ECLI:CZ:NS:2004:33.ODO.269.2004.1
sp. zn. 33 Odo 269/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudkyň JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Kateřiny Hornochové ve věci žalobkyně V. a k. K., a.s., proti žalovanému Ing. M. P., zastoupenému, advokátem, o zaplacení částky 21.919,60 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Plzeň - město pod sp. zn. 28 C 170/2001, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 31. října 2003, č.j. 10 Co 414/2002-73, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se po žalovaném domáhala zaplacení částky 21.919,60 Kč s příslušenstvím. Uváděla, že tuto částku jí žalovaný dluží na vodném a stočném, které měl jako majitel hotelu G. v K. L. zaplatit za období od 15. 5. 2000 do 17. 10. 2000.
Okresní soud Plzeň – město rozsudkem ze dne 2. dubna 2002, č.j. 28 C 170/2001-52, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni do tří dnů od právní moci rozsudku částku 21.919,60 Kč, 10 % úrok z prodlení z částky 21.373,20 Kč od 11. 11. 2000 do zaplacení, 10 % úrok z prodlení z částky 546,40 Kč od 2. 12. 2000 do zaplacení, a rozhodl o nákladech řízení. Soud prvního stupně zjistil, že v odběrném místě nacházejícím se v hotelu G. v K. L. bylo za období od 15. 5. 2000 do 17. 10. 2000 odebráno podle vodoměru 2518 m3 vody, čemuž odpovídá dosud nezaplacená částka vodného a stočného 21.919,60 Kč. Žalovaný byl v rozhodné době vlastníkem zmíněné nemovitosti a G. h., s. r. o. jejím nájemcem; voda byla do tohoto odběrního místa dodávána bez smlouvy se žalobkyní. Na podkladě těchto zjištění soud při aplikaci ustanovení §16 odst. 1, 2 a §23 odst. 1 vyhlášky č. 144/1978 Sb. dospěl k závěru, že k odběru vody je oprávněn výhradně vlastník (nikoli nájemce) nemovitosti, který je rovněž povinen platit úhradu za vodné a stočné bez ohledu na to, že s dodavatelem neuzavřel smlouvu o její dodávce, či vodu nespotřeboval on, ale nájemce nemovitosti.
Krajský soud rozsudkem ze dne 31. října 2003, č.j. 10 Co 414/2002-73, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Skutkové a právní závěry soudu prvního stupně shledal odvolací soud správnými; doplnil pouze, že odběr vody může být zajišťován na smluvním i bezesmluvním základě, tedy provedením faktického odběru poskytnutého plnění; přitom v každém případě je odběratelem pouze a vždy vlastník nemovitosti, pro níž se voda z veřejného vodovodu dodává. Třetímu subjektu zákon povinnost vyplývající z odběru vody neukládá a není rozhodné, kdo dodanou vodu spotřeboval, zda vlastník sám či nájemce jeho nemovitosti.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., a prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, zpochybňuje správnost závěru odvolacího soudu dovozujícího, že na posuzovanou věc je možno aplikovat vyhlášku č. 144/1978 Sb. a že povinnost k úhradě vodného a stočného má vždy vlastník, bez ohledu na to, že neuzavřel smlouvu s dodavatelem a že vodu odebral třetí subjekt. Žalovaný je přesvědčen, že vyhláška použitá odvolacím soudem nebyla vydána na základě delegace zákona, přičemž povinnost k placení vodného a stočného vlastníkovi nemovitosti žádný zákon neukládá. Připomíná rovněž, že uplatněný nárok nemůže být posuzován ani jako bezdůvodné obohacení, neboť žalovanému se žádného plnění od žalobkyně nedostalo (žádné plnění nepřevzal). Z uvedených důvodů navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolací soudu, jakož i jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobkyně navrhla, aby dovolání žalovaného bylo zamítnuto, neboť povinnost vlastníka hradit vodné a stočné vyplývá z vyhlášky použité odvolacím soudem, která byla vydána jako prováděcí předpis na základě zákona č. 138/1973 Sb., o vodách.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno v zákonné lhůtě oprávněným subjektem (žalovaným), který byl řádně zastoupen advokátem (§240 odst. 1, §241 odst. 1, 4 o. s. ř.), dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle §237 odst. 1 o. s. ř. dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu,
a) jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé,
b) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil,
c) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Protože v posuzované věci odvolací soud potvrdil v pořadí první rozsudek soudu prvního stupně, je na místě přípustnost dovolání uvažovat výlučně v intencích ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. Z toho, že přípustnost dovolání je podle zmíněného ustanovení spjata se závěrem o zásadním právním významu rozhodnutí, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá zásadně pro posouzení otázek právních, navíc takových, které se vyznačují zásadním významem; způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je tudíž pouze důvod uvedený v §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., jímž lze namítat, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Podle §237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, která na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu určil sice správně, ale nesprávně ji vyložil, popřípadě ji nesprávně aplikoval na daný skutkový stav.
