ECLI:CZ:NS:2004:33.ODO.269.2003.1
sp. zn. 33 Odo 269/2003
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Blanky Moudré a Víta Jakšiče ve věci žalobkyně Z. o. O. s. K. G. C., s.r.o., zastoupené, advokátem, proti žalované G. C., s. r. o., zastoupené, advokátkou, o uložení povinnosti žalované provádět srážky ze mzdy, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 22 C 233/2000, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. října 2002, č. j. 20 Co 365/2002-57, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 24. října 2002, č. j. 20 Co 365/2002-57 se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se domáhala, aby žalované byla uložena povinnost provádět ve prospěch žalobkyně srážky ze mzdy podle dohody o srážkách ze mzdy uzavřené mezi žalobkyní jako věřitelem a jejím dlužníkem, který je zaměstnancem žalované.
Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 24. ledna 2002, č. j. 22 C 233/2000-41, žalobu zamítl a rozhodl o nákladech řízení. Vycházel ze zjištění, že mezi žalobkyní (označenou jako „věřitel“) a zaměstnancem žalované L. P. (označeným jako „dlužník“) byla dne 10. 4. 2000 uzavřena smlouva nazvaná jako „Dohoda o placení členských příspěvků podle §51 občanského zákoníku a dohoda o srážkách ze mzdy podle §551 občanského zákoníku“. V článku I. této smlouvy dlužník prohlásil, že je řádným členem odborového svazu K. a na základě §12 stanov O. s. K. se zavázal platit věřiteli členský příspěvek ve výši 1 % ze své čisté mzdy nebo dávek nemocenského, a to pravidelně každý měsíc počínaje březnem 2000. V článku II. smlouvy se věřitel s dlužníkem dohodli, že pohledávka věřitele za dlužníkem sjednaná podle §51 občanského zákoníku ve výši 1 % z dlužníkovy čisté mzdy, případně dávek nemocenského bude uspokojována podle §551 občanského zákoníku srážkami ze mzdy u plátce mzdy G. C., s. r. o., výrobní závod se sídlem v J., IČO …, a to počínaje dnem výplaty mzdy za měsíc březen roku 2000. V článku IV. smlouvy dlužník mimo jiné výslovně souhlasil s placením předmětného členského příspěvku výše dohodnutým způsobem. Citovaná smlouva byla žalované předána 11. 4. 2000. Na podkladě uvedených zjištění soud prvního stupně uzavřel, že „není dána věcná pasivní legitimace žalované v dané věci“, neboť ze smlouvy uzavřené mezi žalobkyní a zaměstnancem žalované jí žádná povinnost nevyplývá. Konstatoval, že se nejedná ani o dohodu podle ustanovení §121 odst. 1 zákoníku práce, protože „dohoda ve smyslu citovaného ustanovení zavazuje zaměstnavatele“, ani o dohodu podle §551 odst. 1 občanského zákoníku, neboť podle tohoto ustanovení lze uzavřít dohodu o srážkách ze mzdy jen ohledně již splatného dluhu, tzn. musí být známa jeho výše a splatnost; předmětem smlouvy uzavřené mezi žalobkyní a zaměstnancem žalované jsou přitom srážky ze mzdy ohledně budoucích pohledávek, u nichž není známa jejich výše a splatnost.
K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 24. října 2002, č. j. 20 Co 365/2002-57, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, žalobě vyhověl, a současně rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Vycházeje ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně – s jehož skutkovými závěry se plně ztotožnil – dovodil, že žalovaná je smlouvou uzavřenou dne 10. 4. 2000 mezi žalobkyní se zaměstnancem žalované vázána, neboť „jde o platně uzavřenou dohodu podle §551 občanského zákoníku o srážkách ze mzdy“. Protože tato dohoda byla uzavřena v písemné formě mezi subjekty se způsobilostí k právním úkonům, zajišťuje peněžitou pohledávku a je v ní přesně a srozumitelně popsán způsob výpočtu srážené částky i okamžik její splatnosti, jde o dohodu platnou, a žalovaná je touto dohodou vázána od okamžiku, kdy jí byla předložena. Vzhledem k tomu, že zákon nevylučuje, aby dohodou o srážkách ze mzdy bylo zajištěno opětující se plnění splatné teprve v budoucnu, nezpůsobuje tato skutečnost neplatnost ani u předmětné dohody.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání z důvodu nesprávného právního posouzení věci. Namítá, že ustanovení §551 občanského zákoníku je zajišťovacím institutem výhradně občanskoprávních vztahů a zajišťuje se jím existující závazek mezi dlužníkem a věřitelem. V posuzovaném případě však jako dlužník vystupuje člen odborové organizace a jeho věřitelem je odborová organizace, a to výhradně z důvodu placení členských příspěvků, přičemž jejich závazkový vztah je odůvodňován uzavřením nepojmenované smlouvy. Žalovaná je přesvědčena, že taková smlouva je neplatná pro rozpor se zákonem, resp. proto, že zákon obchází. Jsou-li totiž vztahy mezi odborovou organizací a jejími členy upraveny zvláštním právním předpisem, jímž je zákon o sdružování občanů, a