ECLI:CZ:NS:2004:33.ODO.217.2002.1
sp. zn. 33 Odo 217/2002
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Vladimíra Velenského a JUDr. Blanky Moudré ve věci žalobkyně I., a.s., zastoupené, advokátem, proti žalované P. (CZ) a. s., zastoupené, advokátem, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 23 C 91/99, o zaplacení 740.168,70 Kč s příslušenstvím, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. října 2001, č. j. 22 Co 351/2001-181, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 18. října 2001, č.j. 22 Co 351/2001 – 181, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 8. června 2001, č.j. 23 Co 91/99-160, se zrušují a věc se vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 23. května 1997, č.j. 23 C 41/97-39, uložil žalované povinnost do 3 dnů od právní moci rozsudku zaplatit žalobkyni 219.583,10 Kč s 15% úrokem z prodlení od 1. 7. 1995 do zaplacení, zamítl žalobu na zaplacení dalších 839.751,70 Kč, a rozhodl o nákladech řízení.
K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 20. října 1997, č.j. 22 Co 419/97-52, změnil rozsudek soudu prvního stupně v odvoláním napadené části, jíž byla žaloba zamítnuta, tak, že žalované uložil povinnost zaplatit žalobkyni částku 839 751,70 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku, a současně rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů.
Nejvyšší soud České republiky rozsudkem ze dne 23. března 1999, č.j. 33 Cdo 555/98-65, zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Uzavřel, že soudy obou stupňů nesprávně posoudily dobu prodlení žalované s placením úhrady za postoupené pohledávky a tím potažmo i výši sjednané smluvní pokuty, neboť neprovedly dokazování k ujednání účastníků, podle něhož měla žalovaná žalobkyni zaplatit v době „co nejkratší po obdržení vymožených pohledávek“.
Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 8. června 2001, č.j. 23 C 91/99-160, poté, co připustil změnu žaloby, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 740 168,70 Kč s 15% úroky z prodlení od 1. 9. 1995 do zaplacení, zamítl žalobu požadující zaplacení dalších 99 583 Kč s 15% úroky z prodlení od 1. 9. 1995 do zaplacení, a rozhodl o nákladech řízení účastníků a státu. Soud prvého stupně vzal za prokázané, že smlouvou ze dne 16. 3. 1995 žalobkyně postoupila žalované pohledávky v celkové výši 6,238.980,70 Kč za úplatu 100% nominální hodnoty pohledávek. Splatnost této úplaty byla sjednána tak, že po obdržení každé platby od dlužníka zašle žalovaná žalobkyni v co nejkratší době na její účet částku ve výši této platby snížené o 17,5 %, která reprezentuje dohodnutou hodnotu finanční služby. Za „co nejkratší dobu po obdržení“ považuje soud prvého stupně dobu bezprostředně následující po sumarizaci všech došlých měsíčních plateb. Protože poslední platba za duben došla žalované 12. 4. 1995 a 27. 4. 1995 byla provedena sumarizace měsíčních plateb, byla žalovaná v prodlení s touto platbou od 1. 5. 1995 až do 19. 5. 1995, kdy částku 3,319.439 Kč zaslala na účet žalobkyně. Poslední platba za květen 1995 došla žalované 19. 5., nejpozději do konce května 1995 měla provést sumarizaci měsíčních plateb, takže v prodlení byla od 1. 6. do 10. 7. 1995, kdy dala příkaz k úhradě platby 848 090 Kč. V souvislosti se smlouvou o postoupení pohledávek si účastníci rovněž písemně ujednali, že pokud bude žalovaná v prodlení, zavazuje se zaplatit žalobkyni smluvní pokutu ve výši 0,75% z každé částky za každý den prodlení. Protože za prvé sumarizované období byla žalovaná v prodlení 19 dnů, náleží žalobkyni smluvní pokuta ve výši 473 020 Kč a za prodlení 40 dnů v druhém sumarizovaném období ve výši 267 148,70 Kč, celkem 740 168,70 Kč (§544 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů – dále jen „ObčZ“). K obraně žalované, že výše smluvní pokuty je v rozporu s dobrými mravy, soud uvedl, že občanský zákoník moderační právo neupravuje, avšak i kdyby existovalo, pro jeho uplatnění neshledal opodstatnění, neboť účastníci si i v jiných smlouvách domluvili pokutu v téže výši.