ECLI:CZ:NS:2004:33.ODO.292.2004.1
sp. zn. 33 Odo 292/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Blanky Moudré a soudců JUDr. Ivany Zlatohlávkové a JUDr. Vladimíra Velenského ve věci žalobce Dr. O. Z., zastoupeného, advokátkou, proti žalovanému L. Č., o odstranění vad a o vzájemném návrhu na zaplacení částky 59.477,40 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Karlových Varech pod sp. zn. 19 C 80/2002, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 19. listopadu 2003, č. j. 18 Co 147/2003-143, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 19. listopadu 2003, č. j. 18 Co 147/2003-143, potvrdil rozsudek Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 27. listopadu 2002, č. j. 19 C 80/2002-106, ve znění opravného usnesení ze dne 6. ledna 2003, č. j. 19 C 80/2002-117, ve výroku, jímž byla žalovanému uložena povinnost do 60-ti dnů od právní moci rozsudku v rodinném domku žalobce ve P. č. p. 51 bezplatně odstranit vady a nedodělky, tj. vyztužení okapních háků, provedení nátěru podlahy balkonu a omítnout prostor nad žumpou na zadní stěně přístavby, dále ve výroku, jímž byla žaloba na odstranění dalších vad a nedodělků zde specifikovaných zamítnuta, a ve výroku, jímž byl zamítnut vzájemný návrh žalovaného na zaplacení částky 59.477,40 Kč s příslušenstvím. Ve výrocích o nákladech řízení státu odvolací soud rozhodnutí soudu prvního stupně změnil tak, že žalobci i žalovanému (každému z nich) uložil povinnost nahradit státu - Okresnímu soudu v Karlových Varech na nákladech řízení částku 3.050,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku, a současně rozhodl o nákladech řízení účastníků před oběma soudy tak, že žádný z nich nemá na jejich náhradu právo.
Odvolací soud se ztotožnil se skutkovým zjištěním soudu prvního stupně i s tím, jak věc posoudil po právní stránce. Oba soudy vzaly za prokázané, že účastníci uzavřeli dne 3. 7. 1994 smlouvu o opravě a úpravě věci ve smyslu §652 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, v tehdy platném znění (dále jen „obč. zák.“), jejímž předmětem bylo provedení stavebních úprav na přístavbě rodinného domu žalobce ve P. č. p. 51, že podle zápisu ze dne 24. 8. 1994 obsaženého ve stavebním deníku došlo k předání a převzetí prací (tj. k předání díla), a že v tomtéž zápisu žalobce vytkl žalovanému drobné vady a nedodělky, jež se staly předmětem žaloby. Ze znaleckého posudku znalce Neústupného bylo zjištěno, že na díle se vyskytují pouze tři vytčené vady - nedodělky (vyztužení okapních háků, provedení nátěru podlahy balkonu a omítnutí prostoru nad žumpou na zadní stěně přístavby), které doposud nebyly odstraněny, a že další závady se na díle nevyskytují. Odvolací soud se shodl se soudem prvního stupně, který v souladu s §655 obč. zák. uložil žalovanému povinnost bezplatně odstranit pouze uvedené tři závady a ve zbytku žalobu na odstranění dalších závad zamítl. Námitkou žalobce, že soud prvního stupně nepřipustil svým usnesením ze dne 6. srpna 2002, č. j. 19 C 80/2002-68, změnu žalobního petitu, se odvolací soud nezabýval s tím, že proti uvedenému usnesení není odvolání přípustné. Co se týče vzájemného návrhu žalovaného na zaplacení částky 59.477,40 Kč, oba soudy vyšly ze zjištění, že podle ustanovení VI. bodu 2. smlouvy ze dne 3. července 1994 se žalobce zavázal zbývající část smluvní ceny uhradit žalovanému v hotovosti ke dni předání dokončených prací. Odvolací soud přisvědčil soudu prvního stupně, že splatnost doplatku smluvní ceny nastala dne 24. srpna 1994, kdy došlo k předání a převzetí dokončených prací (§634 odst. 2 obč. zák.). Ztotožnil se s ním i v tom, že nárok na zaplacení doplatku smluvní ceny uplatněný žalovaným u soudu až v měsíci říjnu 2000 je v důsledku marného uplynutí tříleté promlčecí lhůty podle §101 obč. zák. promlčen a že tedy žalobce úspěšně vznesl v řízení námitku promlčení. O nákladech řízení účastníků a státu odvolací soud rozhodl s odkazem na poměr úspěchu a neúspěchu účastníků ve věci.