stanovami odborového svazu, nelze na ně aplikovat občanský zákoník. Protože vztah mezi odborovou organizací a jejím členem ohledně placení členských příspěvků není vztahem občanskoprávním, není jej možné upravit smlouvou podle §51 občanského zákoníku a potažmo pak ani dohodou podle §551 občanského zákoníku, neboť tou zase nelze jiný než občanskoprávní vztah zajistit. Závěr odvolacího soudu je společensky nežádoucí rovněž z hlediska zvýšené právní ochrany mzdy ve prospěch zaměstnance. Cílem žalobkyně navíc ve skutečnosti není zajištění pohledávky, ale přinucení žalované provádět srážky ze mzdy, ač byl při kolektivním vyjednávání výslovně dohodnut jiný způsob placení příspěvků. Žalovaná navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalobkyně navrhla zamítnutí dovolání. Připomíná, že zákon č. 83/1990 Sb., o sdružování občanů, představuje úpravu speciální vůči občanskému zákoníku pouze pokud jde o zakládání občanských sdružení a sdružování občanů v nich, nikoliv co se týká všech vzájemných vztahů občanských sdružení a jejich členů. Vztahy těchto subjektů mají povahu občanskoprávních vztahů, a neupravuje-li je zákon o sdružování občanů, je namístě vyjít z ustanovení občanského zákoníku. Nesprávnými žalobkyně shledává úvahy žalované ohledně neplatnosti dohody o placení členských příspěvků. Tato dohoda není v rozporu s žádným ustanovením občanského zákoníku, ani se zákonem o sdružování občanů, a ani tyto zákony neobchází, o čemž svědčí sama skutečnost, že ani žalovaná žádné konkrétně porušované či obcházené ustanovení v dovolání neoznačila. Podle žalobkyně neobstojí ani námitka, že postavení člena vůči odborové organizaci není postavením dlužníka a věřitele, když v posuzovaném případě závazek dlužníka platit věřiteli členský příspěvek za dohodnutých podmínek vyplývá nesporně z existující smlouvy. Ani z hlediska zvýšené ochrany mzdy nelze považovat za společensky nežádoucí, rozhodne-li se zaměstnanec zákonnou formou zajistit a hradit svůj závazek. K argumentaci žalované ohledně dohody v rámci kolektivního vyjednávání o jiném způsobu hrazení členských příspěvků žalobkyně uvádí, že vztahy mezi odborovou organizací a jejími členy nejsou předmětem úpravy kolektivní smlouvy.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů – dále jen „o. s. ř.“) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno včas k tomu oprávněným subjektem (žalovanou) řádně zastoupeným advokátem (§240 odst. 1, §241 odst. 1, 4 o. s. ř.) a že jde o rozsudek, proti němuž je podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř. dovolání přípustné, přezkoumal napadený rozsudek bez jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) a dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.
Žalovaná v dovolání uplatnila dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., jímž lze namítat, že rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V rámci tohoto dovolacího důvodu zpochybňuje závěr odvolacího soudu, podle něhož je smlouva ze dne 10. 4. 2000, která obsahuje „Dohodu o srážkách ze mzdy a jiných příjmů podle §551 občanského zákoníku“ navazující na inominátní smlouvu nazvanou jako „Dohoda o placení členských příspěvků podle §51 občanského zákoníku“, platná a žalovaná je tudíž povinna v souladu s jejími ujednáními provádět srážky ze mzdy nebo dávek nemocenského ve prospěch žalobkyně; posouzení správnosti tohoto závěru je vytyčeno přezkumu v dovolacím řízení.
Právní posouzení věci je činnost soudu spočívající v podřazení skutkového stavu příslušné právní normě, jež vede soud k závěru o právech a povinnostech účastníků. Právní posouzení je nesprávné, dopustil-li se soud při této činnosti omylu, tzn. když na správně zjištěný skutkový stav aplikoval jinou právní normu nebo aplikoval sice správnou právní normu, avšak nesprávně ji vyložil, nebo ze skutečností najisto postavených vyvodil nesprávné právní závěry.
V posuzované věci byla mezi žalobkyní (jako věřitelem) a zaměstnancem žalované, L. P., bytem ve V. O., N. 537 (jako dlužníkem), dne 10. 4. 2000 uzavřena písemně smlouva nazvaná jako „Dohoda o placení členských příspěvků podle §51 občanského zákoníku a dohoda o srážkách ze mzdy podle §551 občanského zákoníku.“ Jejím obsahem je závazek dlužníka počínaje březnem 2000 platit věřiteli v souladu s §12 stanov O. s. K., jehož je členem, členský příspěvek ve výši 1% z čisté mzdy nebo dávek nemocenského. Smluvní strany si dále ujednaly, že peněžitá pohledávka věřitele, spočívající v opětujícím se plnění splatným v budoucnu, bude uspokojována srážkami ze mzdy dlužníka u plátce mzdy, jímž je žalovaná, a to počínaje dnem výplaty mzdy za měsíc březen 2000. Dne 11. 4. 2000 byla uvedená smlouva předložena žalované.
