ECLI:CZ:NS:2004:33.ODO.3.2003.1
sp. zn. 33 Odo 3/2003
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Blanky Moudré a Víta Jakšiče ve věci žalobce P. P., zastoupeného, advokátem, proti žalovaným 1/ J. P. a 2/ Z. P., oběma zastoupeným, advokátem, o zaplacení dvou třetin z částky 200.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Děčíně pod sp. zn. 9 C 2461/95, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 26. června 2002, č. j. 10 Co 708/2001-144, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se žalobou směřovanou původně proti právnímu předchůdci žalovaných, Z. P., nar. 2. 8. 1933, domáhal zaplacení 200.000,- Kč s příslušenstvím s tím, že uvedenou částku poskytl žalovanému na základě smlouvy o půjčce, avšak žalovaný mu ji – včetně sjednaného úroku – v dohodnutém termínu nevrátil.
Poté, co po smrti původního žalovaného (původně žalovaný Z. P. zemřel dne 1. 11. 1996) na jeho místo nastoupili jeho dědici J. P., Z. P. a M. P., Okresní soud v Děčíně rozsudkem ze dne 17. 5. 1999, č. j. 9 C 2461/95-54, žalobu zamítl a rozhodl o nákladech řízení.
K odvolání žalobce Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením ze dne 9. 6. 2000, č. j. 10 Co 711/99-66, rozsudek Okresního soudu v Děčíně ze dne 17. 5. 1999, č. j. 9 C 2461/95-54, zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení s tím, že dosud provedené důkazy nedávají soudu dostatek podkladů k zamítnutí žaloby.
Okresní soud v Děčíně poté rozsudkem ze dne 5. 10. 2001, č. j. 9 C 2461/95-115, uložil žalovaným J., Z. a M. P. povinnost zaplatit žalobci společně a nerozdílně částku 200.000,- Kč s 10 % úrokem ve výši 20.000,- Kč a dále se 16 % úrokem z prodlení od 30. 8. 1994 do zaplacení a nahradit polovinu nákladů řízení ve výši 45.280,- Kč do 15 dnů od právní moci rozsudku.
K odvolání všech účastníků řízení Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 26. června 2002, č. j. 10 Co 708/2001-144, rozsudek Okresního soudu v Děčíně ze dne 5. 10. 2001, č. j. 9 C 2461/95-115, změnil ve výroku o věci samé jen tak, že soudem prvního stupně přiznanou částku, včetně jejího příslušenství, uložil žalovaným J., Z. a M. P. žalobci zaplatit nikoli společně a nerozdílně; ve výroku o nákladech řízení změnil tento rozsudek tak, že tito žalovaní jsou povinni nahradit žalobci společně a nerozdílně náklady řízení částkou 90.560,-Kč. Současně pak rozhodl o nákladech řízení odvolacího. Shodně se soudem prvního stupně vyšel odvolací soud ze zjištění, že právní předchůdce žalovaných, Z. P., uzavřel dne 29. 7. 1994 svým jménem se žalobcem smlouvu o půjčce, podle níž mu žalobce půjčil finanční částku 200.000,- Kč s tím, že tato částka bude věřiteli splacena do 29. 8. 1994, a to včetně úroku v hotovosti ve výši 10 %. Smluvními stranami bylo dále ujednáno, že za každý den prodlení uhradí dlužník věřiteli 0,5 % z půjčené částky s tím, že pokud dlužník neuhradí půjčku do 30ti dnů po dohodnuté době, „je k dispozici objekt vč. pozemku v P., okres R.“. Půjčená částka ve výši 200.000,- Kč byla právnímu předchůdci žalovaných předána a on ji žalobci spolu se sjednaným úrokem v dohodnutém termínu nevrátil. Na podkladě těchto zjištění dovodil, že právnímu předchůdci žalovaných vznikla povinnost vrátit žalobci žalovanou částku spolu s příslušenstvím a že tato povinnost po jeho smrti přešla na jeho zákonné dědice – žalované J., Z. a M. P., a to rovným dílem, neboť žalovaní dědili po Z. P. rovným dílem. Ohledně náhrady nákladů řízení odvolací soud uzavřel, že v posuzované věci nejsou dány důvody zvláštního zřetele, pro něž by bylo možné žalobci právo na náhradu nákladů řízení částečně nepřiznat.