ECLI:CZ:NS:2004:33.ODO.298.2004.1
sp. zn. 33 Odo 298/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Blanky Moudré a soudců JUDr. Ivany Zlatohlávkové a JUDr. Vladimíra Velenského ve věci žalobkyně m. č. P. 14, zastoupené, advokátem, proti žalovaným 1) J. S., 2) B. Š., 3) F. Š., všem zastoupeným, advokátem, o zaplacení 36.991,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Domažlicích pod sp. zn. 6 C 108/2003, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 21. ledna 2004, č. j. 12 Co 582/2003-56, takto:
I. Dovolání se odmítají.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se domáhala, aby jí žalovaní zaplatili společně a nerozdílně 36.991,- Kč s příslušenstvím z titulu úhrady za užívání bytu v P. 9, S. 32/905, který od prosince 1999 do 26. dubna 2001 užívali bez právního důvodu, a za služby s užíváním spojené.
Rozsudek Okresního soudu v Domažlicích ze dne 1. října 2003, č.j. 6 C 108/2002-37, jímž bylo každému ze žalovaných uloženo zaplatit žalobkyni částku 12.330,30 Kč s příslušenstvím, a jímž bylo rozhodnuto o nákladech řízení, byl rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 21. ledna 2004, č.j. 12 Co 582/2003-56, potvrzen; dále krajský soud rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že žalovaní jako dědici po zemřelé původní nájemkyni bytu K. Š. jsou povinni z titulu bezdůvodného obohacení (§451, §456 občanského zákona) zaplatit žalobkyni (vykonávající práva vlastníka) každý jednu třetinu žalované částky, jakožto úhradu za užívání bytu bez právního důvodu a za služby s užíváním spojené.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní dovolání, jehož přípustnost opřeli o §237 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, v platném znění (dále jen „o. s. ř.“), a prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. zpochybnili závěr odvolacího soudu, že získali neoprávněný majetkový prospěch, užíváním bytu bez právního důvodu, který jsou povinni vydat. Navrhli, aby rozsudky soudů obou stupňů byly zrušeny a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o. s. ř. a k tomu oprávněnými subjekty (žalovanými) řádně zastoupenými advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.), dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle §237 odst. 1 o. s. ř. dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu,
a) jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé,
b) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil,
c) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle ustanovení §237 odst. 2 písm. a) o. s. ř. není dovolání podle odstavce 1 přípustné ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč a v obchodních věcech 50.000,- Kč; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží.
V dané věci žalovaní napadají dovoláním rozsudek odvolacího soudu, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, jímž byla každému za tří žalovaných uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku 12.330,30 Kč s příslušenstvím. Ačkoliv součet přisouzených částek přesahuje hranici 20.000,- Kč, skládá se ze tří samostatných nároků. Žalovaní v tomto řízení nejsou nerozlučnými společníky ve smyslu §91 odst. 2 o. s. ř., nýbrž společníky samostatnými ve smyslu §91 odst. 1 o. s. ř., rozsudek se tedy nemusí nutně vztahovat na všechny společně. Přípustnost dovolání je proto třeba zkoumat ve vztahu ke každému z žalovaných odděleně bez ohledu na to, zda součet nároků proti nim uplatněných přesahoval částku 20.000,- Kč, bylo o nich rozhodnuto v jednom řízení jedním rozsudkem. Vzhledem k tomu, že dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím u žádného ze žalovaných částku 20.000,- Kč, (přičemž k příslušenství pohledávky se nepřihlíží), je přípustnost dovolání vyloučena ustanovením §237 odst. 2 písm. a) o. s. ř. (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 28. 9. 1999, sp. zn. 25 Cdo 2136/99, publikované v časopise Soudní judikatura, č. 5/2000, pod poř. č. SJ 55/2000).
U uvedeného vyplývá, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Nejvyšší soud České republiky je proto bez jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) odmítl, aniž se mohl věcí zabývat z hlediska uplatněných námitek (§243b odst. 5, §218 písm. c) o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř., když žalovaní nebyli v dovolacím řízení úspěšní a žalobkyni náklady v souvislosti s tímto řízením nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 12. května 2004
JUDr. Blanka Moudrá, v.r.
předsedkyně senátu