Proti výroku rozsudku odvolacího soudu, kterým bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozoval z ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, v platném znění (dále jen „o. s. ř.“), a uplatnil v něm dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř. Namítl, že řízení je zatíženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, když soudy nerozhodly o celém předmětu věci. Postup soudu prvního stupně, který jeho návrh ze dne 24. července 2002 na změnu (rozšíření) žalobního petitu usnesením ze dne 6. srpna 2002, č. j. 19 C 80/2002-68, zamítl, je podle něho v rozporu s §95 odst. 2 o. s. ř., neboť výsledky dosavadního řízení v této věci mohly být podkladem i pro řízení o změněném návrhu. Dovolatel napadl rozsudek odvolacího soudu i ve výrocích o nákladech řízení účastníků a státu, když přípustnost dovolání opíral o §237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř. Rozhodnutí odvolacího soudu v této části podle jeho názoru spočívá na nesprávném právním posouzení (dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.), neboť odvolací soud nesprávně (na rozdíl od soudu prvního stupně) posoudil poměr úspěchu a neúspěchu účastníků ve věci a také nesprávně vypočetl výši náhrady nákladů řízení. Závěrem navrhl rozsudek odvolacího soudu zrušit a věc mu vrátit k dalšímu řízení.
Žalovaný se k dovolání nevyjádřil.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou - účastníkem řízení, za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§240 odst. 1 a §241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), se zaměřil na posouzení otázky přípustnosti tohoto mimořádného opravného prostředku.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, se řídí ustanoveními §237 odst. 1 písm. b/ a c/ o. s. ř.
V posuzovaném případě nemůže být přípustnost dovolání založena §237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř., neboť odvolací soud napadeným rozsudkem potvrdil v pořadí první rozsudek soudu prvního stupně.
Přípustnost dovolání může být tedy zvažována výlučně v intencích §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., podle něhož je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přitom podle §237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Z toho, že přípustnost dovolání je podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních, navíc takových, které se vyznačují zásadním významem. Způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je tudíž výlučně důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., kterým lze vytýkat, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Není jím naopak důvod, jímž je možno namítat, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.).
V projednávané věci dovolatel nezpochybňuje svými dovolacími námitkami samotné právní posouzení věci odvolacím soudem (nevytýká mu, že by na zjištěný skutkový stav aplikoval jiný právní předpis, než který měl správně použít, anebo že by aplikoval sice správný právní předpis, ale nesprávně jej interpretoval, anebo že by ze skutečností najisto postavených vyvodil nesprávné právní závěry). Jestliže jsou jeho veškeré výhrady namířené proti potvrzujícímu výroku napadeného rozhodnutí založeny toliko na tvrzení, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, je jeho dovolání nepřípustné. Je-li totiž přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. teprve zvažována, nemůže být námitka dovolatele vytýkající vadu, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, pro posouzení přípustnosti dovolání právně relevantní. K její existenci může dovolací soud přihlédnout pouze tehdy, je-li dovolání přípustné, sama o sobě takováto vada, i kdyby byla dána, přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. nezakládá.
Zbývalo posoudit přípustnost dovolání proti výrokům rozsudku odvolacího soudu o nákladech řízení účastníků a státu v intencích §237 až §239 o. s. ř., které upravují přípustnost dovolání proti usnesení, neboť výroky rozsudku soudu o nákladech řízení mají vždy povahu usnesení (§167 odst. 1 o. s. ř.).
Přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. není dána již proto, že napadené výroky rozsudku odvolacího soudu, jimiž bylo rozhodnuto o nákladech řízení před soudy obou stupňů, nejsou rozhodnutím ve věci samé (k výkladu pojmu „věc sama“ srovnej usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 2. 12. 1997, sp. zn. 2 Cdon 774/97, uveřejněné pod R 61/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Ani ustanovení §238, §238a a §239 o. s. ř přípustnost dovolání nezakládají, neboť rozhodnutí o nákladech řízení není mezi tam taxativně vyjmenovanými případy.
Protože dovolací soud se zřetelem k výše uvedenému dospěl k závěru, že dovolání proti potvrzujícímu výroku odvolacího soudu není podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. přípustné, a že podle platné právní úpravy není založena přípustnost dovolání ani proti výrokům napadeného rozsudku, jimiž bylo rozhodnuto o nákladech řízení, dovolání podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c/ o. s. ř. odmítl, aniž se jím mohl dále zabývat.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř., za stavu, kdy žalovanému podle obsahu spisu nevznikly v této fázi řízení žádné náklady, na jejichž náhradu by měl jinak vůči žalobci právo.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 28. dubna 2004
JUDr. Blanka Moudrá, v. r.
předsedkyně senátu