ECLI:CZ:NS:2004:33.ODO.2.2004.1
sp. zn. 33 Odo 2/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Vladimíra Velenského ve věci žalobce J. M., zastoupeného, advokátkou, proti žalované O. J., zastoupené, advokátem, o vydání věcí a o zaplacení částky 1,199.377,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 20 C 11/99, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. června 2003, č. j. 19 Co 200/2003-285, takto:
Dovolání se odmítá.
Odůvodnění:
Žalobce se po žalované domáhal vydání svých (v žalobě specifikovaných) movitých věcí, které mu neprávem zadržuje. Dále po ní požadoval zaplacení částky 369.000,- Kč (s příslušenstvím) představující jeho úspory uložené na bankovním účtu žalované, které žalovaná následně bez jeho souhlasu vybrala, a zaplacení částky 830.377,- Kč jako hodnoty prací provedených žalobcem při údržbě a rekonstrukci bytu žalované a domu, v němž se byt nachází.
Obvodní soud pro Prahu 4 částečným rozsudkem ze dne 16. ledna 2003, č.j. 20 C 11/99-249, uložil žalované, aby vydala žalobci v rozsudku specifikované movité věci, zamítl žalobu na zaplacení částky 369.000,- Kč se 7% úrokem od 1. 2. 1998 do zaplacení a na zaplacení částky 830.377,- Kč. Vyšel ze zjištění, že v době, kdy spolu účastníci řízení žili ve společné domácnosti (tj. od konce roku 1989 do 5. prosince 1998) žalovaná sice vybrala ze svého bankovního účtu částku 369.000,- Kč přestavující úspory žalobce, avšak tuto částku žalobci vrátila. Dále vzal soud za prokázané, že žalobce za dobu soužití účastníků upravoval byt, který měla žalovaná v nájmu, a prováděl i práce související se zateplením domu. Uzavřel však, že majetkový prospěch z toho mohl vzniknout pouze vlastníku nemovitosti, jímž byla Domovina, s.r.o., nikoli žalované jako nájemkyni bytu. Nadto konstatoval, že nárok na úhradu hodnoty stavebních prací v bytě, který účastníci užívali, nemůže být důvodný rovněž proto, že tato hodnota byla kompenzována hodnotou domácích prací, které žalovaná pro žalobce vykonávala.
K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 6. června 2003, č.j. 19 Co 200/2003-285, rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích, jimiž byla zamítnuta žaloba na zaplacení 369.000,- Kč s příslušenstvím a na zaplacení 830.377,- Kč, potvrdil. Skutkové i právní závěry soudu prvního stupně shledal odvolací soud správnými. Doplnil, že zůstalo v obecné rovině žalobcovo tvrzení, že investice odvedl vlastníkovi nemovitosti za žalovanou, neboť nebylo prokázáno, že bylo povinností žalované jako nájemkyně bytu osobně provádět práce při opravách či úpravách domu.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Je přesvědčen, že ve věci u soudu prvního stupně rozhodoval soudce, který byl z projednávání a rozhodování věci vyloučen, a že řízení trpí vadami, které mohou mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Dále vytýká odvolacímu soudu, že při zjišťování skutkového stavu věci nesprávně hodnotil provedené důkazy, takže z nich vyvodil vadné skutkové závěry, a že svůj rozsudek založil na nesprávném právním posouzení věci. Na podjatost soudce rozhodujícího v prvém stupni usuzuje dovolatel z toho, že stranil žalované, a svou domněnku rozvádí podrobným popisem postupu soudce v řízení, zejména při provádění důkazů směřujících k objasňování nároků účastníků na náhradu hodnoty vzájemných prací v průběhu společného soužití. Mezi vady mající za následek nesprávné rozhodnutí řadí dovolatel následující procesní pochybení soudu prvního stupně. Především namítá, že soud neměl spojit ke společnému řízení věci vedené původně pro každý z žalobcem uplatněných nároků (tj. jednak pro 369.000,- Kč s příslušenstvím, a dále pro 830.37,- Kč) samostatně, neboť tím došlo k prodloužení sporu (a následně i k porušení zásady hospodárnosti) a k porušení ústavního práva žalobce na spravedlivý proces, když v okamžiku jednání soudu dne 4. 10. 2001 o již spojených věcech nebylo zástupkyni žalobce dosud doručeno usnesení o spojení věcí (to obdržela až dne 11. 10. 2001). Nesprávně soud postupoval i tehdy, když nerozhodl o návrhu žalobce ze dne 17. 6. 2002 na vydání částečného rozsudku pro uznání a když nezamítl návrh na zaplacení hodnoty věcí, uplatněný žalobcem alternativně spolu s požadavkem na vydání věcí, který byl soudem zamítnut. Vydání částečného rozsudku shledává dovolatel neúčelným a procesní poučení účastníků při jednání soudu dne 16. 1. 