Na daný případ aplikoval odvolací soud vyhlášku č. 144/1978 Sb., o veřejných vodovodech a veřejných kanalizacích, ve znění vyhlášky č. 185/1988 Sb. (zrušené k 1. 1. 2001 vyhláškou č. 418/2001 Sb.) – dále jen „Vyhláška o veřejných vodovodech a veřejných kanalizacích“. Ta byla vydána Ministerstvem lesního a vodního hospodářství ČSR, (pokud jde o část 6 vyhlášky, v dohodě s Federálním cenovým úřadem) podle §24 odst. 6 a §30 odst. 4 zákona č. 138/1973 Sb., o vodách (vodní zákon), (zrušeného s účinností od 1. 1. 2002 zákonem č. 254/2001 Sb., o vodách a změně některých zákonů); tudíž je podzákonným předpisem.
Podle článku 95 odst. 1 Ústavy České republiky (Ústavní zákon č. 1/1993 Sb.) soudce je při rozhodování vázán zákonem a mezinárodní smlouvou, která je součástí právního řádu; je oprávněn posoudit soulad jiného právního předpisu se zákonem nebo s takovou mezinárodní smlouvou. Citované ustanovení Ústavy České republiky nejen opravňuje soud k tomu, aby v případě, že zjistil rozpor mezi jiným právním předpisem a zákonem, k takovému podzákonnému ustanovení nepřihlížel, ale zároveň z tohoto ustanovení vyplývá, že soulad podzákonného předpisu se zákonem musí soud, má-li být takový předpis aplikován, posoudit vždy. Skutečnost, že soud aplikoval přímo podzákonný předpis, svědčí o tom, že rozpor mezi takovýmto předpisem a zákonem nezjistil. Při zkoumání souladu podzákonného předpisu se zákonem lze posuzovat jen to, zda zákonná úprava obsažená v podzákonném předpise nepřesahuje limity zákonem stanovené. Teprve tehdy, kdyby podzákonná úprava přesahovala rámec stanovený zákonným zmocněním, byla by v rozporu se zákonem a soud by z tohoto zjištění musel vyvodit závěry (takové ustanovení by nemohl použít). O rozpor mezi zákonem a podzákonným předpisem se však nemůže jednat tehdy, pohybuje-li se podzákonná úprava v rámci limitů stanovených zákonem (srovnej rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 1. 2. 2001, sp. zn. 21 Cdo 1084/2000 Sb.).
V posuzovaném případě odvolací soud aplikoval přímo Vyhlášku o veřejných vodovodech a veřejných kanalizacích; rozpor mezi tímto podzákonným předpisem a zákonem tudíž nezjistil. Limity podzákonné úpravy jsou určeny v ustanovení §24 odst. 6 a §30 odst. 4 zákona č. 138/1973 Sb., o vodách. Podle prvně uvedeného ustanovení ústřední vodohospodářský orgán republiky může upravit vyhláškou správu a provoz veřejných kanalizací a stanovit všeobecné podmínky pro odvádění odpadních vod těmito kanalizacemi a vydá směrnice pro vypracování návrhu kanalizačních řádů; podle druhého ústřední vodohospodářský orgán republiky může upravit vyhláškou správu a provoz veřejných vodovodů a stanovit všeobecné podmínky, za nichž se voda z nich dodává. Tyto zákonné limity Ministerstvo lesního a vodního hospodářství ČSR (jako ústřední vodohospodářský orgán republiky) vydáním Vyhlášky o veřejných vodovodech a veřejných kanalizacích nepřekročilo, takže zmíněná podzákonná norma je v souladu se zákonem a odvolacím soudem byla na daný případ aplikována v souladu se zmíněnou judikaturou Nejvyššího soudu.