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 8. října 2001, č.j. 22 Co 351/2001-181, rozsudek soudu prvého stupně ve vyhovujícím výroku o věci samé potvrdil, ve výroku o nákladech řízení účastníků ho změnil co do vyčíslení těchto nákladů, ve výroku o nákladech řízení státu rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvého stupně k dalšímu řízení. Současně pak rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Dospěl k závěru, že soud prvního stupně v intencích předchozího zrušovacího rozhodnutí Nejvyššího soudu si pro své rozhodnutí o věci samé opatřil postačující a správná skutková zjištění, zjištěné skutečnosti zákonem stanoveným způsobem hodnotil a věc posoudil správně i po stránce právní. Odvolací námitku žalované, že neměla žádný důvod k „vracení“ peněz vyinkasovaných od svých dlužníků, neboť jejich vlastníkem byla ona a nikoli žalobkyně, shledal odvolací soud právně bezvýznamnou. Správným shledal rovněž odvoláním zpochybněné posouzení ujednání o výši smluvní pokuty i to, jak se soud prvního stupně v tomto směru vypořádal s námitkou žalované o rozporu s dobrými mravy.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, v němž požaduje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil příslušnému soudu k dalšímu řízení. Má za to, že neexistuje žádný důvod, proč by měla žalobkyni žalobou uplatněnou částku platit. Podle smlouvy o postoupení pohledávek totiž přešly všechny pohledávky žalobkyně na žalovanou, která se stala věřitelem za jednotlivými dlužníky a neexistuje žádný právní titul, podle něhož by bylo povinností žalované je „vracet“ žalobkyni. Žalovaná se proto nemohla vůči žalobkyni dostat do prodlení s plněním plateb, které od dlužníků sama vyinkasovala. V další dovolací argumentaci se žalovaná odchyluje od shora prezentovaného názoru, že neexistuje právní důvod, který opravňoval žalobkyni požadovat od žalované, aby jí poté, kdy si vydobude platby na dlužnících, poskytovala nějaké plnění („aby vracela postoupené pohledávky“). Připouští totiž, že účastníci si sice sjednali úplatu za postoupení pohledávek, nikoli však termín splatnosti této úplaty. Závěr odvolacího soudu o tom, kdy nastala splatnost pohledávek žalobkyně vůči žalované shledává žalovaná proto nesprávným. Za nesprávně vyhodnocenou shledává rovněž svou odvolací námitku, že nárok žalobkyně je v rozporu s dobrými mravy. Poměr „zisku“ žalobkyně ve vztahu k vymáhaným pohledávkám je podle jejího názoru neúměrně vysoký.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno v zákonné lhůtě, oprávněnou osobou (žalovanou), která byla řádně zastoupena advokátem (§240 odst. 1, §241 odst. 1 o. s. ř.), se v prvé řadě zabýval jeho přípustností.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle §237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu
a) jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé,
b) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil,
c) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Protože dovoláním je v posuzovaném případě napaden rozsudek odvolacího soudu, jímž byl ve věci samé potvrzen v pořadí prvý rozsudek soudu prvého stupně vydaný po zrušení předchozích rozsudků v řízení o mimořádném opravném prostředku, může být dovolání přípustné pouze za podmínek ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Podle §237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování odvolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Z toho, že přípustnost dovolání je podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. spjata se závěrem o zásadním právním významu rozhodnutí, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá zásadně pro posouzení otázek právních, navíc takových, které se vyznačují zásadním významem; způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, proto nemůže být důvod uvedený v §241a odst. 3 o. s. ř., neboť neslouží k řešení otázek právních, ale k nápravě případného pochybení spočívajícího v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Z hlediska dovolacího přezkumu v předmětné věci to znamená, že dovolací soud se nemůže zabývat dovolacím tvrzením žalované, že žalobkyně neprokázala sjednání splatnosti svých pohledávek (z titulu ceny za postoupené pohledávky), ani že zjištění soudu o okamžiku jejich splatnosti je nesprávné. Skutkového charakteru je pak i dovolací námitka žalované, že smlouvou o postoupení pohledávek nabyla pohledávky ona (tato námitka je navíc z hlediska právního posouzení dané věci irelevantní). V této souvislosti je namístě připomenout, že odvolací soud nabytí pohledávek žalovanou v důsledku smlouvy o postoupení pohledávek vůbec nezpochybnil a ani tvrzení žalované, že neexistoval důvod, aby jí postoupené pohledávky žalobkyni vracela, není s jeho skutkovými závěry v rozporu; odvolací soud totiž dovodil, že mezi účastnicemi nešlo o vracení postoupených pohledávek, ale že žalovaná poté, kdy vymohla splnění postoupených pohledávek po dlužnících, platila (měla smluvní povinnost zaplatit) žalobkyni cenu za převod pohledávek.
