ECLI:CZ:NS:2004:33.ODO.208.2004.1
sp. zn. 33 Odo 208/2004
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Víta Jakšiče a soudců JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobkyně B. N., proti žalovanému označenému jako Z. – o. s. P., v. z. o. P., a. s., zastoupenému, advokátem, o zaplacení částky 56.640,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 12 C 74/94, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. listopadu 2003, č. j. 25 Co 308/2003-159, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 4. listopadu 2003, č. j. 25 Co 308/2003-159, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 20. března 2003, č. j. 12 C 74/94-139, s výjimkou jeho výroku II. o částečném zastavení řízení se zrušují a věc se v tomto rozsahu vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 10 k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 10 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 20. března 2003, č. j. 12 C 74/94-139, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku 56.640,- Kč s úrokem z prodlení ve výši 3% ročně od 1. 7. 1994 do 15. 7. 1994 a s 16% úrokem z prodlení ročně od 16. 7. 1994 do zaplacení, vše do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok I.), zastavil řízení o určení neplatnosti ukončení členství žalobkyně u žalovaného a o zaplacení částky 4.160,- Kč s 3% úrokem z prodlení od 1. 7. 1994 do 15. 7. 1994 do zaplacení a s 16 % úrokem z prodlení od 16. 7. 1994 do zaplacení (výrok II.) a rozhodl o nákladech řízení a o soudním poplatku (výroky III. až V.). Vázán právním názorem Městského soudu v Praze jako soudu odvolacího, vysloveným v usnesení ze dne 12. června 2001, č. j. 25 Co 140/2001-108, jímž byl zrušen předchozí zamítavý rozsudek soudu prvního stupně vydaný v této věci (ze dne 31. srpna 2000, č. j. 12 C 74/94-97), dospěl k závěru, že ukončení členství žalobkyně u žalovaného, k němuž došlo na výroční členské konferenci odborové organizace a. s. P. (P. ú. d. a i. s.) konané 24. 11. 1993 (v odůvodnění rozsudku je nesprávně uvedeno datum 24. 2. 1993), je neplatné. Stanovy odborového svazu S. ČR, schválené řádným sjezdem odborového svazu dne 13. ledna 1991 (dále jen „Stanovy“), účinné v době konání zmíněné konference, totiž znaly pouze členství v odborovém svazu, nikoli členství v základní organizaci, a proto též upravovaly jen postup při vyloučení člena odborového svazu včetně důvodů, které k němu mohou vést, a způsobu, jakým se může člen proti vyloučení bránit, a úpravu zániku členství v základní organizaci neobsahovaly. Za této situace je zánik členství členů odborové organizace a. s. P., kteří nebyli zároveň zaměstnanci tohoto ústavu, v rozporu se Stanovami. Žalobkyně je tedy nadále členkou žalovaného a jako taková má z důvodů, jež byly v rozsudku soudu prvního stupně podrobně rozvedeny, nárok na poměrnou část výtěžku, který získal žalovaný jako samostatně hospodařící právní subjekt prodejem rekreačního objektu ve Š., ve výši 56.640,- Kč. Proto bylo žalobě v této části – a to včetně požadovaného úroku z prodlení – vyhověno. Ohledně zbytku původně uplatněného nároku bylo řízení zastaveno v důsledku částečného zpětvzetí žaloby.
K odvolání žalovaného odvolací soud rozsudkem ze dne 4. listopadu 2003, č. j. 25 Co 308/2003-159, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I., III. a IV., ve výroku V. o nákladech řízení státu jej změnil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Ztotožnil se plně se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně, na které pro stručnost odkázal, a k odvolacím námitkám žalovaného uvedl, že soud prvního stupně správně nevycházel ze znaleckého posudku JUDr. J. Z., CSc., v němž je vysloven závěr, že nedomáhala-li se žalobkyně v prekluzivní lhůtě u soudu podle §15 zákona č. 83/1990 Sb., o sdružování občanů (dále jen „zákon o sdružování občanů“), přezkoumání rozhodnutí členské konference o ukončení svého členství v základní organizaci, toto členství zaniklo, neboť v tomto posudku byly řešeny právní otázky, které přísluší řešit toliko soudu. Námitku žalovaného, že členství žalobkyně bylo ukončeno též pro soustavné a vážné neplnění členských povinností, považoval odvolací soud za novou skutečnost uplatněnou až v odvolacím řízení a dovodil, že nejsou-li splněny podmínky §205a odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen „OSŘ“), nelze k ní přihlížet.