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní J. P. a Z. P. dovolání, jehož přípustnost dovozují z ustanovení §237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř. V první řadě namítají, že otázka existence a přechodu dluhu na žalované je v rozsudku odvolacího soudu řešena v rozporu s hmotným právem, neboť odvolací soud nezkoumal, zda jde o osobní dluh právního předchůdce žalovaných nebo zda tento dluh spadá do společného jmění manželů, a zda dluh přešel na dědice dlužníka či jako jeho osobní závazek zanikl jeho smrtí. Mají za to, že řízení zůstalo v tomto směru neúplné a vedlo k nesprávnému posouzení věci. Připomínají, že rozsudek odvolacího soudu je navíc v rozporu s rozhodnutím vydaným v dědickém řízení, jímž byl určen rozsah odpovědnosti dědiců za dluhy zůstavitele. Námitky vznášejí rovněž ke skutkovému stavu, z něhož odvolací soud při svém rozhodování vycházel, zejména nesouhlasí se závěry, že jejich právní předchůdce si od žalobce půjčil peníze za svoji osobu a nikoli výlučně v zastoupení třetí osoby, a že žalobcem bylo prokázáno, že peníze z půjčky právnímu předchůdci žalovaných skutečně předal. Srozuměni nejsou ani s rozhodnutím odvolacího soudu o nákladech řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o. s. ř. k tomu legitimovanými subjekty (žalovanými), dospěl k závěru, že v posuzované věci směřuje dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle §237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu,
a) jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé,
b) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil,
c) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu, jestliže dovolání není přípustné podle písmene b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Ačkoli to není v dovolání výslovně uvedeno, z jeho obsahu, jímž je soud při posouzení každého podání účastníka vázán (srov. §41 odst. 2 o. s. ř.), se jednoznačně podává, že nesměřuje proti rozhodnutí, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně změněn tak, že povinnost žalovaných není solidární, nýbrž stíhá každého z nich samostatně (případné dovolání žalovaných v tomto směru by ostatně nebylo subjektivně přípustné, neboť vyznívá v jejich prospěch). Přípustnost dovolání je tak v dané věci třeba posoudit z pohledu ustanovení upravujících přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozhodnutí, tedy podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b/ a c/ o. s. ř. Pro posouzení, zda jde o měnící rozhodnutí odvolacího soudu, není podstatné, zda odvolací soud formálně rozhodl podle §219 o. s. ř. nebo zda postupoval podle ustanovení §220 o. s. ř. Rozhodující je obsahový vztah rozhodnutí soudů obou stupňů v tom, jak rozdílně posoudily práva a povinnosti v právních vztazích účastníků řízení (pro posouzení přípustnosti dovolání je podstatné pouze porovnání obsahu obou rozhodnutí); významným proto není ani to, jak odvolací soud formuloval výrok svého rozhodnutí.
V dané věci – jak bylo již shora zmíněno – nebrojí dovolatelé proti rozhodnutí, jímž odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně, pokud jde o posouzení společného závazku žalovaných (zda jde o závazek společný a nerozdílný, tj. solidární nebo dílčí); jejich dovolání tak směřuje proti rozhodnutí, jímž odvolací soud ve skutečnosti potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, neboť shodně s ním žalobě vyhověl, tedy uznal žalované povinnými zaplatit žalovanou částku (k tomu srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR uveřejněná ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 52/99 či v časopise Soudní judikatura č. 7/2000).
Podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. dovolání žalovaných přípustné není, byť byl napadeným rozsudkem odvolacího soudu potvrzen v pořadí druhý rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku. Odvolací soud totiž - aniž zavázal soud prvního stupně svým právním názorem - zrušil jeho dřívější rozhodnutí výlučně z důvodu nedostatečně zjištěného skutkového stavu věci (vytkl soudu prvního stupně, že jím zjištěný skutkový stav nebyl dostatečně podložen provedenými důkazy).
