ECLI:CZ:NS:2004:33.ODO.393.2004.1
sp. zn. 33 Odo 393/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Vladimíra Velenského ve věci žalobce Ing. R. T., zastoupeného, advokátem, proti žalované M. C., s.r.o., o zaplacení částky 300.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 15C 262/2002, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 21. října 2003, č.j. 19 Co 1296/2003-89 ve znění opravného usnesení ze dne 17. prosince 2003, č.j. 19 Co 1296/2003-95, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 28. března 2003, č.j. 15 C 262/2002-61, poté, kdy v důsledku zpětvzetí žaloby zastavil řízení ohledně částek 100.000,- Kč s úrokem z prodlení 5% p.a. od 30. 7. 2002 do zaplacení a 300.000,- Kč s úrokem z prodlení 5% p.a. od 30. 7. 2002 do zaplacení, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 300.000,- Kč spolu s úrokem z prodlení 4% p.a. od 30. 7. 2002 do zaplacení, a v části, jíž žalobce po žalované požadoval zaplacení i 1% úroku p.a. z prodlení z částky 300.000,- Kč od 30. 7. 2002 do zaplacení, žalobu zamítl. Současně rozhodl o nákladech řízení účastníků, o nákladech řízení státu a žalobci vrátil soudní poplatek ve výši 4.000 Kč.
Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 21. října 2003, č.j. 19 Co 1296/2003-89, ve znění opravného usnesení ze dne 17. prosince 2003, č.j. 19 Co 1296/2003-95, rozsudek soudu prvního stupně v odvoláním napadeném výroku, jímž bylo žalované uloženo, aby zaplatila žalobci částku 300.000,- Kč s příslušenstvím, a ve výroku o nákladech řízení státu potvrdil; ve výroku o nákladech řízení účastníků tento rozsudek změnil tak, že žalobci se právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně nepřiznává. Současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Shodně jako soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že účastníci uzavřeli dne 28. 1. 2002 kupní smlouvu, podle níž žalovaná prodala žalobci v ní specifikované nemovitosti za sjednanou kupní cenu 400.000,- Kč. V kupní smlouvě bylo účastníky mimo jiné ujednáno, že pokud nedojde ke vkladu vlastnického práva ve prospěch kupujícího (žalobce), kde“odpovědnost bude stát na straně prodávajícího“ (žalované) a překážku vkladu nebude možné odstranit opravným podáním či jinak sjednat nápravu stavu věci dohodou stran, zaplatí prodávající kupujícímu smluvní pokutu 300.000,- Kč. Kupní smlouva, kterou účastníci uzavřeli, je neplatná, neboť žalovaná nebyla v době převodu vlastnického práva vlastníkem převáděných nemovitostí, což bylo deklarováno soudním rozhodnutím. Z provedených důkazů vzal soud dále za prokázané, že žalobce ve skutečnosti zaplatit žalované na kupní ceně smlouvou převáděných nemovitostí nikoli částku 400.000,- Kč, jak bylo ve smlouvě ujednáno, nýbrž celkem 700.000,- Kč, když 400.000,- Kč zaplatil bankovním převodem a 300.000,- Kč uhradil v hotovosti podle ústního požadavku statutárních zástupců žalované. Protože žalovaná žalobci částku 400.000,- Kč již vrátila, zbývá jí doplatit mu dosud nevydanou část přijaté kupní ceny ve výši 300.000,- Kč z titulu bezdůvodného obohacení ve smyslu ustanovení §451, §457 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ObčZ“).
