ECLI:CZ:NS:2004:33.ODO.392.2003.1
sp. zn. 33 Odo 392/2003
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Vladimíra Velenského a JUDr. Miroslava Galluse ve věci žalobkyně H. J., zastoupené, advokátkou, proti žalovanému L. J., zastoupenému, advokátem , o vrácení daru, vedené u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 14 C 159/96, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 23. října 2002 č.j. 20 Co 99/2002-156, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení 3 825 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám její zástupkyně, advokátky.
Odůvodnění:
Žalobkyně se po žalovaném domáhala vrácení finančního daru 70 000 Kč s tím, že žalovaný se vůči ní a jejím dětem choval opakovaně hrubě, rodinu terorizoval a ponižoval, takže jsou splněny podmínky pro vrácení daru.
Okresní soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 19. 9. 2001, č.j. 14 C 159/96-130, uznal žalovaného povinným zaplatit žalobkyni 70 000 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku, a rozhodl o nákladech řízení účastníků a státu.
Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 23. 10. 2002, č.j. 20 Co 99/2002-156 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, v němž vytýká odvolacímu soudu, že nesprávně zhodnotil provedené důkazy. Je přesvědčen, že v řízení prokázal, že částku 70 000 Kč nedarovala žalobkyně jemu, nýbrž jeho bratrovi M. J., kterému on darovaný finanční obnos pouze předával. Stejně tak je přesvědčen, že je občanem s vysokým morálním kreditem a že žalobkyně neprokázala, že se k ní a k jejímu synovi choval v hrubém rozporu s dobrými mravy. Protože jeho odsouzení pro trestné činy pohlavního zneužívání a vydírání, bylo vykonstruované a sledovalo neopodstatněný zisk žalobkyně, podal žalovaný Krajskému státnímu zastupitelství v Hradci Králové podnět k přešetření trestního rozsudku, jímž byl pravomocně odsouzen pro zmiňované trestné činy. Z uvedených důvodů navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalobkyně navrhla, aby dovolací soud dovolání žalovaného odmítl, neboť je jím napadeno rozhodnutí odvolacího soudu, které není zásadně právně významné. Soudy obou stupňů nepochybily, neboť provedenými důkazy bylo prokázáno jak to, že žalobkyně poskytla žalovanému finanční dar ve výši 70 000 Kč, tak rovněž i to, že žalovaný se k žalobkyni i k k jejímu synovi choval zvlášť zavrženíhodným způsobem a porušil tím dobré mravy.
Dovolání bylo podáno včas k tomu legitimovaným subjektem (žalovaným) řádně zastoupeným advokátem (§§240 odst. 1, §241 odst. 1, 2 o. s. ř.), není však v dané věci přípustné.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle §237 o. s. ř. dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu,
a) jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé,
b) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterou soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil,
c) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Protože posuzované věci odvolací soud potvrdil v pořadí prvý rozsudek soudu prvního stupně, je namístě přípustnost dovolání uvažovat výlučně v intencích ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Z toho, že přípustnost dovolání je podle zmiňovaného ustanovení spjata se závěrem o zásadním právním významu rozhodnutí, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá zásadně pro posouzení otázek právních, navíc takových, které se vyznačují zásadním významem; způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je tudíž pouze důvod uvedený v §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jímž lze vytýkat, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. I když žalovaný v dovolání argumentuje nesprávným právním posouzení věci, z obsahu jeho dovolání (tj. z vylíčení důvodů dovolání) zřetelně vyplývá, že nesouhlasí především se skutkovými zjištěními, z nichž odvolací soudu, shodně jako před ním i soud prvního stupně, vycházel. Dovolatel netvrdí, že by odvolací soud jím zjištěný skutkový stav nesprávně posoudil po stránce právní, tedy že by zjištěný skutkový stav subsumoval pod nesprávnou právní normu, podstatou jeho námitek je výlučně výtka vadného hodnocení provedených důkazů, při němž soud určuje, jaký význam mají jednotlivé důkazy pro jeho rozhodnutí a zda o ně může opřít svá skutková zjištění, neboli zda jsou použitelné pro zjištění skutkového stavu a v jakém rozsahu, případně v jakém směru. Správnost rozsudku odvolacího soudu z hlediska takových výtek není oprávněn dovolací soud přezkoumat, neboť skutečnost, že rozsudek odvolacího soudu eventuelně vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování, nezakládá – jak bylo výše vyloženo – přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Protože ani přípustnost dovolání proti rozsudečnému výroku, jímž odvolací soud rozhodl o nákladech odvolacího řízení, nelze dovodit ze žádného ustanovení občanského soudního řádu, je nepochybné, že dovolání žalovaného směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný; dovolací soud proto takové dovolání žalovaného jako nepřípustné odmítl.
V dovolacím řízení vznikly žalobkyni v souvislosti se zastoupením advokátem účelně vynaložené náklady spočívající v odměně za vyjádření k dovolání ve výši 3 750 Kč (srov. část dvanáctá hlava první zákona č. 30/2000 Sb., §3 odst. 1, §10 odst. 3, §15 v návaznosti na §14 odst. 1, a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení), s připočtením paušální částky 75 Kč (§13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb – advokátní tarif), tedy celkem 3 825 Kč. Protože dovolání žalovaného bylo odmítnuto, soud mu ve smyslu ustanovení §243b odst. 4, věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 2, věty první (per analogiam) o. s. ř. uložil, aby tyto náklady žalobkyni nahradil; ve smyslu ustanovení §149 odst. 1 o. s. ř. je žalovaný povinen náhradu nákladů řízení zaplatit k rukám advokátky, která žalobkyni v tomto řízení zastupovala.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 25. února 2004
JUDr. Ivana Zlatohlávková, v.r.
předsedkyně senátu