ECLI:CZ:NS:2004:33.ODO.279.2004.1
sp. zn. 33 Odo 279/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Blanky Moudré a soudců JUDr. Ivany Zlatohlávkové a JUDr. Vladimíra Velenského ve věci žalobce M. V., zastoupeného, advokátem, proti žalovaným 1) J. H. a 2) D. H., zastoupeným , advokátkou, o zaplacení částky 52.000,- Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 17 C 220/2002, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. října 2003, č. j. 15 Co 316/2003-48, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovaným, oprávněným společně a nerozdílně, na nákladech dovolacího řízení částku 3.765,- Kč k rukám, advokátky, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 30. října 2003, č. j. 15 Co 316/2003-48, potvrdil rozsudek ze dne 19. března 2003, č. j. 17 C 220/2002-34, jímž Obvodní soud pro Prahu 3 zamítl žalobu, aby žalovaným byla uložena povinnost zaplatit společně a nerozdílně žalobci částku 52.000,- Kč, a rozhodl o nákladech řízení; současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Odvolací soud převzal skutková zjištění soudu prvního stupně, že žalobce, kterému byl vydán živnostenský list na provoz realitní kanceláře, a žalovaní sepsali dne 6. března 2001 smlouvu o zastupování, v níž se žalobce zavázal k vyřizování všech záležitostí týkajících se bytu žalovaných, jenž byl poškozen stavební činností manželů S. v půdních prostorách domu. Žalovaní nejprve požadovali odstranit půdní vestavbou způsobené závady, posléze zavázali žalobce jednat o převodu jejich ideálního podílu na společných prostorách domu manželům S. Podle dodatku ke smlouvě o zastupování ze dne 7. 6. 2001 se žalovaní zavázali žalobci zaplatit odměnu 20 % z částky, kterou obdrží za přenechaný podíl na společných prostorách domu pod podmínkou, že žalobce bude v tomto jednání úspěšný. Žalobce vedl v záležitosti žalovaných korespondenci se zástupcem manželů S. Dr. H. a zaslal mu návrh smlouvy o výstavbě, která však neměla zákonné náležitosti. Žalobce na následné výzvy dalšího zástupce manželů S. JUDr. N. nereagoval. Dopisem ze dne 18. 2. 2002 žalovaní sdělili žalobci, že odstupují od smlouvy o zastupování. Žalovaní převedli svůj ideální podíl na společných prostorách domu až na základě smlouvy o výstavbě uzavřené mezi manžely S. a vlastníky bytových jednotek v domě a svěřenecké smlouvy, kdy smluvní strany zastupovali JUDr. N. a JUDr. S., přičemž žalobce se na uzavření těchto smluv nepodílel. Částku za přenechaný podíl žalovaní obdrželi až po vkladu bytové jednotky manželů S. do katastru nemovitostí. Na výzvu žalobce k úhradě odměny ze dne 3. 7. 2002 žalovaní sdělili, že již dříve od smlouvy odstoupili a odstoupení ze dne 18. 2. 2002 přiložili. Odvolací soud přisvědčil právnímu posouzení věci soudem prvního stupně, který výše uvedenou smlouvu uzavřenou účastníky posoudil podle §724 a násl. zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, v tehdy platném znění (dále jen „obč. zák.“) jako smlouvu příkazní. Dovodil, že ve smyslu §731 obč. zák. za přiměřeného použití §33b odst. 1 obč. zák. zanikla smlouva příkazní jejím odvoláním žalovanými - zmocniteli a že se tak stalo dopisem ze dne 18. 2. 2002. Ani podle odvolacího soudu žalobci nevznikl nárok na vyplacení odměny podle smlouvy uzavřené účastníky dne 6. 3. 2001 ve znění jejího dodatku ze dne 7. 6. 2001, neboť žalobce nesplnil podmínku stanovenou ve smlouvě pro vznik nároku na odměnu (žalobce na odvolání plné moci dopisem ze dne 18. 2. 2001 žádným způsobem nereagoval a „žalovaní celou záležitost vyřídili s Dr. N. a Dr. S.“).
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost opřel o §237 odst. 1 písm. c/ zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, v platném znění (dále jen „o. s. ř.“), s odůvodněním, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam, jelikož odvolací soud rozhodl v rozporu s hmotným právem. Za klíčovou považuje otázku, k jakému okamžiku nastaly účinky odvolání plné moci. Namítl, že žalovaní neprokázali doručení odvolání plné moci dříve jak v červenci 2003 (zřejmě správně v červenci 2002), a v této souvislosti poukázal na to, že žalovaní dokončili jednání s manžely S. sami bez jeho vědomí. Odvolacímu soudu vytkl, že se nevypořádal s jeho námitkou, že výsledek jednání mezi žalovanými a manžely S. je zcela totožný s tím, co dohodl s dřívějším jejich právním zástupcem Dr. H. Závěrem navrhl rozsudek odvolacího soudu zrušit a věc mu vrátit k dalšímu řízení.
