podniku, směřuje závazek prodávajícího ke změně osoby věřitele. Závazek na straně kupujícího směřuje k převzetí závazků prodávajícího souvisejících s podnikem. Podle §477 odst. 1 obch. zák. na kupujícího přecházejí ze zákona všechna práva a závazky, na které se prodej vztahuje.
Odvolací soud vyšel ze zjištění, že předmětem smlouvy o prodeji podniku uzavřené dne 31. 8. 1999 žalovaným s akciovou společností J. M., a. s., se sídlem P. 2, S. 52 (IČ …) podle §476 a násl. obch. zák. byl podnik žalovaného coby fyzické osoby podnikající podle živnostenského zákona nezapsané v obchodním rejstříku, vymezený místem podnikání P. 2, L. 19, a IČ …, jehož předmětem nebyla činnost daňového poradce. Z uvedeného nutně vyplývá závěr, že závazek žalovaného vydat bezdůvodné obohacení, které získal v souvislosti s výkonem činnosti daňového poradce, nemůže představovat závazek, na který se ve smyslu §477 odst. 1 obch. zák. vztahuje prodej a který ze zákona přechází na kupujícího, neboť se nejedná o závazek žalovaného související s jeho podnikem. Navíc oprávnění žalovaného provádět činnost daňového poradce (daňové poradenství) je založeno zvláštním zákonem č. 523/1992 Sb., o daňovém poradenství a Komoře daňových poradců České republiky, v platném znění; je vázáno na jeho osobu a je nepřevoditelné (srovnej §2 a §3 citovaného zákona). Je proto vyloučeno, aby uvedené oprávnění přešlo smlouvou o prodeji podniku z prodávajícího (žalovaného) na kupujícího.
Vzhledem k výše uvedenému je zřejmé, že dovolateli se nepodařilo prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. zpochybnit správnost právního závěru odvolacího soudu, že žalovaný je pasivně legitimován v tomto řízení.
S přihlédnutím k těmto učiněným závěrům již bylo nadbytečné zabývat se dalšími námitkami dovolatele, které uplatnil v rámci dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř., neboť ani provedení dalších důkazů nemohlo ničeho změnit na právním závěru, že přechod uvedeného závazku je v tomto případě z výše vyložených důvodů vyloučen. Protože ani existence vad podle §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3 o. s. ř., k nimž dovolací soud přihlíží (z úřední povinnosti), je-li dovolání přípustné, z obsahu spisu nevyplývá, Nejvyšší soud České republiky dovolání dovolatele proti potvrzujícímu výroku napadeného rozsudku podle §243b odst. 2 části věty před středníkem o. s. ř. zamítl.
O nákladech dovolacího řízení Nejvyšší soud rozhodl podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř. a žalovanému, který neměl ve věci úspěch, uložil nahradit žalobci náklady, které mu vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokátky. Tyto náklady sestávají z odměny advokátky v částce 6.970,- Kč (§2 odst. 1, §3 odst. 1 bod 5 ve spojení s §10 odst. 3, §18 odst. 1 a §16 odst. 2 vyhlášky č. 484/2000 Sb., v platném znění) a z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 75,- Kč (§2 odst. 1, §13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., v platném znění).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 30. listopadu 2004
JUDr. Blanka Moudrá, v.r.
předsedkyně senátu