Podle ustanovení §551 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů – dále jen „ObčZ“, lze uspokojení pohledávky zajistit písemnou dohodou mezi věřitelem a dlužníkem o srážkách ze mzdy; srážky ze mzdy nesmějí činit více, než by činily srážky při výkonu rozhodnutí. Podle druhého odstavce citovaného ustanovení nabývá věřitel práva na výplatu srážek proti plátci mzdy okamžikem, kdy byla plátci dohoda předložena. Podle odstavce třetího téhož ustanovení se uvedená úprava vztahuje i na jiné příjmy, s nimiž se při výkonu rozhodnutí nakládá jako se mzdou.
Podle ustanovení §489 ObčZ vznikají závazky z právních úkonů, zejména ze smluv, jakož i ze způsobené škody, z bezdůvodného obohacení nebo z jiných skutečností uvedených v zákoně. Podle ustanovení §491 odst. 1 ObčZ vznikají závazky zejména ze smluv tímto zákonem výslovně upravených; mohou však vznikat i z jiných smluv v zákoně neupravených (§51) a ze smíšených smluv obsahujících prvky různých smluv.
Podle ustanovení §51 ObčZ mohou účastníci uzavřít i takovou smlouvu, která není zvláště upravena; smlouva však nesmí odporovat obsahu nebo účelu tohoto zákona.
Vztah mezi odborovou organizací a jejím členem ohledně placení členského příspěvku je vztahem regulovaným zvláštním právním předpisem, jímž je zákon č. 83/1990 Sb., o sdružování občanů, ve znění pozdějších předpisů – dále jen „zákon o sdružování občanů“, který vlastní úpravu práv a povinností členů (tedy i úpravu tzv. příspěvkové kázně) svěřuje stanovám odborové organizace (srov. §3 odst. 3 zákona o sdružování občanů). Povinnost k placení členských příspěvků, jak je upravena ve stanovách odborové organizace (v posuzovaném případě v 9 odst. 2 písm. b/ a §12 odst. 1 stanov O. s. K. schválených na III. sjezdu OS K. konaném ve dnech 21. až 23. 6. 2001), nelze zajistit dohodou o srážkách ze mzdy podle ustanovení §551 ObčZ, protože toto ustanovení se vztahuje pouze na zajištění pohledávek plynoucích z občanskoprávních vztahů. Vztahy upravené zákonem o sdružování však postrádají atributy právní rovnosti a zásadní autonomie vůle jejich subjektů.
Institut dohody o srážkách ze mzdy a jiných příjmů slouží jak k zajištění pohledávky, tak k jejímu postupnému uspokojení. Pokud by hlavní závazek byl neplatný, byla by neplatná i dohoda o srážkách ze mzdy, která má hlavní závazek zajistit.
V posuzovaném případě měl hlavní závazek vzniknout smlouvou podle §51 ObčZ. Jak již bylo výše uvedeno, plnění povinnosti člena platit odborové organizaci členské příspěvky vyplývající ze stanov nemůže být zajištěno institutem sloužícím k zajištění občanskoprávního závazku a účelem inominátní smlouvy tak byla zřejmě transformace původního koaličního /spolkového/ vztahu člena a odborové organizace na vztah občanskoprávní. Lze přiznat důvodnost námitkám dovolatelky, že odvolací soud se platností inominátní smlouvy (o placení členských příspěvků) uzavřené mezi žalobkyní a L. P. dne 10. 4. 2000 nezabýval, přestože z dosavadního řízení vyplývalo, že žalovaná od počátku řízení její platnost zpochybňovala. Zaměřil se totiž výlučně na posouzení části smlouvy ze dne 10. 4. 2000 týkající se ujednání o zajištění uspokojení pohledávky podle §551 ObčZ, která na obsah inominátní smlouvy, jíž byl zajišťovaný závazek sjednán, navazovala. Právní posouzení věci odvolacím soudem tak zůstalo neúplné a je tudíž nesprávné.
Lze uzavřít, že dovolací důvod, který vycházel z argumentu nesprávného právního posouzení věci ve smyslu ustanovení §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., byl tudíž uplatněn důvodně. Dovolací soud proto rozhodnutí odvolacího soudu podle §243b odst. 3 o. s. ř. zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný (§243d odst. 1 o. s. ř.); v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§243d odst. 1 věta druhá a třetí o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 30. listopadu 2004
JUDr. Ivana Zlatohlávková,v.r.
předsedkyně senátu