ECLI:CZ:NS:2004:33.ODO.417.2004.1
sp. zn. 33 Odo 417/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Blanky Moudré a soudců JUDr. Ivany Zlatohlávkové a JUDr. Vladimíra Velenského v právní věci žalobce Ing. L. M., zastoupeného, advokátem, proti žalované S., s. r. o, zastoupené, advokátkou, o zaplacení částky 25.000,- Kč, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 33 C 241/95, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 21. srpna 2003, č. j. 42 Co 398/2003-144, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Ostravě rozsudkem ze dne 3. dubna 2003, č. j. 33 Co 241/95-127, zamítl návrh žalobce na zaplacení částky 25.000,- Kč a rozhodl o nákladech řízení. Stalo se tak poté, co jeho v pořadí první rozsudek ze dne 25. května 2000, č. j. 33 C 241/95-58, jímž žalobě do částky 15.795,- Kč vyhověl a do částky 28.000 Kč ji zamítl, byl usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 21. listopadu 2000, č. j. 42 C 1048/2000-72, v napadeném zamítavém výroku, jímž byla žaloba do částky 25.000,- Kč zamítnuta, zrušen pro nedostatek pro věc potřebných skutkových zjištění a v tomto rozsahu byla věc vrácena k dalšímu řízení (odvolací řízení do částky 3.000,- Kč bylo zastaveno). V pořadí druhý rozsudek soudu prvního stupně ze dne 22. února 2001, č. j. 33 C 241/95-79, ve znění opravného usnesení ze dne 31. října 2001, č. j. 33 C 241/95-96, vyhovující žalobě v částce 25.000,- Kč byl pro nepřezkoumatelnost zrušen usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 1. října 2002, č. j. 42 Co 39/2002-101, a věc byla vrácena k dalšímu řízení.
Soud prvního stupně zjistil, že žalobce předal žalované za účelem opravy své vozidlo Škoda Forman SPZ … (dále jen „předmětné vozidlo“), přičemž toto vozidlo bylo spolu s dalším vozidlem v noci z 8. na 9. ledna 1995 z areálu žalované odcizeno. Žalovaná za účelem nalezení vozidel nechala v místním rádiu O. odvysílat výzvu, ve které žádala o podání jakékoli informace o ztracených vozidlech a nabídla odměnu ve výši 25.000,- Kč za podání informace, popř. za nalezení vozidla s tím, že má být voláno na uvedená telefonní čísla panu H. Výzva žalované byla odvysílána podle jejího zadání. Žalobce po zjištění, že jeho vozidlo bylo odcizeno, zahájil sám pátrání a nalezl je následujícího dne 10. ledna 1995 v ulici V Z. Jeho nalezení oznámil Policii ČR. Soud prvního stupně dovodil, že žalovaná dne 10. ledna 1995 vyhlásila v rádiu O. veřejný příslib ve smyslu §850 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, v platném znění (dále jen „obč. zák.“), jehož podmínkou bylo sdělení informace žalované zavoláním na konkrétní uvedené telefonní číslo, a to jak v případě nalezení předmětného vozidla, tak v případě podání jakékoli jiné informace. Žalobce své tvrzení (které bylo mezi účastníky sporné), že nalezení vozidla sdělil telefonicky zaměstnanci žalované, neprokázal. Jeho výpověď k okolnostem oznámení vozidla posoudil soud prvního stupně jako nevěrohodnou, neboť je neurčitá a v rozporu s důkazy v řízení provedenými (služební záznam Městské policie, výslech svědka G. a protokol o podání vysvětlení ze dne 11. 1. 1995), ze kterých bylo prokázáno, že žalobce ohlásil nález vozidla Policii ČR. Přitom žalobce přes výzvu soudu podle §118a o. s. ř. (včetně poučení o následcích nesplnění výzvy) nenavrhl žádný důkaz k prokázání svého tvrzení. Žalobce tak nesplnil jednu z podmínek veřejného příslibu zveřejněného žalovanou, a to ohlášení nalezení předmětného vozidla přímo žalované.
Odvolací soud převzal skutková zjištění soudu prvního stupně a současně se shodl s jeho právním posouzením věci. Ačkoliv žalobce předmětné vozidlo nalezl, nesplnil jednu z podmínek veřejného příslibu vyhlášeného žalovanou, neboť jí tuto skutečnosti neohlásil. Žalované tak nevznikl ve smyslu §850 odst. 1 obč. zák. závazek vyplatit žalobci odměnu.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, ve kterém mimo jiné namítl, že veřejný přislib zveřejněný žalovanou vyzýval k podání jakékoliv informace ohledně nalezení předmětného vozidla, že oznámení nalezení vozidla nejdříve Policii ČR nebylo v rozporu s tímto veřejným příslibem a nebylo vázáno na žádný časový úsek. Odvolacímu soudu (stejně jako soudu prvního stupně) vytkl nesprávnost závěru, že nesplnil podmínky veřejného příslibu, neboť žalované nalezení vozidla oznámil spolu s Policií ČR druhý den. Rozsudek odvolacího soudu navrhl zrušit a věc mu vrátit k dalšímu řízení. Po uplynutí dovolací lhůty doplnil dovolání podáním ze dne 23. ledna 2004, které bylo doručeno soudu prvního stupně dne 26. ledna 2004, ve kterém uvedl, že „nesprávnost rozhodnutí odvolacího soudu spočívá v tom, že právní otázku řeší v rozporu s hmotným právem“.
Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou - účastníkem řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), se nejprve zabýval jeho přípustností.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu se řídí ustanoveními §237 odst. 1 písm. b/ a c/ o. s. ř.
Přípustnost dovolání v posuzovaném případě nemůže být založena §237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř., neboť odvolací soud napadeným rozsudkem sice potvrdil v pořadí třetí rozsudek soudu prvního stupně, jímž bylo ve věci samé rozhodnuto jinak než v předchozích jeho rozsudcích, ovšem nestalo se tak proto, že byl vázán závazným právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil. Jak již bylo výše konstatováno, ačkoliv předcházející dva rozsudky soudu prvního stupně byly odvolacím soudem zrušeny, ani v jednom případě odvolací soud nezavázal soud prvního stupně svým právním názorem na věc samu, ale pouze ve zrušovacích usneseních navedl soud prvního stupně, jak dále postupovat v řízení po procesní stránce.
Je proto namístě přípustnost dovolání zvažovat výlučně v intencích §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., podle něhož je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b/ a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přitom podle §237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Z toho, že přípustnost dovolání je podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních, navíc takových, které se vyznačují zásadním významem. Způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je tudíž výlučně důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., jímž lze vytýkat, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Není jím naopak důvod, kterým je možno namítat nesprávnost skutkových zjištění (§241a odst. 3 o. s. ř.). Dovolací soud je ve smyslu §242 odst. 3 o. s. ř. (s výjimkou určitých vad řízení) vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně jeho obsahové konkretizace. Pro jeho úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, jsou relevantní jen ty právní otázky, na kterých napadené rozhodnutí spočívá (tj. právní otázky, které měly pro rozhodnutí o věci určující význam), které mají obecný přesah, a jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel současně napadl, resp. jejichž řešení v dovolání zpochybnil.
V projednávané věci jde o nárok žalobce na plnění z titulu veřejného příslibu podle ustanovení §850 obč. zák. Odvolací soud založil právní posouzení věci (shodně jako soud prvního stupně) na závěru, že žalobce nesplnil jednu z podmínek veřejného příslibu vyhlášeného žalovanou – podání jakékoli informace, popřípadě oznámení nalezení odcizeného vozidla přímo žalované na konkrétně uvedená telefonní čísla. I když dovolatel v dovolání argumentuje nesprávným právním posouzením věci, z obsahu dovolání vyplývá, že brojí především proti skutkovému zjištění, z něhož odvolací soud shodně jako před ním soud prvního stupně vyšel při právním posouzení věci, a předkládá svou verzi skutku (žalované nalezení vozidla oznámil). Dovolatel netvrdí, že by odvolací soud jím správně zjištěný skutkový stav nesprávně posoudil po stránce právní, tedy že by správně zjištěný skutkový stav subsumoval pod nesprávnou právní normu. Podstatou jeho výtek jsou výlučně výtky týkající se nekvalitně zjištěného skutkového stavu věci. Dovolatel přitom přehlíží, že skutkový základ sporu se v dovolacím řízení nemůže měnit; lze jej sice napadnout (námitkou, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování), avšak pouze tehdy, je-li dovolání již jinak - podle §237 odst. 1 písm. a/ a b/ o. s. ř. - přípustné (§241a odst. 3 o. s. ř.). Je-li přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. teprve zvažována, nemůže být námitka směřující proti skutkovému stavu věci pro posouzení přípustnosti dovolání právně významná.
Jestliže tedy dovolatel ve skutečnosti zpochybňuje správnost (úplnost) skutkových zjištění soudu prvního stupně, z nichž vycházel i soud odvolací, a z okolností uváděných v dovolání dovozuje nesprávnost závěru, že nesplnil podmínku veřejného příslibu, nemůže tato námitka založit přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. K vadám, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.), jakož i k vadám podle §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3 o. s. ř. dovolací soud přihlíží (z úřední povinnosti) jen tehdy, je-li dovolání přípustné; samy o sobě však takovéto vady, i kdyby byly dány, přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. nezakládají.
Se zřetelem k výše uvedenému dovolací soud dospěl k závěru, že dovolání není podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. přípustné, a proto je podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c/ o. s. ř odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, 151 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř. za situace, kdy žalované podle obsahu spisu v této fázi řízení nevznikly prokazatelně žádné náklady, na jejichž náhradu by jinak měla vůči žalobci právo.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 20. května 2004
JUDr. Blanka Moudrá, v.r.
předsedkyně senátu