ECLI:CZ:NS:2004:33.ODO.17.2004.1
sp. zn. 33 Odo 17/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr.Miroslava Galluse a JUDr.Vladimíra Velenského ve věci žalobce E. Ř., zastoupeného, advokátem, proti žalovaným a) D. S., zastoupené, advokátkou, b) M. R., o zaplacení 1 713 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Přerově pod sp. zn. 13 C 57/2002, o dovolání žalobce proti usnesení Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 29. května 2003 č. j. 12 Co 352/2003-56, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se po každé ze žalovaných jako dědičkách po zemřelé J. T. domáhal zaplacení částky 856,50 Kč s 10 % úrokem od 27. 6. 2001 do zaplacení s tvrzením, že za zemřelou zaplatil ze svých výlučných prostředků nájemné ve výši 1 713 Kč, takže o tuto částku se na jeho úkor obohatily.
Okresní soud v Přerově rozsudkem ze dne 13. září 2002, č. j. 13 C 57/2002-33, žalobu zamítl, a rozhodl o nákladech řízení.
Odvolání žalobce Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci usnesením ze dne 29. května 2003, č. j. 12 Co 352/2003-56 odmítl pro nepřípustnost, a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Proti usnesení odvolacího soudu podal žalobce dovolání, v němž zdůrazňuje, že by se o žalovanou částku nesoudil, nebyl-li by v právu, a vyjadřuje své pochybnosti o správnosti dovoláním napadeného rozhodnutí. Dovolatel je nadále přesvědčen, že vyslechnutí svědkové nepravdivě tvrdili, že šlo o peníze zemřelé, proto z jejich výpovědí neměl soud vycházet.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (srov. §10a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů – dále jen „o. s. ř.“) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o. s. ř. a k tomu legitimovaným subjektem (žalobcem), dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Usnesení, jímž bylo odmítnuto odvolání pro nepřípustnost, není rozhodnutím ve věci. Pojem „věc sama“ je právní teorií i soudní praxí vykládán jednotně tak, že jde o předmět, ohledně něhož se řízení vede - tedy žalobou uplatněný nárok, o němž má být v řízení věcně rozhodnuto. Rozhodnutím ve věci by tedy v posuzovaném případě bylo rozhodnutí, jímž by soud uložil žalovaným zaplacení žalované částky nebo jímž by žalobu zamítl. Protože ustanovení §237 o. s. ř. upravuje přípustnost dovolání výlučně proti rozhodnutím odvolacího soudu ve věci samé, mohla by být přípustnost dovolání v posuzované věci založena jen v rámci ustanovení §238, §238a a §239 o. s. ř.
Ustanovení §238 o. s. ř. upravuje přípustnost dovolání proti usnesení o obnově řízení a po povolení obnovy řízení.
Podle ustanovení §238a odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno nebo změněno usnesení soudu prvního stupně, kterým bylo rozhodnuto a) ve věci konkurzu a vyrovnání, b) o žalobě pro zmatečnost, c) o návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí, d) ve věci zastavení výkonu rozhodnutí, e) ve věci udělení příklepu ve výkonu rozhodnutí, f) o rozvrhu rozdělované podstaty ve výkonu rozhodnutí, g) o povinnostech vydražitele uvedeného v ustanovení §336m odst.2 (§336n) a v ustanovení §338z odst. 2 o. s. ř.
Podle ustanovení §239 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo a) rozhodnutí soudu prvního stupně zrušeno a řízení zastaveno, popřípadě věc byla postoupena orgánu, do jehož pravomoci náleží, b) v průběhu odvolacího řízení rozhodnuto o tom, kdo je procesním nástupcem účastníka, o zastavení řízení podle §107 odst. 5, o vstupu do řízení na místo dosavadního účastníka ( §107a), o přistoupení dalšího účastníka (§92 odst. 1) a o záměně účastníka (§92 odst. 2).
Podle §239 odst. 2 o. s. ř. je dovolání rovněž přípustné proti usnesení odvolacího soudu, kterým bylo a) potvrzeno usnesení soudu prvního stupně o zastavení řízení podle §104 odst. 1, b) potvrzeno nebo změněno usnesení soudu prvního stupně, jímž bylo rozhodnuto o tom, kdo je procesním nástupcem účastníka, o zastavení řízení podle §107 odst. 5, o vstupu do řízení namísto dosavadního účastníka ( 107a), o přistoupení dalšího účastníka ( §92 odst. 1) a o záměně účastníka (§92 odst. 2).
Podle §239 odst. 3 o. s. ř. je dovolání též přípustné proti usnesení odvolacího soudu, kterým bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně o odmítnutí návrhu (žaloby); to neplatí, jestliže byl odmítnut návrh na předběžné opatření (§75a).
Žádným ze shora citovaných ustanovení není připuštěno dovolání proti usnesení, jímž odvolací soud odmítl odvolání pro nepřípustnost.
Lze tedy uzavřít, že za dané procesní situace, kdy nelze přípustnost dovolání zvažovat z hlediska žádného ustanovení občanského soudního řádu, Nejvyšší soud České republiky podle ustanovení §243b odst. 5, věty prvé, o. s. ř. ve spojení s ustanovením §218 odst. 1 písm. c) o. s. ř. dovolání žalobce jako nepřípustné bez jednání odmítl, aniž se jím mohl věcně zabývat.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř., když žalobce nebyl v dovolacím řízení úspěšný a žalovaným náklady v souvislosti s tímto řízením nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně 22. ledna 2004
JUDr. Ivana Zlatohlávková, v.r.
předsedkyně senátu