Žalovaní se ve svém vyjádření k dovolání ztotožnili se skutkovými zjištěními i právními závěry, k nimž oba soudy dospěly. Uvedli, že otázka datumu vypovězení smlouvy o zprostředkování není určující pro rozhodnutí v této věci, neboť nebyli smlouvou omezeni v tom, s kým budou jednat (nešlo o smlouvu o exkluzivním zastoupení). Byla sjednána jediná podmínka výplaty odměny, a to „plný úspěch žalobce ve sporu o finanční náhradu za přenechání příslušné části půdy manželům S.“, kterou žalobce nesplnil.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou - účastníkem řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.) se nejprve zabýval jeho přípustností.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu se řídí ustanoveními §237 odst. 1 písm. b/ a c/ o. s. ř.
Přípustnost dovolání v posuzovaném případě nemůže být založena §237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř., neboť odvolací soud napadeným rozsudkem potvrdil v pořadí první rozsudek soudu prvního stupně. Je proto namístě přípustnost dovolání zvažovat výlučně v intencích §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., podle něhož je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b/ a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přitom podle §237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Z toho, že přípustnost dovolání je podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních, navíc takových, které se vyznačují zásadním významem. Způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je tudíž výlučně důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., jímž lze vytýkat, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Není jím naopak důvod, kterým je možno namítat nesprávnost skutkových zjištění (§241a odst. 3 o. s. ř.). Dovolací soud je ve smyslu §242 odst. 3 o. s. ř. (s výjimkou určitých vad řízení) vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně jeho obsahové konkretizace. Pro jeho úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, jsou relevantní jen ty právní otázky, na kterých napadené rozhodnutí spočívá (tj. právní otázky, které měly pro rozhodnutí o věci určující význam), které mají obecný přesah, a jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel současně napadl, resp. jejichž řešení v dovolání zpochybnil.
V projednávané věci jde o nárok na plnění z právního vztahu založeného smluvním ujednáním, kdy práva a povinnosti z něj vznikající se řídí obsahem smlouvy (a příslušnými ustanoveními zákona). Odvolací soud založil právní posouzení věci (shodně jako soud prvního stupně) na závěru, že vznik práva žalobce na výplatu sjednané odměny byl vázán na úspěšnost jeho jednání ve věci převodu podílu žalovaných na společných prostorách domu na manžele S. za finanční náhradu, tedy na osobním dosažení tohoto výsledku. Na podkladě zjištěného skutkového stavu věci učinil závěr, že žalobce osobně sledovaného výsledku nedosáhl, a proto mu nárok na sjednanou odměnu nevznikl. Z uvedeného je zřejmé, že otázka, kdy nastaly účinky odvolání plné moci žalovanými, nebyla pro rozhodnutí odvolacího soudu (a taktéž i soudu prvního stupně) určující, byť se odvolací soud stejně jako soud prvního stupně posouzením této otázky zabýval, a napadený rozsudek z hlediska právního posouzení věci na ní založen není; její řešení proto nemůže mít relevanci pro závěr, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam. Dalšími námitkami - jak je patrno z obsahu dovolání - brojí dovolatel proti skutkovým zjištěním, z nichž soudy vyšly při právním posouzení věci. Jejich podstatou jsou výlučně výtky týkající se nedostatečně a nekvalitně zjištěného skutkového stavu věci, případně vadného hodnocení provedených důkazů. Dovolatel přitom přehlíží, že skutkový základ sporu se v dovolacím řízení nemůže měnit; lze jej sice napadnout (námitkou, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování), avšak pouze tehdy, je-li dovolání již jinak - podle §237 odst. 1 písm. a/ a b/ o. s. ř. - přípustné (§241a odst. 3 o. s. ř.). Je-li přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. teprve zvažována, nemůže být námitka směřující proti skutkovému stavu věci pro posouzení přípustnosti dovolání právně významná.
Jestliže tedy dovolatel ve skutečnosti zpochybňuje správnost (úplnost) skutkových zjištění soudu prvního stupně, z nichž vycházel i soud odvolací, a z okolností uváděných v dovolání dovozuje nesprávnost závěru, že nesplnil sjednanou podmínku pro vznik nároku na odměnu, nemůže tato námitka založit přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. K vadám, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.), jakož i k vadám podle §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3 o. s. ř. dovolací soud přihlíží (z úřední povinnosti) jen tehdy, je-li dovolání přípustné; samy o sobě však takovéto vady, i kdyby byly dány, přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. nezakládají.
Se zřetelem k výše uvedenému dovolací soud dospěl k závěru, že dovolání není podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. přípustné, a proto je podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c/ o. s. ř odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, 151 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř. a žalobci, který nebyl v dovolacím řízení úspěšný, uložil povinnost zaplatit žalovaným náklady dovolacího řízení, které jim vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokátky. Tyto náklady sestávají z odměny advokátky v částce 3.690,-Kč (§2 odst. 1, §3 odst. 1 ve spojení s §10 odst. 3, §15 ve spojení s §14 odst. 1, §17 odst. 2, §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., v platném znění) a z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 75,- Kč (§2 odst. 1, §13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., v platném znění).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, mohou oprávnění podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 28. dubna 2004
JUDr. Blanka Moudrá, v. r.
předsedkyně senátu