Proti tomuto rozsudku podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost dovozoval z §237 odst. 1 písm. b) OSŘ a v němž uplatnil dovolací důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a b) a odst. 3 OSŘ. V prvé řadě namítl, že nebyla dostatečně vyřešena otázka pasivní legitimace v řízení a že ani není jasné, komu vlastně byla platební povinnost uložena. Ačkoli odvolací soud již v předchozím průběhu řízení konstatoval, že současné označení žalovaného zahrnuje čtyři subjekty, některé i bez samostatné právní subjektivity, a to základní organizaci, odborový svaz P., výbor základní organizace a P. ú. d. a i. s., a. s., nebyla tato vada odstraněna a při takovémto označení žalované strany není napadený rozsudek vykonatelný. Žalovaný dále namítl, že byla nesprávně vyřešena i otázka aktivní legitimace žalobkyně, kterou odvolací soud dovodil ze závěru, že její členství u žalovaného trvá. Podle jeho názoru se mohla žalobkyně domáhat vyslovení neplatnosti ukončení členství pouze podle §15 odst. 1 zákona o sdružování občanů a v tomto řízení nebylo možno tuto otázku řešit prejudicielně. Dovolatel kromě toho vyslovil přesvědčení, že zánik členství žalobkyně v základní organizaci způsobem vyplývajícím ze zápisu z členské konference z 24. 11. 1993 byl v souladu se Stanovami a tento svůj názor podrobně rozvedl. Konečně žalovaný s poukazem na své vyjádření k žalobě, v němž je obsaženo tvrzení o neplnění členských povinností žalobkyně, a na odůvodnění prvého rozsudku soudu prvního stupně vydaného v této věci, které se tímto jeho tvrzením zabývalo, vytkl odvolacímu soudu, že v důsledku toho, že se náležitě neseznámil se spisovým materiálem, odmítl nesprávně jeho námitku, že členství žalobkyně bylo ukončeno též pro soustavné a vážné neplnění členských povinností, jako novou skutečnost uplatněnou až v odvolacím řízení. Žalovaný navrhl, aby byly rozsudky soudů obou stupňů zrušeny a aby věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky po zjištění, že dovolání bylo podáno včas k tomu oprávněnou osobou, že je přípustné podle §237 odst. 1 písm. b) OSŘ a že jsou splněny i další podmínky uvedené v §241 odst. 1 a 4 a §241a odst. 1 OSŘ, přezkoumal napadený rozsudek podle §242 odst. 1 a 3. Dovolatel netvrdí, že je řízení postiženo některou z vad uvedených v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 OSŘ či (s výjimkou poukazu na rozporné označení žalované strany) jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, k nimž by dovolací soud podle §242 odst. 3 OSŘ musel přihlédnout, i kdyby nebyly v dovolání uplatněny, a ani z obsahu spisu nic takového neplyne. Proto se Nejvyšší soud ČR zabýval jen výslovně uplatněnými dovolacími důvody tak, jak je žalovaný obsahově vymezil, a dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.