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost dovozuje z toho, že rozhodnutí odvolacího soudu je po právní stránce zásadně významné pro řešení jí vytyčených otázek týkajících se břemene tvrzení, důkazního břemene účastníků a hodnocení důkazů z hlediska jejich významu a věrohodnosti. V dovolání vytýká odvolacímu soudu, že stejně jako soud prvního stupně „nehodnotil důkazy navržené žalovanou a bez důkazní situace toliko na základě tvrzení žalobce rozhodl ve prospěch žalobce“. Připomíná, že žalobce svá tvrzení ohledně důvodu požadavku na vrácení částky 300.000,- Kč měnil, což je doloženo i jednotlivými písemnostmi, a stal se tak nevěrohodným. Dovolatelka je přesvědčena, že výpovědi svědků navržených žalobcem, tj. výpověď JUDr. K. a M. P., byly soudy obou stupňů přeceněny, neboť JUDr. K. se dostalo informací zprostředkovaně od žalobce a M. P. nikdy nepotvrdila, že žalobce žalované částku 300.000,- skutečně předal, potvrdila pouze skutečnost, že tuto částku žalobce shromáždil a navštívil s ní žalovanou. Nesprávně, a ani nezdůvodnily proč, pak soudy neuvěřily výpovědím jednatelů žalované, přestože na podporu pravdivosti jimi uváděných údajů vypovídal svědek P. P. Dovolatelka má za to, že svědecky i listinnými důkazy prokázala, že nárok žalobce prezentovaný v žalobním návrhu je neoprávněný a že dovoláním napadený rozsudek je evidentně nesprávný. Navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Dovolání bylo podáno včas k tomu legitimovanou osobou (žalovanou) řádně zastoupenou advokátem (§240 odst. 1, §241 o. s. ř.), není však v dané věci přípustné.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle §237 o. s. ř. dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu,
a) jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé,
b) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil,
c) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Protože v posuzované věci odvolací soud potvrdil v pořadí prvý rozsudek soudu prvního stupně, je namístě přípustnost dovolání uvažovat výlučně v intencích ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Z toho, že přípustnost dovolání je podle zmiňovaného ustanovení spjata se závěrem o zásadním právním významu rozhodnutí, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá zásadně pro posouzení otázek právních, navíc takových, které se vyznačují zásadním významem; způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je tudíž výlučně důvod uvedený v ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jímž lze vytýkat, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
I když dovolatelka v dovolání argumentuje nesprávným právním posouzení věci, z obsahu jejího dovolání (tj. z vylíčení důvodů dovolání) vyplývá, že nesouhlasí výlučně se skutkovými zjištěními, z nichž odvolací soud, shodně jako před ním i soud prvního stupně vycházel. Dovolatelka totiž netvrdí, že by odvolací soud jím správně zjištěný skutkový stav nesprávně posoudil po stránce právní, tedy že by správně zjištěný skutkový stav subsumoval pod nesprávnou právní normu; podstatou jejích námitek jsou výtky týkající se nesprávně, resp. nedostatečně a nekvalitně zjištěného skutkového stavu věci, případně vadného hodnocení provedených důkazů, při němž soud určuje, jaký význam mají jednotlivé důkazy pro jeho rozhodnutí a zda o ně může opřít svá skutková zjištění (tj. zda jsou použitelné pro zjištění skutkového stavu a v jakém rozsahu, případně v jakém směru). Pokud je v dovolání argumentováno nesprávným právním posouzením dané věci, pak pouze v tom směru, že nepochybil-li by odvolací soud ve svých skutkových závěrech (tedy zjistil-li by správně, že žalobce jako kupující žalované nad rámec ve smlouvě sjednané kupní ceny další částku neuhradil), musel by návazně dospět k odlišnému právnímu posouzení věci.
Správnost rozsudku odvolacího soudu z hlediska výtek, které dovolatelka uplatnila, nepřísluší dovolacímu soudu přezkoumat, neboť skutečnost, že rozsudek odvolacího soudu eventuelně vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování, případně že řízení je postiženo vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, nezakládá – jak bylo výše vyloženo – přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Lze uzavřít, že dovolání žalované směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný; dovolací soud proto takové dovolání – aniž se mohl věcí dále zabývat – jako nepřípustné odmítl (§243a odst. 1 věta první, §243b odst. 5, §218 písm. c/ o. s. ř.).
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5, věty první, §224 odst. 1, 151 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř. za situace, kdy žalovaná nebyla v dovolacím řízení úspěšná a žalobci v souvislosti s tímto řízením náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně 28. dubna 2004
JUDr. Ivana Zlatohlávková, v.r.
předsedkyně senátu