ECLI:CZ:NS:2004:33.ODO.304.2004.1
sp. zn. 33 Odo 304/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Blanky Moudré a soudců JUDr. Ivany Zlatohlávkové a JUDr. Vladimíra Velenského ve věci žalobce B. H., zastoupeného, advokátem, proti žalovaným 1) A. H., 2) M. H., zastoupeným, advokátem, o zaplacení částky 450.000,-Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Plzeň-jih pod sp. zn. 6 C 158/98, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni dne 15. ledna 2003, č. j. 12 Co 617/2002- 433, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se po žalované A. H. domáhal zaplacení částky 450.000,- Kč s příslušenstvím, kterou od něj měla k 7. 12. 1992 vylákat na základě tvrzení, že mu chce prodat svůj spoluvlastnický podíl na nemovitosti nazývané J. Z. 46, ač ve skutečnosti spoluvlastníkem této věci nebyla.
Okresní soud v Sokolově usnesením ze dne 1. září 1997, č.j. 7 C 476/94-34, připustil, aby do řízení na straně žalované přistoupili jako další účastníci M. H., Z. N., J. N. a J. K.. Usnesením ze dne 11. května 1999, č.j. 6 C 158/98-83, pak připustil změnu žaloby tak, že žalovaní jsou povinni zaplatit žalobci společně a nerozdílně částku 450.000,-Kč s 18% úrokem od 7. 12. 1992 do zaplacení.
Okresní soud Plzeň-jih (poté, co věc mu byla přikázána k dalšímu projednání a rozhodnutí) usnesením ze dne 24. června 1999, č.j. 6 C 158/98-120, po zpětvzetí žaloby zastavil řízení proti žalovaným Z. N., J. N. a J. K.
Rozsudkem ze dne 14. srpna 2001, č.j. 6 C 158/98-357, ve spojení s opravným usnesením ze dne 3. září 2002, č.j. 6 C 158/98-426, Okresní soud Plzeň-jih žalobu na zaplacení částky 450.000,- Kč s 18% úrokem od 7. 12. 1992 do zaplacení zamítl, a rozhodl o nákladech řízení. Poukázal na to, že žalobce v průběhu řízení opakovaně měnil svá tvrzení o skutečnostech rozhodných pro uplatněný nárok a ač byl soudem v souladu s §118c odst. 1 o. s. ř. vyzván k uvedení rozhodných skutečností o věci samé a označení důkazů k jejich prokázání (včetně poučení o následcích nesplnění této povinnosti), tuto povinnost nesplnil. Soud prvního stupně proto uzavřel, že žalobce v souladu s §120 odst. 1 o. s. ř. neunesl důkazní břemeno, takže zjištěný skutkový stav nelze podřadit pod žádné ustanovení občanského zákoníku, z něhož by byl jeho nárok odvoditelný. Nelze totiž usoudit, zda má jít o nárok z bezdůvodného obohacení, ze smlouvy o sdružení, ze spoluvlastnického podílu na nemovitosti, z převodu práva užívat nemovitost, ze smlouvy o postoupení pohledávky, ze smlouvy o půjčce, či jiného závazkového vztahu.
K odvolání žalobce Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 15. ledna 2003, č. j. 12 Co 617/2002-433, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Skutkové i právní závěry soudu prvého stupně shledal správnými. Doplnil, že v důsledku neustálých změn ve skutkových tvrzeních žalobce není jasné, zda uplatněný nárok představuje jeho vklad do podnikání, zda jde o půjčku, či platbu na převod podílu, který neexistoval.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Namítá, že dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu a potažmo i rozhodnutí soudu prvního stupně, které vydání napadeného rozhodnutí předcházelo, je v důsledku nesprávného procesního postupu soudu založeno na nedostatečně zjištěném skutkovém stavu. Je přesvědčen, že pokud nebyl schopen přesné specifikace důkazů, bylo i tak v souladu s §120 odst. 3 o. s. ř. povinností soudu provést důkazy ke zjištění skutkového stavu, který měl následně podřadit pod příslušnou hmotněprávní normu. Požaduje proto, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů – dále jen „o. s. ř.“) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o. s. ř. a k tomu oprávněným subjektem (žalobcem) řádně zastoupeným advokátem (§241 odst. 1, 4 o. s. ř.), dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle §237 odst. 1 o. s. ř. dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu,
a) jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé,
b) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil,
c) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b/ a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Protože v posuzované věci odvolací soud potvrdil v pořadí prvý rozsudek soudu prvního stupně, je namístě přípustnost dovolání uvažovat výlučně v intencích ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. Z toho, že přípustnost dovolání je podle zmiňovaného ustanovení spjata se závěrem o zásadním právním významu rozhodnutí, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá zásadně pro posouzení otázek právních, navíc takových, které se vyznačují zásadním významem; způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je tudíž pouze důvod uvedený v §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., jímž lze vytýkat, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
V posuzovaném případě dovolatel nezpochybňuje právní závěry odvolacího soudu (tj. netvrdí, že by odvolací soud jím zjištěný skutkový stav nesprávně posoudil po stránce právní, tedy že by zjištěný skutkový stav subsumoval pod nesprávnou právní normu), nýbrž vytýká odvolacímu soudu, že stejně jako před ním soud prvního stupně, založil i on své rozhodnutí na nedostatečně zjištěném skutkovém stavu, neboť neprovedl i jiné, než žalobcem navržené důkazy, když potřeba jejich provedení, podle názoru žalobce, vyšla v řízení najevo (§120 odst. 3 o. s. ř.) a jimiž by svůj nárok prokázal. Touto výtkou uplatnil dovolatel dovolací důvodu uvedený v ustanovení §241a odst. 2, písm. a/ o. s. ř., jímž lze vytýkat, že řízení je tak postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Správnost rozsudku odvolacího soudu z hlediska takové výtky nemohl dovolací soud přezkoumat, protože k případným vadám řízení může přihlížet pouze tehdy, je-li dovolání přípustné; dovolatelem uplatněný dovolací důvod není sto – jak bylo výše vyloženo – přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. v dané věci založit. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobce bez jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) odmítl, aniž se mohl věcí zabývat z hlediska námitek uplatněných v dovolání (§243b odst. 5, §218 písm. c/ o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř., když žalobce nebyl v dovolacím řízení úspěšný a žalovaným náklady v souvislosti s tímto řízením nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně 24. června 2004
JUDr. Blanka Moudrá, v.r.
předsedkyně senátu