Podle §241a odst. 2 písm. a) OSŘ lze dovolání podat z důvodu, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Takovýmito vadami jsou bez dalšího všechny procesní vady, které jsou důvodem zrušení rozhodnutí soudu prvního stupně soudem odvolacím podle §221 odst. 1 písm. b) až e) OSŘ, přičemž odvolací řízení těmito vadami trpí v případě, že se vyskytly již v řízení před soudem prvního stupně, ale odvolací soud je ponechal bez povšimnutí. Podle §221 odst. 1 písm. b) OSŘ zruší odvolací soud rozhodnutí soudu prvního stupně mimo jiné tehdy, jestliže jsou tu takové vady, že řízení nemělo proběhnout pro nedostatek podmínek řízení. Povinnost přihlížet kdykoli za řízení k tomu, zda jsou splněny podmínky řízení (tedy podmínky, za nichž soud může rozhodnout ve věci samé), stanoví §103 OSŘ. Mezi podmínky řízení patří kromě jiných podmínka, aby označení účastníci řízení měli způsobilost být účastníkem řízení ve smyslu §19 OSŘ, příp. procesní způsobilost podle §20 OSŘ. Splněním této podmínky řízení se však soud prvního stupně náležitě nezabýval. Žalovanému je nutno dát za pravdu, že odvolací soud již v prvém rozhodnutí, které v této věci vydal (usnesení ze dne 30. října 1996, č. j. 19 Co 426/96-33), poukázal na ne zcela zřetelné označení žalované strany. Žalobkyně při jednání dne 12. února 1997 označila žalovaného v souladu s jeho razítkem jako „organizace číslo 270153-3110 ZO – odborový svaz P., . z. o. P. ú. d. a i. s., a. s. P. 10, N. v. 2/169“. Odvolací soud svoji výtku zopakoval i ve svém následném rozhodnutí (usnesení ze dne 27. listopadu 1998, č. j. 18 Co 451/98-73, v němž konkrétně uvedl: „Nelze … přehlédnout, že toto označení obsahuje čtyři subjekty, a sice základní organizaci, odborový svaz P., výbor základní organizace a P. ú. d. a i. s., a. s. Jelikož žalobkyně zjevně neměla a nemá v úmyslu domáhat se svého práva proti všem těmto subjektům, je třeba ji postupem dle §43 o. s. ř. vést k upřesnění, proti kterému řádně označenému subjektu její žaloba směřuje“). Přesto však žalobkyně tomuto požadavku nevyhověla, neboť při jednání soudu prvního stupně dne 31. srpna 2000 označila žalovanou stranu tak, jak je uvedeno v záhlaví tohoto rozsudku, t. j. prakticky stejným způsobem, jaký jí byl vytýkán. Dovolací soud se sice neztotožňuje s názorem, že by z tohoto označení mohlo vyplývat i to, že žalovaným subjektem je odborový svaz P. nebo a. s. P., ale musí konstatovat, že vůbec není zřejmé, zda je žalována základní organizace, která má podle Stanov právní subjektivitu (článek 74), nebo její výbor, který naopak právní subjektivitu nemá (článek 74 a contrario). Soud prvního stupně tedy dostatečně nezkoumal, zda má označený žalovaný způsobilost mít práva a povinnosti, t. j. způsobilost být účastníkem řízení, a odvolací soud navzdory svému předchozímu právnímu názoru tento nedostatek pominul. Už v tom je třeba spatřovat vadu, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Žalovaný v doplňku svého odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně ze dne 20. března 2003, č. j. 12 C 74/94-139, namítl, že členství žalobkyně v základní organizaci bylo ukončeno též pro soustavné a vážné neplnění členských povinností, a toto své tvrzení blíže rozvedl. Odvolací soud dospěl k závěru, že jde o uplatnění nové skutečnosti, která nebyla uplatněna před soudem prvního stupně, a proto k ní nepřihlížel. Dovolatel však důvodně poukazuje na obsah svého písemného vyjádření (č. l. 6 a násl. spisu), ve kterém uvedl hlavní důvody, které vedly závodní výbor k rozhodnutí ukončit členství v základní organizaci všem bývalým zaměstnancům, odkazem na neplnění povinností členů vyplývajících z článku 6 písm. c) až d) Stanov, i na to, že v odůvodnění rozsudku ze dne 19. března 1996, č. j. 12 C 74/94-19, se soud prvního stupně tímto jeho tvrzením výslovně zabýval. Není tedy správný závěr, že jde o novou skutečnost, která nebyla uplatněna v řízení před soudem prvního stupně, a tím, že se touto odvolací námitkou odmítl zabývat, odvolací soud zatížil řízení další vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Podle §241a odst. 2 písm. b) OSŘ lze v dovolání namítat, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Nesprávným právním posouzením je omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav. O mylnou aplikaci právních předpisů se jedná, jestliže soud použil jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo sice aplikoval správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil, popřípadě ze skutkových zjištění vyvodil nesprávné právní závěry. Žalovaný spatřuje nesprávnost právního posouzení věci odvolacím soudem v tom, že tento soud řešil otázku platnosti ukončení členství žalobkyně u žalovaného jako otázku předběžnou, ač ustanovení §15 odst. 1 zákona o sdružování občanů takovýto postup neumožňuje. I této dovolací námitce je nutno přisvědčit.
