ECLI:CZ:NS:2004:33.ODO.171.2004.1
sp. zn. 33 Odo 171/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Blanky Moudré a soudců JUDr. Ivany Zlatohlávkové a JUDr. Vladimíra Velenského v právní věci žalobkyň A) R. Š., a B) M. S., proti žalované P. & P. s. r. o. „v likvidaci“, zastoupené, advokátkou, o určení vlastnického práva k nemovitostem a o vzájemném návrhu žalované na zaplacení částky 2,850.000,- Kč, vedené u Okresního soudu ve Strakonicích pod sp. zn. 7 C 491/2000, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 27. srpna 2003, č. j. 5 Co 1450/2003 – 171, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení
Odůvodnění:
Krajský soud v Českých Budějovicích jako soud odvolací rozsudkem ze dne 27. srpna 2003, č. j. 5 Co 1450/2003 – 171, potvrdil rozsudek Okresního soudu ve Strakonicích (soudu prvního stupně) ze dne 5. prosince 2002, č. j. 7 C 491/2000 - 147 (ve znění opravného usnesení ze dne 7. listopadu 2003, č. j. 7 C 491/2000 - 182), a to v odvoláním napadeném výroku III., jímž soud prvního stupně zamítl vzájemný návrh žalované, aby žalobkyním byla uložena povinnost společně a nerozdílně zaplatit žalované částku 2,850.000,- Kč s úrokem z prodlení ve výši 19 % ročně, jdoucím od 23. 7. 1996 do zaplacení, a dále ve výrocích IV. a V. o nákladech řízení. Současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalovaná neunesla důkazní břemeno ve smyslu §120 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ o. s. ř.“), k prokázání svého tvrzení, že Ing. J. Š.a nebo žalobkyně od ní převzali kupní cenu za prodej nemovitostí podle kupní smlouvy uzavřené dne 22. 7. 1996 (provedenými důkazy toto skutkové tvrzení nebylo jednoznačně prokázáno a žalovanou předkládané listinné důkazy - výpisy z účetních knih či příjmové doklady - jsou toliko důkazy nepřímé). Odvolací soud poté, co zopakoval dokazování listinnými důkazy vztahujícími se k zaplacení kupní ceny, se zcela ztotožnil se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně. Konstatoval, že soud prvního stupně dospěl ke skutkovým zjištěním na základě dokazování provedeného podle zásad zakotvených v §132 a §135 o. s. ř., neboť provedl všechny účastníky navržené důkazy, z nich učinil řádná zjištění na základě jejich hodnocení, přičemž jeho úvahy v rámci hodnocení důkazů nevykazují žádné logické rozpory. Zároveň neshledal, že by soud prvního stupně nevzal v úvahu všechny rozhodné skutečnosti, které z provedených důkazů vyplývaly, nebo že by postavil své rozhodnutí na skutečnostech, které z dokazování a přednesů účastníků a výpovědí svědků nevyplynuly. Odvolací soud přisvědčil i právnímu závěru soudu prvního stupně, že na straně žalobkyň nedošlo podle §451 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, v platném znění (dále jen „obč. zák.“) k bezdůvodnému obohacení na úkor žalované.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost opřela o §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí spatřuje s odkazem na §237 odst. 3 o. s. ř. v řešení otázky, „zda k splnění důkazní povinnosti o splnění závazku, tj. úhradě kupní ceny stačí text kupní smlouvy, který uvádí…, že kupní cena byla zaplacena při podpisu kupní smlouvy, což účastníci stvrdili svými ověřenými podpisy. Zároveň prodávající vlastnoručně vyplnil příjmový doklad a podepsal ho bez udání datumu.“ Připomněla, že uvedený příjmový doklad byl dopsán dodatečně v souvislosti s vedením účetnictví. Připustila, že i když se daná otázka na první pohled může zdát jako posouzení hodnocení důkazů, z hlediska práva jde o důležitou otázku právní síly jednotlivých důkazů. Podle ní v posuzované věci k popření dvou písemných důkazů stačilo tvrzení o nepřijetí peněz těmi osobami, které mají vydat bezdůvodné obohacení. Závěrem navrhla rozsudek odvolacího soudu zrušit a věc mu vrátit k dalšímu řízení.
Vyjádření k dovolání nebylo podáno.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou - účastníkem řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatelky (§241 odst. 1 a 2 o. s. ř.), se nejprve zabýval jeho přípustností.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu se řídí ustanoveními §237 odst. 1 písm. b/ a c/ o. s. ř.
Přípustnost dovolání v posuzovaném případě nemůže být založena §237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř., neboť odvolací soud napadeným rozsudkem potvrdil v pořadí první rozsudek soudu prvního stupně.
Je proto namístě přípustnost dovolání zvažovat výlučně v intencích §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., podle něhož je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přitom podle §237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Z toho, že přípustnost dovolání je podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních, navíc takových, které se vyznačují zásadním významem. Způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je tudíž výlučně důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., jímž lze vytýkat, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Není jím naopak důvod, kterým je možno namítat nesprávnost skutkových zjištění (§241a odst. 3 o. s. ř.). Jelikož ve smyslu §242 odst. 3 o. s. ř. je dovolací soud (s výjimkou určitých vad řízení) vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně jeho obsahové konkretizace, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní pouze otázky (z těch, na kterých napadené rozhodnutí spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl, resp. jejichž řešení v dovolání zpochybnil.
Z obsahu dovolání (tj. z vylíčení důvodů dovolání) vyplývá, že podstatou námitek dovolatelky je výtka vadného hodnocení provedených důkazů, při němž soud určuje, jaký význam mají jednotlivé důkazy pro jeho rozhodnutí a zda o ně může opřít svá skutková zjištění (tj. zda jsou použitelné pro zjištění skutkového stavu a v jakém rozsahu, případně v jakém směru), v důsledku čehož pak soudy rozhodovaly na základě vadně zjištěného skutkového stavu věci. Správnost rozsudku odvolacího soudu z hlediska takových výtek nemohl dovolací soud přezkoumat, neboť skutečnost, že rozsudek odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování, nezakládá - jak bylo výše vyloženo - přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.
Jestliže tedy dovolatelka ve skutečnosti zpochybňuje správnost skutkových zjištění soudu prvního stupně, z nichž vycházel i soud odvolací, a z okolností uváděných v dovolání dovozuje nesprávnost závěru o nenaplnění předpokladů pro vydání bezdůvodného obohacení, které žalobkyně měly získat na úkor dovolatelky (§451 obč. zák.), nemohou tyto námitky založit přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. Přitom k vadám, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.), jakož i k vadám podle §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3 o. s. ř. dovolací soud přihlíží (z úřední povinnosti) jen tehdy, je-li dovolání přípustné; samy o sobě takovéto vady, i kdyby byly dány, přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. nezakládají.
Se zřetelem k výše uvedenému dovolací soud dospěl k závěru, že dovolání není podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. přípustné, a proto je podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c/ o. s. ř odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 /per analogiam/ o. s. ř. za situace, kdy žalobkyním v této fázi řízení podle obsahu spisu nevznikly prokazatelné náklady, na jejichž náhradu by jinak měly vůči žalované právo.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně 15.dubna 2004
JUDr. Blanka Moudrá, v.r.
předsedkyně senátu