2003 o povinnosti označit důkazy a uvést všechny rozhodné skutečnosti nesprávným, neboť z něj nelze zjistit, ke kterému z uplatněných nároků se vztahuje. Za procesní pochybením lze podle dovolatele označit i skutečnost, že řízení bylo vedeno postupně třemi soudci. Na naplnění dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř. usuzuje dovolatel z toho, že dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu (stejně jako jemu předcházející rozhodnutí soudu prvního stupně) je založeno na nesprávně zjištěném skutkovém stavu. Vychází totiž z nevěrohodné a rozporné výpovědi svědkyně V. J., a z nepodstatné výpovědi svědkyně Ing. I. N., a pomíjí, že žalovaná nacházející se evidentně ve sporu s žalobcem, si nenechala o předání peněz od něho vystavit potvrzení. Nesprávné právní posouzení se podle dovolatele promítá do závěru odvolacího soudu, že žalobce neprokázal, že provedené práce odvedl vlastníkovi domu za žalovanou; je nepochybné, že k pracím byla žalovaná vůči vlastníkovi povinna z titulu svého členství v bytovém družstvu. Vykonal-li žalovaný tyto práce za žalovanou, byla to ona, kdo získal na jeho úkor bezdůvodné obohacení podle §454 občanského zákoníku. Za všech uvedených důvodů žalobce požaduje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu a jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně v napadených výrocích zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaná navrhla, aby dovolání žalobce bylo zamítnuto; v písemném vyjádření detailně rozebírá skutkový stav posuzované věci a hodnotí chování žalobce.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů – dále opět jen „o. s. ř.“) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o. s. ř., k tomu legitimovaným subjektem (žalobcem) řádně zastoupeným advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.), dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle §237 odst. 1 o. s. ř. dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu,
a) jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé,
b) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil,
c) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Jak vyplývá z obsahu dovolání, napadá jím žalobce rozsudek odvolacího soudu ve výroku o věci samé, kterým byl potvrzen v pořadí první rozsudek soudu prvního stupně, takže v posuzované věci nejde o případy uvedené v ustanoveních §237 odst. 1 písm.a), b) o. s. ř. a přípustnost dovolání je namístě uvažovat výlučně v intencích ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Z toho, že přípustnost dovolání je podle zmiňovaného ustanovení spjata se závěrem o zásadním právním významu rozhodnutí, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá zásadně pro posouzení otázek právních, navíc takových, které se vyznačují zásadním významem; způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je tudíž pouze důvod uvedený v ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jímž lze vytýkat, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
I když žalobce v dovolání argumentuje vadou právního posouzení věci, z obsahu jeho dovolání (tj. z vylíčení důvodů dovolání) vyplývá, že vedle namítaných vad řízení je jím kritizována již jen správnost skutkových zjištění, z nichž soudy vycházely. Dovolatel totiž netvrdí, že by odvolací soud správně zjištěný skutkový stav subsumoval pod nesprávnou právní normu; podstatou jeho námitek jsou výtky, že soudy při svém rozhodování nesprávně vyhodnotily jak některé svědecké výpovědi, tak i výpovědi účastníků řízení (uvěřily nepravděpodobné verzi skutku předkládané žalovanou) a nesprávně uzavřely, že majetkový prospěch z práce žalobce při úpravách bytu a domu získal vlastník nemovitosti, nikoli žalovaná. Pokud je v dovolání argumentováno nesprávným právním posouzením věci, pak pouze v tom směru, že nepochybil-li by odvolací soud ve svých skutkových závěrech, musel by návazně dospět k odlišnému právnímu posouzení věci, tedy musel by na věc aplikovat ustanovením §454 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů.
Správnost rozsudku odvolacího soudu z hlediska výtek týkajících se nesprávně, nedostatečně a nekvalitně zjištěného skutkového stavu věci, případně vadného hodnocení provedených důkazů, při němž soud určuje, jaký význam mají jednotlivé důkazy pro jeho rozhodnutí a zda o ně může opřít svá skutková zjištění (tj. zda jsou použitelné pro zjištění skutkového stavu a v jakém rozsahu, případně v jakém směru), nepřísluší dovolacímu soudu přezkoumat, neboť skutečnost, že rozsudek odvolacího soudu eventuelně vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování, nezakládá – jak bylo výše vyloženo – přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
K vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a), b), a §229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které by mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, dovolací soud přihlédne (a to i když nebyly v dovolání uplatněny) jen tehdy, je-li dovolání přípustné.
Protože dovolatelem uplatněné dovolací důvody nejsou způsobilé přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. v dané věci založit, dovolací soud dovolání bez jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) odmítl, aniž se jím mohl věcně zabývat (§243b odst. 5, §218 písm. c/ o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 27. dubna 2004
JUDr. Ivana Zlatohlávková,v.r.
předsedkyně senátu