Podle uvedeného ustanovení považuje-li člen sdružení (mezi něž patří ve smyslu §2 odst. 1 zákona o sdružování občanů i odborové organizace) rozhodnutí některého z jeho orgánů, proti němuž již nelze podle stanov podat opravný prostředek, za nezákonné nebo odporující stanovám, může do 30 dnů ode dne, kdy se o něm dověděl, nejpozději však do 6 měsíců od rozhodnutí požádat okresní soud o jeho přezkoumání. Uvedené lhůty jsou lhůtami prekluzivními, jejichž marné uplynutí má za následek zánik práva člena sdružení na soudní přezkum rozhodnutí. Není sporu o tom, že žalobkyně soud o přezkoumání rozhodnutí výroční členské konference odborové organizace a. s. P. z 24. 11. 1993, jímž byl vysloven souhlas s návrhem na zánik členství těch členů odborové organizace při a. s. P., kteří nejsou zároveň zaměstnanci ústavu, v této základní organizaci, ve zmíněných lhůtách nepožádala. Pak ovšem i v případě, že by toto rozhodnutí odporovalo Stanovám, jak tvrdí žalobkyně a jak dovodil odvolací soud a předtím (vázán vysloveným názorem odvolacího soudu) i soud prvního stupně, členství žalobkyně u žalovaného zaniklo. V této souvislosti je třeba poznamenat, že odvolací soud má pravdu v tom, že „znalecký posudek“ vypracovaný Ústavem státu a práva Akademie věd České republiky, konkrétně JUDr. J. Z., CSc., dne 15. června 2000 řeší výlučně právní otázky a je proto jako důkaz bez významu, neboť řešení právních otázek přísluší jedině soudu. Právní závěry „posudku“ týkající se otázky zániku členství žalobkyně u žalovaného jsou však bezchybné a pokud se od nich soudy obou stupňů odchýlily a posoudily si tuto otázku předběžně jen podle Stanov, aniž by přihlédly k úpravě vyplývající z §15 odst. 1 zákona o sdružování občanů, aplikovaly na danou věc jiný právní předpis, než jaký na ni dopadá. Právní názor, že členství žalobkyně u žalovaného trvá, byl určující pro závěr o důvodnosti žaloby, a tak je zřejmé, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Všechny žalovaným uplatněné dovolací důvody byly tedy naplněny. Proto Nejvyššímu soudu nezbylo, než podle §243b odst. 2 věty za středníkem OSŘ napadený rozsudek zrušit. Jelikož důvody, jež ke zrušení tohoto rozsudku vedly, platí i pro rozsudek soudu prvního stupně, dovolací soud podle §243b odst. 3 věty druhé OSŘ zrušil (s výjimkou výroku II., který nebyl předmětem odvolacího přezkumu a nabyl právní moci již v prvním stupni) i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 15. prosince 2004
Vít Jakšič,v.r.
předseda senátu