ECLI:CZ:NS:2004:33.ODO.358.2004.1
sp. zn. 33 Odo 358/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Vladimíra Velenského ve věci žalobkyně M. V., zastoupené, advokátem, proti žalovanému K. S., zastoupenému, advokátem, o zaplacení částky 68.684,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu ve Zlíně pod sp. zn. 8 C 411/93, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 16. prosince 2003, č.j. 20 Co 126/2003-414, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení 3.775,- Kč do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jejího zástupce, advokáta.
Odůvodnění:
Okresní soud ve Zlíně (poté, kdy jeho rozsudek ze dne 20. května 1999, č.j. 8 C 411/93-153 byl usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 2. května 2001, č.j. 13 Co 665/99-179 v napadené části, tj. přisuzujícím výroku ve věci a ve výroku o nákladech řízení zrušen a věc mu byla v tomto rozsahu vrácena k dalšímu řízení) rozsudkem ze dne 28. listopadu 2002, č.j. 8C 411/93-353, uložil žalovanému povinnost do 3 dnů od právní moci rozsudku zaplatit žalobkyni částku 68.684,- Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 16 % ročně z částky 64.557,- Kč od 19. 9. 1997 do zaplacení, 15% ročně z částky 2.316,- Kč od 1. 1. 1999 do zaplacení a 12% ročně z částky 1.811,- Kč od 18. 3. 1999 do zaplacení, ve zbytku žalobního nároku co do částky 89.680,50 Kč a co do rozdílu přiznaného příslušenství, který je zde specifikován, žalobu zamítl, a rozhodl o nákladech řízení účastníků a státu.
Krajský soud v Brně k odvolání obou účastníků rozsudkem ze dne 16. prosince 2003, č.j. 20 Co 126/2003-414, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Shodně jako soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že účastníci byli v rozhodném období, tedy v době od 1. 1. 1993 do 17. 3. 1999 spoluvlastníky domu čp. 378, stavební parcely č. 423 a zahrady č. 159 v katastrálním území M., žalobkyně podílem 5/16 a žalovaný podílem 11/16 celku. Dům je tvořen jednou bytovou jednotkou a tato byla, stejně jako pozemky, po smrti matky účastníků ve výlučné dispozici žalovaného, který žalobkyni v užívání nemovitostí bránil. Tím, že nemovitosti žalovaný užíval nad rámec svého spoluvlastnického podílu a za toto užívání neplatil nájemné, získal na úkor žalobkyně majetkový prospěch. Pokud jde o výši tohoto bezdůvodného obohacení, neshledal odvolací soud nesprávnou výslednici úvah soudu prvního stupně, neboť – aniž by byl opomíjen znalecký posudek, jímž bylo stanoveno tržní (obvyklé) nájemné za pronájem předmětných nemovitostí, zohledňuje i konkrétní okolnosti případu a skutečnost, že žalovaný nemovitosti udržoval a v souvislosti se záplavami v roce 1997 musel vynaložit určité úsilí (určitou míru fyzické práce) k tomu, aby byl hypotetický předmět pronájmu uveden přinejmenším do původního stavu. Odvolací soud tak shledal správným zjištění soudu prvního stupně, že výše bezdůvodného obohacení, které žalovaný získal za 6 let a 3 měsíce představuje částku 68.684 Kč, která byla žalobkyni přiznána, když žalovaný v rámci svých kompenzačních námitek nezaznamenal úspěch. Shodně jako soud prvního stupně odvolací soud posoudil věc podle ustanovení §451 a 458 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ObčZ“).
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, v němž vytýká odvolacímu soudu, že při rozhodování nevzal v úvahu námitku žalovaného, že žalobkyně až do 1. 7. 1999, resp. do 29. 9. 2003, kdy odvezla zařízení obývacího pokoje, užívala dvě místnosti v domě ke skladování nábytku získaného dědictvím po matce. Žalovaný tak nemohl tyto místnosti řádně užívat, naopak je musel na vlastní náklady vytápět a udržovat, aby předešel případným škodám. Přitom uvedené místnosti o celkové rozloze 47 % obytné plochy domu převyšují spoluvlastnický podíl žalobkyně. Konstatuje-li tedy odvolací soud, že žalovaný užíval nemovitosti nad rámec svého spoluvlastnického podílu, vycházel z nesprávných údajů. Z uvedených důvodů žalovaný navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaná navrhla, aby dovolací soud dovolání žalované jako nedůvodné zamítl. Po rekapitulaci dosavadního řízení vyjadřuje přesvědčení, že dovolání není v dané věci přípustné, neboť rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé nemá po právní stránce zásadní význam; respektuje totiž konstantní judikaturu. Připomíná, že dovolatel navíc ani neuvádí, v čem spočívá jím namítaná nesprávnost právního posouzení a polemizuje především se skutkovými závěry, k nimž soudy dospěly.
