ECLI:CZ:NS:2004:33.ODO.375.2004.1
sp. zn. 33 Odo 375/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Blanky Moudré a soudců JUDr. Ivany Zlatohlávkové a JUDr. Vladimíra Velenského ve věci žalobkyně J. Ch., zastoupené, advokátem, proti žalovaným 1) JUDr. D. Č., a 2) D. Č., o určení neplatnosti darovací smlouvy, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 16 C 17/2003, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. září 2003, č.j. 29 Co 273/2003-45, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se domáhala určení neplatnosti darovací smlouvy uzavřené dne 7. 6. 2000 mezi J. F. a žalovanými, jejímž předmětem byl byt číslo 202 v domě čp. 1017/13 v ulici P. K. v P. 4 - P., se spoluvlastnickými podíly společných částí domu, s odůvodněním, že darovací smlouva je pro neurčitost a nesrozumitelnost absolutně neplatná, neboť budova v ní není vymezena označením pozemku, na němž stojí. Existenci naléhavého právního zájmu na určení spatřovala žalobkyně, jako dědička po své zemřelé matce J. F., v tom, že v případě neplatnosti darovací smlouvy bude byt zahrnut do dědictví.
Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 1. dubna 2003, č. j. 16 C 17/2003-29 zamítl žalobu na určení, že je neplatná darovací smlouva o darování bytu č. 202 v domě čp. 1017/13 spolu se spoluvlastnictvím podílů na společných částech domu, společných prostorách a zařízeních budov čp. 1019, 1016, 1017, 1018 ve výši spoluvlastnického podílu 214/10000, v ulici P. K. v P. 4 - P., vše zapsáno na LV č. 1283 pro katastrální území P., obec P. – m., uzavřená dne 7. 6. 2000 J. F. a manžely D. Č. a JUDr. D. Č., vklad vlastnického práva byl povolen rozhodnutím Katastrálního úřadu P. – m., pod č.j. V 12-33815/00. Dále rozhodl o nákladech řízení. Soud prvního stupně zjistil, že předmětnou darovací smlouvou darovala J. F. zmíněný byt žalovaným, s účinky přechodu vlastnictví k 12.12. 2000, že J. F. zemřela dne 21. 8. 2000 a žalobkyně jako její dcera je dědičkou ze zákona. Konstatoval, že žaloba na určení má preventivní charakter a přicházela by v úvahu pouze tehdy, bylo-li by bez požadovaného určení právo žalobkyně ohroženo, nebo by se její postavení stalo nejistým. Naléhavý právní zájem žalobkyně na požadovaném určení neplatnosti dané darovací smlouvy ve smyslu §80 písm. c/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších změn a doplňků (dále jen „o. s. ř.“) neshledal, neboť by se jím nezlepšilo její právní postavení. Pokud měla v úmyslu nabýt dědictví po zůstavitelce, měla podat návrh na určení, že J. F. byla ke dni smrti vlastnicí předmětného bytu.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 11. září 2003, č. j. 29 Co 273/2003-45, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Skutkové a právní závěry soudu prvního stupně shledal odvolací soud správnými. Doplnil, že otázka platnosti smlouvy má povahu předběžné otázky, kterou soud může řešit ve sporu o existenci práva či právního vztahu (vlastnictví), popř. v řízení o žalobě na plnění. Připomněl, že v řízení o projednání dědictví po J. F. soud platnost darovací smlouvy posoudil jako předběžnou otázku a dospěl k závěru, že smlouva byla uzavřena platně, přičemž hodnotu darovaného bytu a závazku zůstavitelky zařadil do obecného majetku jako pasivum (darovací smlouva nebyla v den smrti dárkyně vložena do katastru nemovitostí).
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. Prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, zpochybňuje žalobkyně závěr odvolacího soudu o neexistenci jejího naléhavého právního zájmu na určení neplatnosti darovací smlouvy. Namítá, že platnost smlouvy v dědickém řízení zkoumána nebyla, a protože předmětný byt je součástí dědictví, nemá jinou možnost domoci se ochrany svého práva (zlepšení právního postavení jakožto dědičky), než žalobou na určení její neplatnosti.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno v zákonné lhůtě oprávněnou osobou (žalobkyní), která byla řádně zastoupena advokátem (§240 odst. 1, §241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle §237 odst. 1 o. s. ř. dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu,
a) jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé,
b) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak, než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí rušil
c) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písm. b/ a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Protože v posuzované věci odvolací soud potvrdil v pořadí první rozsudek soudu prvního stupně, je na místě přípustnost dovolání uvažovat výlučně v intencích ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. Z toho, že přípustnost dovolání je podle zmíněného ustanovení spjata se závěrem o zásadním právním významu rozhodnutí, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá zásadně pro posouzení otázek právních, navíc takových, které se vyznačují zásadním významem; způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je tudíž pouze důvod uvedený v §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., jímž lze namítat, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, jestliže v něm odvolací soud řešil právní otázku, která byla v projednávané věci pro rozhodnutí sporu o právu mezi účastníky určující, a současně má význam pro rozhodovací činnost soudů vůbec (má obecný dopad na případy obdobné povahy). Podle §237 odst. 3 o. s. ř. jde zejména o rozhodnutí řešící právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími soudy, nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, která na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu určil sice správně, ale nesprávně ji vyložil, popř. ji nesprávně aplikoval na daný skutkový stav. V posuzovaném případě žalobkyně s výslovným odkazem na dovolací důvod uvedený v ustanovení §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. namítá, že odvolací soud dospěl k nesprávnému právnímu závěru o neexistenci jejího naléhavého právního zájmu jako dědičky na určení neplatnosti darovací smlouvy uzavřené zůstavitelkou J. F. se žalovanými.