Za opodstatněnou lze označit dovolací námitku dovolatelky, že odvolací soud v rozporu s hmotným právem posoudil věc z hlediska aplikace ustanovení §3 odst. 1 ObčZ. Dovolací soud proto dospěl k závěru, že dovolání je v dané věci nejen přípustné, ale zároveň i opodstatněné.
O nesprávné právní posouzení věci při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav se jedná, jestliže soud použil jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo aplikoval sice správný právní předpis ale nesprávně jej vyložil, nebo ze skutečností najisto postavených vyvodil nesprávné právní závěry.
Podle ustanovení §544 odst. 1 ObčZ, sjednají-li si strany pro případ porušení smluvní povinnosti smluvní pokutu, je účastník, který tuto povinnost poruší, zavázán pokutu zaplatit, i když oprávněnému účastníku porušením povinnosti nevznikne škoda. Podle odstavce 2 téhož ustanovení lze smluvní pokutu sjednat jen písemně a v ujednání musí být určena výše pokuty nebo stanoven způsob jejího uřčení.
Podle ustanovení §3 odst. 1 ObčZ výkon práv a povinností vyplývajících z občanskoprávních vztahů nesmí bez právního důvodu zasahovat do práv a oprávněných zájmů jiných a nesmí být v rozporu s dobrými mravy.
Ustanovení §3 ObčZ je obecná hmotněprávní norma, která dává soudu možnost posoudit, zda výkon subjektivního práva je v souladu s dobrými mravy, a v případě, že tomu tak není, požadovanou ochranu odepřít. Proto lze dané ustanovení aplikovat i na výkon práv a povinností založených ujednáním smluvních stran o smluvní pokutě, a to bez ohledu na to, že tyto obecné právní normy (§544, §545 ObčZ) neupravují moderační právo. Při posuzování, zda výkon práv není v rozporu s dobrými mravy je třeba zkoumat výši a význam zajišťované pohledávky, zabývat se tím, kolik procent činí sjednaná výše pokuty ze zajišťované pohledávky za obvyklé roční období (viz rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 31. 1. 2001, sp. zn. 33 Cdo 3072/2000, publikovaný v souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu – C. H. Beck. pod číslem 143/2001, svazek 2/2001). Pokud odvolací soud tato hlediska přes námitky účastníka řízení nezkoumal, resp. nevzal z pohledu možné aplikace ustanovení §3 odst. 1 ObčZ v úvahu, že sjednaná výše pokuty činí 274% ze zajišťované pohledávky ročně (0,75% denně za 365 dní), postupoval v rozporu s konstantní judikaturou Nejvyššího soudu a dovolacímu soudu proto nezbylo, než tento rozsudek odvolacího soudu zrušit. Protože stejné chyby se dopustil i soud prvého stupně, platí důvody pro zrušení i pro rozsudek soudu prvého stupně, který dovolací soud rovněž zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení (§243b odst. 2, odst. 3 o. s. ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný (§243d odst. 1 o. s. ř.). V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud rovněž o nákladech dovolacího řízení (§243d odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně 22. března 2004
JUDr. Ivana Zlatohlávková, v.r.
předsedkyně senátu