Dovolání bylo podáno včas k tomu legitimovanou osobou (žalovanou) řádně zastoupenou advokátem (§240 odst. 1, §241 o. s. ř.), není však v dané věci přípustné.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle §237 o. s. ř. dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu,
a) jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé,
b) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil,
c) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Přestože to žalobce v dovolání výslovně neuvádí, z obsahu dovolání je zřejmé, že jím brojí pouze proti té části rozhodnutí, jíž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně přisuzující žalobkyni částku 68.684,- Kč (ostatně proti zbylé části by jeho dovolání nebylo ani subjektivně přípustné).
Protože v posuzované věci odvolací soud (dovoláním napadeným výrokem rozsudku) potvrdil v pořadí sice druhý, výsledkem však shodný (tj. žalobě vyhovující) rozsudek soudu prvního stupně, je namístě přípustnost dovolání uvažovat výlučně v intencích ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Z toho, že přípustnost dovolání je podle zmiňovaného ustanovení spjata se závěrem o zásadním právním významu rozhodnutí, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá zásadně pro posouzení otázek právních, navíc takových, které se vyznačují zásadním významem; způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je tudíž výlučně důvod uvedený v ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jímž lze vytýkat, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
I když dovolatel v dovolání argumentuje nesprávným právním posouzení věci, z obsahu jeho dovolání (tj. z vylíčení důvodů dovolání) vyplývá, že nesouhlasí výlučně se skutkovými zjištěními, z nichž odvolací soud, shodně jako před ním i soud prvního stupně vycházel. Dovolatel totiž netvrdí, že by odvolací soud jím správně zjištěný skutkový stav nesprávně posoudil po stránce právní, tedy že by správně zjištěný skutkový stav subsumoval pod nesprávnou právní normu; podstatou jeho námitek jsou výtky týkající se nesprávně zjištěného skutkového stavu věci, případně vadného hodnocení provedených důkazů, při němž soud určuje, jaký význam mají jednotlivé důkazy pro jeho rozhodnutí a zda o ně může opřít svá skutková zjištění (tj. zda jsou použitelné pro zjištění skutkového stavu a v jakém rozsahu, případně v jakém směru). Pokud je v dovolání argumentováno nesprávným právním posouzením dané věci, pak pouze v tom směru, že nepochybil-li by odvolací soud ve svých skutkových závěrech (tedy zjistil-li by správně, že žalobkyně dům rovněž užívala), musel by návazně dospět k odlišnému právnímu posouzení věci.
Správnost rozsudku odvolacího soudu z hlediska výtek, které dovolatel uplatnil, nepřísluší dovolacímu soudu přezkoumat, neboť skutečnost, že rozsudek odvolacího soudu eventuelně vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování, případně že řízení je postiženo vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, nezakládá – jak bylo výše vyloženo – přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Lze uzavřít, že dovolání žalovaného směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný; dovolací soud proto takové dovolání – aniž se mohl věcí dále zabývat – jako nepřípustné odmítl (§243a odst. 1 věta první, §243b odst. 5, §218 písm. c/ o. s. ř.).
V dovolacím řízení vznikly žalobkyni v souvislosti se zastoupením advokátem účelně vynaložené náklady spočívající v odměně za vyjádření k dovolání ve výši 3.700,- Kč (srov. část dvanáctou, hlavu první, bod 10 zákona č. 30/2000 Sb., §3 odst. 1, §10 odst. 3, §15 v návaznosti na §14 odst. 1, a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení), s připočtením paušální částky 75 Kč (§13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb – advokátní tarif), tedy celkem 3.775,- Kč. Protože dovolání žalovaného bylo odmítnuto, soud mu ve smyslu ustanovení §243b odst. 5, věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 2, věty první (per analogiam) o. s. ř. uložil, aby tyto náklady žalované nahradil; ve smyslu ustanovení §149 odst. 1 o. s. ř. je žalovaný povinen náhradu nákladů řízení zaplatit k rukám advokáta, který žalobkyni v tomto řízení zastupoval.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně 28. dubna 2004
JUDr. Ivana Zlatohlávková, v.r.
předsedkyně senátu