Dodávky vody z veřejných vodovodů jsou regulovány jednak předpisy veřejnoprávní povahy (zrušený zákon č. 138/1973 Sb., o vodách, účinný do 31. 12. 2001, zákon č. 254/2001 Sb., o vodách a změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů, účinný od 1. 1. 2002), a dále také předpisy soukromoprávními, neboť jde současně o prodej a koupi vody jako věci. Vyhláška o veřejných vodovodech a veřejných kanalizacích je jednak prováděcím předpisem k zákonu č. 138/1973 Sb., o vodách, ale současně ve své části 4 obsahuje regulaci právních vztahů mezi subjekty, které veřejné vodovody provozují a vodu dodávají, a spotřebiteli. Ze zmíněného propojení právních předpisů veřejnoprávní a soukromoprávní povahy vyplývá, že dodávky vody se sice zásadně řídí soukromoprávními předpisy, tedy občanským a obchodním zákoníkem, ale z úpravy zde obsažené se uplatní pouze smluvní princip vzniku závazků, popřípadě některá ustanovení upravující obecné problémy závazkových vztahů (např. promlčení nároku, odpovědnostní vztahy). Pokud jde o vznik a obsah samotného závazku k dodávce vody z veřejného vodovodu, z Vyhlášky o veřejných vodovodech a veřejných a kanalizacích vyplývá řada modifikací, které smluvní volnost účastníků omezují (např. ustanovení o rozsahu odběru vody, okamžik splnění dodávky vody, omezení a přerušení dodávky vody, povinnost zajistit náhradní zdroj vody - §16 odst. 1, §23 odst. 1, 2, §24 citované vyhlášky).
Vyhláška o veřejných vodovodech a veřejných kanalizacích současně stanoví, že smlouva o dodávce vody z veřejného vodovodu může být uzavřena pouze s vlastníkem nemovitosti; to vyplývá z jejího ustanovení §16 odst. 2, které dává pouze vlastníkovi právo odběru vody v dané nemovitosti (rovněž legislativní zkratka „odběratel“, představující v dobových souvislostech zákonný termín pro stranu oprávněnou ze smlouvy, uvažovala výlučně vlastníka). Pro uvedený závěr svědčí skutečnost, že vyhláškou č. 185/1998 Sb. byl dosud širší okruh oprávněných (vyhláška do své novelizace hovoří dle §16 odst. 2 o správci, kterým míní vlastníka i uživatele nemovitosti) zúžený jen na vlastníka. Na tuto úpravu navazuje §37 Vyhlášky o veřejných vodovodech a veřejných kanalizacích, který stanoví odběrateli povinnost platit dodavateli úplatu za dodávání vody pro nemovitosti k jakémukoli účelu. Další podpůrný argument pro výlučné postavení vlastníka nemovitosti jako odběratele vyplývá i z cenových předpisů, kde ze seznamu zboží, u něhož se uplatní věcně usměrňované ceny, vyplývá, že se předpokládá, že správci vodovodů platí vlastník nemovitosti (odběratel) a v případech, kde není on sám konečným spotřebitelem dohodne se spotřebiteli rozúčtování vodného a stočného.
Při dodávkách vody z veřejných vodovodů jde tedy o závazkové vztahy, které sice vznikají uzavřením smlouvy podle obecných předpisů (občanský, obchodní zákoník), ale u nichž speciální předpis omezuje smluvní volnost stran tím, že závazně upravuje obsah vzniklého závazkového vztahu, a stanoví, kdo může takovou smlouvu uzavřít. Vyhláška o veřejných vodovodech a veřejných kanalizacích vychází z toho, že při dodávkách vody z veřejného vodovodu vstupuje do právního vztahu správce, který dodává vodu z veřejného vodovodu a vlastník nemovitosti, pro nějž je voda odebírána. Jde buď o smluvní vztah mezi těmito subjekty, či o vztah vzniklý na základě zákonné skutečnosti – odběru vody bez uzavření smlouvy s dodavatelem (§25 odst. 1 písm. a/ Vyhlášky o veřejných vodovodech a veřejných kanalizacích). V obou případech má povinnost k úhradě odebrané vody vlastník bez ohledu na to, zda vodu odebral on, či třetí subjekt (srovnej rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ze dne 30.5. 2001, sp. zn. 29 Odo 915/2000, publikované ve svazku 6/2001 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck).
Pokud tedy odvolací soud v posuzovaném případě dospěl k závěru, že povinnost k úhradě za vodné a stočné má vlastník nemovitosti i v případě, že neuzavřel smlouvu o dodávce vody a vodu fakticky nespotřeboval, je tento právní závěr v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu.
Lze uzavřít, že obě právní otázky, jejichž řešení žalovaný v dovolání zpochybnil, byly již judikaturou Nejvyššího soudu vyřešeny a pokud rozhodnutí odvolacího soudu z této judikatury vychází, nemá po právní stránce zásadní význam, a dovolání žalovaného je nepřípustné; dovolací soud proto dovolání žalovaného bez jednání odmítl (§243a dost. 1 věta první, §243b odst. 5, §218 písm. c/ o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř. za situace, kdy žalovaný nebyl v dovolacím řízení úspěšný a žalobkyni náklady v souvislosti s tímto řízením nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně 29. července 2004
JUDr. Ivana Zlatohlávková, v. r.
předsedkyně senátu