Podle §80 písm. c/ o. s. ř. žalobou (návrhem na zahájení řízení) lze uplatnit, aby bylo rozhodnuto o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, je-li na tom naléhavý právní zájem.
V posuzované věci jde o tzv. určovací žalobu, která může být u soudu uplatněna, je-li na požadovaném určení naléhavý právní zájem. Zásadní otázkou pro řešení sporu tedy je, zda z řízení o dědictví po zemřelé J. F. (vedené pod sp. zn. 34 D 2546/2000 u Obvodního soudu pro Prahu 4, jehož účastníky jsou žalobkyně jako dědička ze zákona a žalovaní jako závětní dědici) lze usuzovat na naléhavý právní zájem žalobkyně na požadovaném určení neplatnosti darovací smlouvy (z důvodu neurčitosti a nesrozumitelnosti podle §37 občanského zákona). Pro účely dědického řízení je rozhodující, zda v době smrti zůstavitelky byl sporný byt (včetně spoluvlastnického podílu na společných částech domu) v jejím vlastnictví. Platnost či neplatnost uvažované darovací smlouvy má pro posouzení vlastnictví zůstavitelky povahu předběžné otázky. Soudní praxe se ustálila v názoru, od něhož není důvod se odchylovat ani v této věci, že tam, kde právní otázka (zde platnost smlouvy), o níž má být rozhodnuto žalobou na určení, má povahu otázky předběžné ve vztahu k jiné právní otázce, není dán naléhavý právní zájem k určení oné předběžné otázky, lze-li přímo žalovat na určení samotného práva, tedy vlastnictví zůstavitelky (srovnej rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 11. 1993, sp. zn. 7 Cdo 63/92, publikované pod Rc 36/94 v Bulletinu Vrchního soudu ČR.).
Naléhavý právní zájem žalobkyně na požadovaném určení je třeba zkoumat také se zřetelem ke konečnému smyslu rozhodnutí, jehož vydání se žalobkyně domáhá, tedy k zápisu do katastru nemovitostí. Nelze přehlédnout, že rozhodnutí o neplatnosti darovací smlouvy, byť ve spojení s rozhodnutím potvrzujícím nabytí dědictví, by nemohlo být podkladem pro záznam vlastnického práva podle §7 odst. 1, ve spojení s §1 odst. 1 zákona č. 265/1992 Sb., o zápisech vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem, neboť takovýmto podkladem by mohla být pouze listina osvědčující vlastnictví zemřelé zůstavitelky (viz §7 odst. 2 citovaného zákona), doprovázená rozhodnutím soudu v dědickém řízení. Jestliže tedy rozhodnutí o určení neplatnosti darovací smlouvy nemůže být podkladem k zápisu záznamu do katastru nemovitostí, pak z tohoto důvodu nemůže mít žalobkyně naléhavý právní zájem na jeho vydání (srovnej již zmíněné rozhodnutí Vrchního soudu v Praze).
Dospěl-li odvolací soud v posuzovaném případě k závěru, že není dán naléhavý právní zájem na určení neplatnosti smlouvy, lze-li přímo žalovat na určení samotného práva – vlastnictví zůstavitelky, vyřešil tuto právní otázku v souladu s konformní judikaturou. Protože rozhodnutí odvolacího soudu (i soudu prvního stupně) z této judikatury vychází, nemůže mít po právní stránce zásadní význam. Dovolání žalobkyně tak napadá rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání bez jednání odmítl (§243a odst. 1 věta první, §243b odst. 5, §218 písm. c/ o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř. za situace, kdy žalobkyně nebyla v dovolacím řízení úspěšná a žalovaným náklady v souvislosti s tímto řízením nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně 23. června 2004
JUDr. Blanka Moudrá, v.r.
předsedkyně senátu