Dovolací soud neshledal dovolání přípustným ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., neboť napadený rozsudek odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam; ten je v intencích ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. dán zejména tehdy, je-li v rozhodnutí řešena právní otázka, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li napadené rozhodnutí právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Dovolatelé netvrdí, že právní otázky, s nimiž spojují úvahy o zásadním právním významu dovoláním napadeného rozhodnutí, nebyly v rozhodování dovolacího soudu dosud vyřešeny nebo byly řešeny soudy rozdílně, a ani dovolací soud k takovému závěru nedospěl. Rozpor s hmotným právem podle dovolatelů spočívá v tom, že odvolací soud nezkoumal, zda jde o osobní dluh právního předchůdce žalovaných nebo zda tento dluh spadá do společného jmění manželů, ani zda přešel na dědice původního žalovaného anebo zanikl jeho smrtí. Odvolací soud se však uvedenými otázkami zabýval a jím přijatá řešení jsou správná. V rozhodnutí odvolacího soudu je jasně prezentován závěr, že závazek vrátit poskytnutou půjčku tížil pouze právního předchůdce žalovaných a nikoli i jeho manželku, neboť ona nebyla účastníkem smlouvy o půjčce a z ní vyplývajícího závazkového vztahu; skutečnost, že k uzavření smlouvy došlo za trvání manželství, byla účastníkům řízení známá a absence jakékoli právní argumentace, kterou by účastníci řízení s touto skutečností spojovali, se pak odrazila i v odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu. Z rozhodnutí odvolacího soudu rovněž vyplývá závěr, že dluh smrtí původního žalovaného nezanikl, ale tíží jeho dědice, a to v poměru, v jakém po něm dědili; odvolací soud přitom vycházel ze zjištění, že žalovaní jako zákonní dědici zůstavitele Z. P. dědili rovným dílem. Namítají-li dovolatelé nesprávnost uvedených závěrů odvolacího soudu, postrádá jejich dovolání jakékoliv bližší odůvodnění takových námitek. Rovněž tvrzený rozpor rozsudku odvolacího soudu s rozhodnutím soudu v dědickém řízení zůstal v dovolání blíže neodůvodněn. V této souvislosti je namístě zdůraznit, že případné námitky zpochybňující správnost skutkových zjištění nemohou přípustnost dovolání založit (i kdyby byly dány) a dovolací soud, který teprve přípustnost dovolání v posuzovaném případě zvažuje, se jimi nemůže zabývat; je-li totiž přípustnost dovolání v posuzované věci spjata se závěrem o zásadním právním významu napadeného rozhodnutí, také dovolací přezkum se otevírá zásadně pro posouzení otázek právních, a způsobilým dovolacím důvodem, kterým lze dovolání odůvodnit, je tudíž pouze důvod uvedený v §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., jímž lze vytýkat, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Správnost rozsudku odvolacího soudu z hlediska jiných výtek nepřísluší dovolacímu soudu přezkoumat, neboť skutečnost, že rozsudek odvolacího soudu eventuelně vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování, případně že řízení je postiženo vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. nezakládá. Názor dovolatelů, že jim (jako dědicům) nelze uložit povinnost zaplatit zůstavitelův dluh, který nebyl projednán v dědickém řízení, není s ohledem na ustanovení §470 odst. 1 ObčZ správný, neboť dluh zůstavitele na ně přešel okamžikem jeho smrti, i když o něm případně nevěděli, a to ve výši odpovídající jejich dědickým podílům až do výše ceny nabytého dědictví. I v tomto směru jsou tedy závěry odvolacího soudu standartní.
Lze uzavřít, že odvolací soud řešil nastíněné právní otázky, které byly již judikaturou dovolacího soudu vyřešeny, v souladu s hmotným právem, a žádná z námitek vznesených v dovolání není tudíž způsobilá přivodit závěr o zásadním právním významu rozhodnutí odvolacího soudu.
Protože žalovaní v dovolání výslovně brojí rovněž proti výrokům, jimiž odvolací soud rozhodl o nákladech řízení, bylo namístě uvážit přípustnost jejich dovolání také vzhledem k těmto výrokům.
Výrok o nákladech řízení - ač je součástí rozsudku - má povahu usnesení. Přípustnost dovolání proti usnesení, jímž bylo rozhodnuto o nákladech řízení, nemůže být založena ustanovením §237 o. s. ř., neboť tím je upravena přípustnost pouze proti usnesením, kterými bylo rozhodnuto ve věci samé. Přípustnost dovolání není dána ani podle ustanovení §238, §238a případně §239 o. s. ř. Uvedená ustanovení zakládají přípustnost dovolání proti usnesení odvolacího soudu pouze v případech, které jsou zde taxativně uvedena. Žádné z těchto ustanovení však nezakládá přípustnost dovolání proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, a lze tudíž uzavřít, že dovolání žalovaných směřující proti rozhodnutí odvolacího soudu o nákladech řízení není přípustné.
Z uvedeného vyplývá, že dovolání žalovaných směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalovaných – aniž by se jím mohl věcně zabývat – podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c/ o. s. ř. bez jednání odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, 151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. za situace, kdy žalovaní nebyli v dovolacím řízení úspěšní a žalobci v souvislosti s tímto řízením náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 11. srpna 2004
JUDr. Ivana Zlatohlávková, v.r.
předsedkyně senátu